Článek
Prezident Miloš Zeman argumentuje tím, že Michal Šmarda nesplňuje základní předpoklady pro výkon funkce ministra kultury, a proto jej nejmenuje. Co na to říkáte?
Jde o pokračování protiústavního konání prezidenta. U jmenování členů vlády si sice lze obecně představit, že prezident poté, co mu předseda vlády navrhne nějakého kandidáta, se bude ptát premiéra, jestli na jméně trvá, a formulovat své výhrady.
Dosavadní výklad Ústavy je ale takový, že pokud premiér na návrhu trvá, tak dotyčného prezident jmenuje. V této specifické situaci to ovšem působí jen jako další obstrukce ze strany prezidenta.
Prezident se odmítá podřídit principu, že vláda je odpovědná Sněmovně, a nikoli jemu
Pokud měl výhrady vůči panu Šmardovi jako kandidátovi a chtěl vyzývat premiéra, aby navrhl někoho jiného, tak to měl udělat před 2,5 měsícem, kdy byl návrh podán, tedy po 31. květnu. Prezident se prostě odmítá podřídit ústavnímu principu, že vláda je odpovědná Sněmovně, a nikoli jemu.
Jak situaci dál řešit? Mluvilo se o kompetenční žalobě, ze Senátu do Sněmovny dorazila ústavní žaloba na prezidenta. Nebo by měl couvnout šéf ČSSD Hamáček?
Kompetenční žaloba, kterou může podat premiér, v této chvíli nemá smysl. Ten možná mohla mít na počátku celého sporu někdy v červnu, kdy se vedla debata o tom, co znamená lhůta „bez zbytečného odkladu“. Ta lhůta už ale evidentně dávno uplynula.
Jediné účinné řešení v této situaci je ústavní žaloba a je zvlášť odpovědností hnutí ANO jakožto nejsilnějšího politického subjektu a jejího předsedy Andreje Babiše, aby se postavili tomuto hrubému porušování Ústavy a narušování důležitých principů demokracie a právního státu tím, že podpoří ústavní žalobu. Postup prezidenta v celé kauze pak bude posouzen Ústavním soudem.
Pokud by ÚS shledal, že prezident hrubě porušil Ústavu, tak jej zbaví prezidentského úřadu a jeho kompetence zčásti přejdou na premiéra a zčásti na předsedu Sněmovny, na něhož by přešla pravomoc jmenovat členy vlády.
Mezi poslanci ANO ale k tomu, aby podpořili žalobu, podle všeho chuť není.
Teď se vede zásadní souboj o to, jestli bude v naší zemi platit Ústava, anebo jestli se prezident pokusí celý demokratický systém protiústavně vychýlit. Senát ústavní žalobu na konci července již schválil, Sněmovna má tři měsíce, aby se k ní vyjádřila.
Aby prošla, muselo by ji podpořit 120 poslanců. Pokud se třípětinová většina nenajde, anebo Sněmovna žalobu neprojedná, tak se stav demokracie a ústavnosti v naší zemi jen zhorší. Pokud nebude podána ústavní žaloba, už se nenajde žádná síla, která by prezidenta udržela v jeho ústavních mezích.
Senátní žaloba se ale týká více případů, nejen Šmardy. To nevadí?
Nevadí, širší je úmyslně proto, protože se snaží vykreslit dlouhodobé protiústavní jednání prezidenta. A pro úspěch ústavní žaloby stačí, pokud ji ÚS shledá odůvodněnou třeba v jednom jediném bodě.
Jak by řízení před ÚS vypadalo a jak dlouho by trvalo?
Šlo by o kvazitrestní proces, kde Senát vystupuje jako žalobce, proti němu prezident, který může být zastupován advokátem, a ústavní soudci, jichž je nyní 14 místo obvyklých 15, v plénu rozhodnou o důvodnosti žaloby. Na to stačí většina.
Kdyby to soudci odhlasovali, co by se stalo pak?
Prezident ztrácí svůj úřad veřejným vyhlášením nálezu a ztratil by také způsobilost úřad znovu nabýt. Jeho pravomoci by se rozdělily mezi premiéra a předsedu Sněmovny a do 90 dní by se musely konat nové volby. ÚS žádnou lhůtu nemá, ale jistě by to projednával přednostně, muselo by proběhnout ústní jednání, takže minimálně několik týdnů by řízení zabralo.
Je sesazení prezidenta ÚS vůbec představitelné?
Je to jistě mimořádný krok, kterému se říká v angloamerickém prostředí impeachment, viděli jsme ale řízení proti Billu Clintonovi, sesazení se zřejmě vyhnul Richard Nixon tím, že z postu prezidenta USA odstoupil. A i v Evropě byly ústavní žaloby několikrát podány a v roce 2004 takto sesadil litevský ústavní soud prezidenta Rolandase Paksase mimo jiné za vyzrazení státního tajemství.