Winkler: Covid nejvíc zasáhl psychiku mladých

Určitě bylo přínosné, že se debata kolem duševního zdraví otevřela. Lidé si uvědomili, jak je důležité, aby byli v pohodě. Spoustu věcí to otevřelo na resortu školství nebo i ve firmách.

Psychika pracuje u každého individuálně, a toto je spíš o celospolečenské reakci. O tom, jestli si řekneme, že se naučíme s covidem zacházet tak, abychom se vyhnuli nějakým velkým restrikcím. Nejde říct, že je nějaký bod, za kterým se celospolečensky staneme psychicky rezistentní vůči stresu z epidemie. To může být v různých společnostech jinak. Samozřejmě k tomu asi směřujeme, ale to je asi spíše sociologické téma.

Od začátku jsme situaci vnímali jako nějaké provizorium. Jako razantní opatření, kterým omezujeme dobrovolně svoji svobodu ve jménu zdravotního benefitu. Nicméně to trvá dlouho, prodlužuje se to a není jasné, která společenská opatření přinesla největší zdravotně-sociální benefit, protože mnohá z nich měla nezamýšlené vedlejší negativní konsekvence.

Zároveň si myslím, že je tady jeden psychologicko-společenský moment, kdy už ta opatření děláme dost dlouho a snažíme se epidemii korigovat, takže je nechceme ještě úplně opustit. Je to stejné, jako když čekáte na autobus dvě hodiny a nechcete odejít, protože si říkáte, co když třeba za dvě minuty ještě přijede. Tento psychologický efekt tam asi také roli hraje.

Česká data k tomu ještě vyhodnocena nejsou. Data, která to tvrdí, jsou ze zahraničí a z mého pohledu to byly studie, které jsou velmi dobře zpracované. U lidí, kteří byli s covidem hospitalizováni, je riziko nějakého duševního onemocnění větší než u běžné populace. Nakolik je to dáno samotným onemocněním a jeho biologií a nakolik psycho-sociální situací okolo toho, že ten člověk onemocní, to je složité říct.

Má to pro něj určité důsledky, může mu vypadnout příjem, může mít obavy, zda někoho dalšího nenakazil, prohlubuje se u něj osamocení a tak dále. Celé je to navíc postaveno na registrových datech o poskytnutých zdravotních službách. V tom je další neznámá, protože je zde obrovské procento populace, které má nějaké duševní onemocnění a nevyhledá žádnou odbornou službu.

Chceme to opakovat znovu na podzim. Zatím žádné průběžné výsledky nemáme. Myslím, že to může oscilovat a že výskyt duševních onemocnění souvisí s tím, v jaké periodě jsme. Pokaždé, když jsme sbírali data, tak byl lockdown. To vliv na lidskou psychiku samozřejmě má. Nemám pro to data, ale domnívám se, že teď, když byla přes léto opatření uvolněna, tak bude výskyt současných duševních onemocnění o něco nižší než při předchozích sběrech dat.

Teoreticky by mohlo. Opravdu, lidé, kteří měli větší obavy o sebe nebo své blízké ve smyslu obav o celkové zdraví, měli také větší pravděpodobnost, že je u nich nějaké duševní onemocnění. Bude ale záležet na tom, jaká bude celospolečenská situace. Pokud bude další lockdown a budou znovu lidé nějakým způsobem ohroženi nebo omezeni, tak i na ty, kteří přečkali ty dřívější fáze epidemie, to už může být moc.

Mezi mladými dospělými je hodně vysokoškoláků, těm se kompletně změnil způsob života. Pak jsou mezi nimi lidé nejvíce ohroženi ekonomickými dopady a lidé, jejichž kariéra je často teprve v rozjezdu. Takže mohou být ohroženější změnami na pracovišti. Dále lidé, kteří mají malé děti a mohou se o ně a jejich budoucnost bát. Faktorů je velmi mnoho, navíc se často kombinují a přispívají k tomu, že mladí dospělí se v našich výzkumech ukázali jako nejrizikovější populace.

Sledujeme to a snažíme se shromažďovat data nejen z výzkumů našeho ústavu. Nicméně data, která máme o všeobecné populaci, bohužel nemáme u dětí, protože se nám zatím nepodařilo zavést systematický monitoring duševního zdraví ve školských institucích a jednorázovými výzkumy to není možné zkoumat. Zejména pokud ty děti nejsou ve škole, tak jen těžko můžeme získat potřebný souhlas rodičů s účastí ve výzkumu.

Máme tedy jen sekundární data z několika zdrojů. Jsou to například analýzy na linkách důvěry, ze šetření České školní inspekce, popřípadě zprávy z praxe od dětských psychiatrů, učitelů a dalších lidí, kteří s dětmi pracují. Všechny informace mají ale stejné a jednoznačné vyznění, že dopad na psychiku dětí byl velký.

V extrémním případě v tom, že je velký nával akutních příjmů na dětských odděleních. Došlo ale také k velkému nárůstu volání na linky důvěry hlavně pro obtíže, které souvisejí s duševním zdravím. Je to dále patrné ze zpráv ze škol a reportů z praxe o nárůstu sebepoškozování.

Úplně bych to takto nezobecňoval. Konkrétně u těch přírodních katastrof to má specifickou dynamiku. Je tam pět fází reakce na katastrofu. Jedna je předtím, než to přijde, pak je náhlý šok, pak je heroická fáze, kdy se dáme dohromady a dáváme všechno do kupy. Aktivně jednáme a často nejíme, nespíme a jen pracujeme a je nám u toho vlastně dobře, zvedne se společenská solidarita atd.

Pak ale může přijít fáze vystřízlivění, resp. deziluze, kdy mohu zjistit, že oprava všeho potrvá dlouho, že od pojišťoven toho tolik nedostanu a že ti dobrovolníci, kteří na začátku tolik pomáhali, se už rozprchli. A tato fáze je psychicky nejtěžší. Většině lidí se ji ale podaří překonat a vrátit se k normálu.

U těch ekonomických krizí máme data z minulé ekonomické krize, kdy sice došlo k nárůstu sebevražd v Evropě – klesající trend přestal klesat a začal stagnovat – ale těch výše zmíněných pět fází bychom tam hledali jen těžko, popřípadě by měly podstatně rozlišnou dynamiku. Ve válečných obdobích pak zase bývá nejméně sebevražd. Takže ty reakce na krizové situace můžou být odlišné.

My jsme vlastně takové centrum pro střední a východní Evropu. Jednou z oblastí je destigmatizace a něco, čemu říkáme gramotnost v oblasti duševního zdraví. Vyvinuli jsme k tomu toolkit (sadu nástrojů), která prochází recenzním řízením a která by měla být pod hlavičkou WHO publikována.

Dále je to vyhodnocování politik jednotlivých států v oblasti duševního zdraví. Pak je tam práce s ohroženými skupinami. Jedním z našich témat je duševní zdraví u romské populace, která je po celé Evropě, a jedná se o téma, které není dostatečně zpracováno.