Článek
Když vám přišla nabídka od Ivany a Karla Gottových začít pro ně pracovat, tušila jste tehdy, co vás čeká?
Dodnes si pamatuji, když mi Ivanka s Karlem jeden večer telefonovali a práci mi nabídli. Bylo to pět měsíců poté, co mi zemřela dcera, a jejich nabídka byla pro mě doslova novou krví do žil. Byla jsem velmi šťastná a nadšená z nového začátku. Věděla jsem, že práce pro ikonu jménem Karel Gott bude náročná, ale zároveň neopakovatelná. A přesně to jsem potřebovala.
Nejtěžší je pro mě asi číst lži, urážky a neověřené informace, které se v posledních letech sypou zcela neprávem na hlavu Ivanky
Netušila jsem ale, jak náročná bude komunikace s některými bulvárními novináři, kteří mi dávali najevo, že oni s Karlem léta komunikovali osobně a napřímo a že je nějaká mluvčí prostě nezajímá. Nechtěli akceptovat, že to bylo rozhodnutí Karla Gotta, jelikož měl svůj věk a namísto několikahodinových telefonátů s bulvárem se chtěl víc věnovat rodině a práci. Někteří novináři to dávali za vinu jeho manželce Ivaně, což bylo následně patrné v jejich článcích.
Co se bude v Praze jmenovat po Gottovi? Komise dostala návrhy
Hned od začátku jste byla společně s Gottovými pod obrovským tlakem médií. Co v té době pro vás bylo nejtěžší?
Tlak ani intenzita práce mi nevadily, jsem zvyklá hodně pracovat. Nejen v té době, ale doteď je pro mě vlastně nejtěžší vyrovnávat se s praktikami některých redaktorů, kteří si jdou tvrdě za svým exkluzivním článkem. A nejtěžší je pro mě asi číst lži, urážky a neověřené informace, které se v posledních letech sypou zcela neprávem na hlavu Ivanky. Je to obrovská bezmoc, když víte, jak se věci ve skutečnosti mají.
Nejšťastnější byl se svou rodinou v soukromí a také na pódiu mezi svými příznivci
Karel Gott vždy říkal, že nejhorší je, že každý novinář má jednu obrovskou moc – udělat za článkem, a tedy jeho celkovým vyzněním, poslední tečku. Škoda že si právě takoví novináři neuvědomují, co to s duší a psychikou toho, o kterém píšou, dělá. Navíc Karel s Ivanou mají dospívající dcery, které si ty články čtou, a umíte si představit, jak těžké to pro holčičky je, když se dočítají například o tom, že maminka tatínka mlátí? Z toho nemůže být dobře nikomu.
Zobrazit příspěvek na InstagramuPříspěvek sdílený Karel Gott (@officialkarelgott), Kvě 31, 2019 v 4:28 PDT
Zároveň jste se stala součástí nejbližších pana Gotta, tudíž jste s ním trávila mnohem více času než kdokoliv jiný a prožívala jste s ním pozitivní i negativní stránky jeho života i slávy. Co dělalo Karlovi největší radost a co ho naopak nejvíce trápilo?
Nejšťastnější byl se svou rodinou v soukromí a také na pódiu mezi svými příznivci. To byly jeho priority, které dělal naplno. Pamatuji si třeba, jak jsme během loňských Vánoc byli u Ivanky a Karla na chalupě a hráli i s dětmi společenské deskové hry.
Pan Gott nikdy nechtěl zklamat své příznivce a posluchače, proto nikdy nebyl negativní a vždy chtěl dostát svým závazkům
Karel byl tak šťastný a spokojený! A u toho nám vyprávěl historky, židovské vtipy a všichni jsme se radovali. No a na druhý den jsme si ráno otevřeli internet a uviděli zase nějakou kauzu, kde novináři útočili na jeho ženu. To u pana Gotta vyvolalo obrovský smutek a neštěstí na tváři. Viděla jsem, jak ho trápí ta neskutečná bezmoc.
V té době jste navíc potřetí otěhotněla. Jak tehdy tuto pro vás radostnou zprávu přijali Gottovi?
S mým partnerem Alešem jsme jim o mém těhotenství řekli při večeři u nich doma a byli z naší zprávy moc šťastni. Nebyli jsme pouze spolupracovníci, během uplynulých let jsme se spřátelili a trávili společně mnoho chvil. Takže jsme vzájemně prožívali radosti i starosti.
Gott ve svazcích StB: Provezl na Západ filmy a Sověty měl za okupanty
Závažnost zdravotního stavu pana Gotta se vám podařilo před veřejností utajit několik měsíců. To jistě nebylo vůbec jednoduché, ale bylo to tehdy asi jediné řešení, jak se vyhnout mediálnímu tlaku…
Pan Gott nikdy nechtěl být litován, dělal věci naplno a říkával, že si lidé zaslouží, aby dostali, co očekávají. On nikdy nechtěl zklamat své příznivce a posluchače, proto nikdy nebyl negativní a vždy chtěl dostát svým závazkům.
O nemoci také nechtěl veřejně mluvit, protože věděl, že by neměl klid a prostor na léčbu. Paparazzi fotografy by měl neustále v patách a sledovali by každý jeho pohyb. A tomu se chtěl vyhnout. Potřeboval být psychicky v klidu. Nikdo si nedovede představit, jak je vyčerpávající jet v autě a vědět, že vás neustále pronásledují fotografové.
Nikdo vůbec netuší, co Ivanka prožívala a co zakoušela v uplynulých dnech, když se musela ve tři ráno tajně vplížit do svého domu, aby při baterce zabalila sobě a dětem věci na pohřeb a do školy
Znovu to bohužel zažívá Ivanka, která je pro některá média momentálně terčem, do kterého střílejí. Za vrchol všeho pak považuji, když ji fotografové vyfotili při soukromém rozloučení s jejím mužem v Motole. To bylo z mého pohledu něco zcela zvráceného.
Po smrti Karla Gotta se na jeho odchodu začalo mnoho lidí zviditelňovat…
Bohužel, je to přesně tak. Snaha o vlastní medializaci nezná u některých osob hranic. A ti, kteří jsou nyní nejvíce slyšet, měli vlastně k panu Gottovi v posledních letech úplně nejdál. Místo vlastní sebereflexe si tak často vymýšlejí příběhy, které pak sdělují médiím … Pravda přitom zůstává hodně hluboko zakopaná…
Proto stále doufám, že veřejnost slepě nevěří všemu, co se píše. My totiž nemůžeme každý článek dementovat a říkat, jak věci doopravdy jsou. Když jsme to mnohokrát ještě za života pana Gotta udělali, stejně se to otočilo proti nám, tedy zejména proti Ivance, kterou nařkli z toho, že si vyjádření píšeme my dvě bez vědomí Karla. To je asi to nejtěžší, s čím se musím každý den vyrovnávat.
A jak vůbec mediální tlak posledních dnů a týdnů zvládá Ivana Gottová? Mohlo by se zdát, že si za ta léta po boku svého muže již na ten zájem zvykla.
Víte, něco jiného je zvyknout si na zájem a něco jiného je neustále tolerovat lži a akceptovat nové útoky. Na to si člověk nemůže zvyknout. Nemůže ani přestat takové články číst, protože je s nimi konfrontován v každodenním životě. Pan Gott vždy říkal, že pozitivní zprávy nikoho nezajímají, a taky, že kdyby se u nás znovu pranýřovalo a zaživa kamenovalo, Ivana by byla největším terčem. A to ho mnoho let velmi trápilo a sžíralo.
Jen se podívejte na to, jaké články vycházejí jen několik dnů poté, co proběhlo oficiální rozloučení s Karlem Gottem. Myslíte, že někdo napíše, jak Ivana namísto truchlení organizovala několik dnů rozloučení pro veřejnost na Žofíně a poté v katedrále sv. Víta? Ne, první články, které vyšly, se týkaly milenek, dědictví a majetku…
Jako by lidi nic jiného nezajímalo…
Nikdo vůbec netuší, co Ivanka prožívala a co zakoušela v uplynulých dnech, když se musela ve tři ráno tajně vplížit do svého domu, aby při baterce zabalila sobě a dětem věci na pohřeb a do školy.
Pro rodinu pana Gotta pracuji dál, máme před sebou krásné projekty
Musela si proklestit cestičku mezi svíčkami a poté zase vrátit svíčky zpět, aby nenarušila pietní místo, které si před domem veřejnost vytvořila. Plně to respektovala a mezitím se skrývala s dětmi po přátelích, aby unikla fotografům. Pro obyčejného člověka opravdu těžko představitelné, co nyní musí Ivanka zvládat, a za to má můj velký obdiv. Lidé by si měli uvědomit, že Ivana je především žena a matka, která přišla o manžela, a zaslouží si alespoň trochu klidu a mediálního respektu.
Slavík bude zase tvůj. Fanoušci napsali Gottovi před vilou dojemný vzkaz
Přesně týden po odchodu Karla Gotta z tohoto světa se vám narodila dcera Amálie Karla. Velký smutek tedy střídalo velké štěstí…
Ano, byl to takový smích skrz slzy. Amálka je náš dar z nebes a ještě pár dnů před odchodem pana Gotta jsme všichni seděli u nich doma v kuchyni a symbolicky jsme si přiťukli na nové životy. Bylo to neskutečně silné.
Neuvažujete o tom, že se nyní budete věnovat jen jí?
Pro rodinu pana Gotta pracuji dál, máme před sebou krásné projekty jako vydání autobiografie Karla Gotta, kterou dopsal ještě za svého života, anebo uvedení dokumentárního filmu o jeho životě. S Ivankou nás navíc i přes práci pojí velké přátelství, kterého si nesmírně cením.
Málokdo ví, že vaše kariéra začala před lety na Nově. Tehdy ještě jako studentka mediálních studií jste zde pracovala jako reportérka publicistického pořadu.
Pracovala jsem v Občanském judu a snažili jsme se pomáhat lidem, kteří málem rezignovali na své právo v rámci různých problémů nebo sporů s úřady, sousedy apod. Práce na Nově pro mě byla velkou školou a zkušeností – osahala jsem si práci televizní reportérky, hledala jsem vhodná témata k natáčení, sestavovala scénář, natáčela jsem v terénu a poznala mnoho zajímavých lidí.
S odstupem času můžu říct, že v práci tiskové mluvčí jsem se našla
V té době mi bylo 19 let, měla jsem čerstvě po maturitě a z rodného Ostravska jsem se ocitla ve velkém televizním světě. Prostě splněný sen mladé ženy, která od dětství toužila po práci novinářky…
Pak jste přijala nabídku tiskové mluvčí na ministerstvu zdravotnictví. To byla asi velká škola a zároveň velmi stresující období…
To tedy rozhodně. Navíc v době mého působení se na ministerstvu vystřídali tři ministři, kteří řešili poměrně zásadní kauzy, které jsem musela mediálně komentovat.
Byl to najednou oproti Nově úplně jiný svět. Tím, že jsem sama na novinářském břehu stála, věděla jsem, jaké taktiky a triky použít, abych z respondenta při natáčení dostala, co potřebuji.
A najednou jsem v té situaci tázaného byla já a věděla jsem, jak snadno může novinář díky své dravosti a promyšleným otázkám docílit požadované odpovědi. V té době jsem ani netušila, jak se mi obě profese budou ještě jednou hodit.
Zažila jste si tedy svět velké politiky. Jak dnes na toto období vzpomínáte?
Politika byla pro mě v té době fascinující, úplně jiný svět, ve kterém jsem se začala pohybovat. Velmi mě ta práce bavila, protože jsem měla na starost i protokolární záležitosti, učila jsem se diplomacii a dohlížela na celkový mediální obraz jednotlivých ministrů.
Tiskový mluvčí totiž není pouze mluvící hlava, která odříká, co jí někdo nadiktuje. Musí to být stratég s určitým citem pro odhad věcí následujících. S odstupem času můžu říct, že v práci tiskové mluvčí jsem se našla.
Poslanci drželi za Gotta ve Sněmovně minutu ticha
Poté jste se seznámila se svým bývalým mužem a narodila se vám holčička se vzácným onemocněním a těžkým hendikepem. V ten okamžik asi život dostal zcela jiný rozměr.
Ano, zcela se nám obrátil život, protože namísto radování se z miminka jsme museli řešit poměrně náročné situace spojené s péčí o těžce hendikepované děťátko.
Navíc dcera Natálka se narodila s velmi vzácným genetickým syndromem, o kterém se toho příliš nevědělo, takže jsme hodiny trávili u počítače a hledali, jak jí pomoci, kterou terapii zvolit apod. Bylo to náročných, ale přitom krásných osm let, které bych nikdy nevzala zpět. Dcera například milovala koně a v jejich přítomnosti byla neskutečně šťastná a spokojená. A my s ní.
Přes náročnou péči o dceru jste přesto dodělala vysokou školu a po narození druhého dítěte založila svou mediální agenturu. Jak se to všechno dalo zvládnout?
S nadsázkou říkám, že česká žena zvládne úplně všechno… Asi mám ve vínku bojovnost a při problémech se nevzdávám a nepodléhám jim. Proto jsem nerezignovala ani na vlastní život, uvědomovala jsem si, že když se psychicky sesypu a spálím mosty, nejvíce tím ublížím Natálce, která potřebovala silné a vyrovnané rodiče. Začala jsem se proto realizovat i osobně.
Proto jste tehdy založila projekt Spokojené děti a následně začala mediálně spolupracovat i s Armádou spásy?
Častokrát člověk díky svému vlastnímu osudu začne pomáhat druhým. A já jsem v té době cítila, že musím začít také něco takového dělat. Založila jsem tedy informační portál Spokojené děti, který byl určen rodinám, které také mají dítě s určitým typem postižení. Můj projekt přinášel ucelené informace a tipy pro rodiče, jak co nejlépe a nejsnáze zvládat péči o tyto děti. No a sociální pomoc mi tak nějak přirostla k srdci.
V té době vaší dceři lékaři diagnostikovali onkologické onemocnění, na jehož následky Natálka zemřela. Přišla tedy další rána osudu…
Bylo to nejhorší období mého života. Když nám lékaři oznámili, že dcera trpí vzácným genetickým postižením, o kterém se moc neví, a neví se tudíž, jak se bude její stav vyvíjet, myslela jsem si, že nic horšího se nám už nemůže stát.
Když nám v sedmi letech Natálky lékaři oznámili, že má nádor na ledvině, sesypali jsme se, protože jsme věděli, že boj s onkologickou nemocí bude pro ni téměř nemožný. A tak se taky stalo. Dcera zemřela po roční recidivě a my jsme museli sebrat všechny síly a jít dál. Naštěstí jsme měli i mladšího Adámka, který nás potřeboval. Pak přišla nabídka od manželů Gottových a to byla pro mě velká vzpruha.