Romští uprchlíci z Ukrajiny se bojí, že už se neuvidí, když se rozdělí, říká šéf neziskovky

Svým způsobem ano. Osobně jsem se na slovensko-ukrajinské hranici, kam jsem jel převážet ukrajinské Romy, setkal zhruba se čtyřmi stovkami lidí, se kterými jsem mluvil v romštině. Tady v Česku jsem ale poznal určitou část, která nemluvila romsky ani ukrajinsky, ale maďarsky. Bylo jich málo, se zbytkem se bez problému domluvíme romsky. Proto je pomoc neziskových organizací zaměřená na pomoc Romům potřebná.

Soudržnost rodiny je u ukrajinských Romů větší než třeba u českých či slovenských. Často mají obavy, že se znovu neuvidí. Setkal jsem se s osmadvacetiletou běženkyní, která prchla se svými deseti dětmi a 37letou sestrou, která měla čtrnáct potomků. Ty chtěly spolu zůstat, protože se bály, že se už nesejdou, pokud by se rozdělily.

Samozřejmě tyto velkorodiny komplikují práci naší Správě uprchlických zařízení. Nicméně je tu možnost přesunutí těchto příbuzenských skupin do zahraničí, třeba Německa, Irska či do Francie. Některé klany jsou také ochotné se rozdělit, když budou moci zůstat v kontaktu. Proto jsme třeba jedné rodině věnovali staré telefony, a ta se v klidu rozdělila do dvou azylových domů. V těchto situacích je potřeba najít podobná alternativní řešení.

Celkově jich do Česka přišlo kolem dvanácti set. My jsme se věnovali 59 Romům, z toho bylo šestnáct dospělých žen a zbytek jejich děti. Při zmíněném převážení romských běženců na slovensko-ukrajinské hranici jsem také získal přehled o tom, jak odlišný přístup vůči Romům oproti etnickým Ukrajincům panuje. Dobrovolníci, kteří převáželi uprchlíky přes hranice, odmítali do aut vzít ukrajinské Romy.

Také organizace, které zařizovaly autobusovou přepravu, přistoupily na požadavky etnických Ukrajinců, kteří nechtěli s Romy jet v jednom autobusu. Víme ze zkušeností romských uprchlíků, kteří se dostali do Česka, že i zde dochází k nevhodnému chování ze strany majoritní společnosti.

Třeba tu byl případ z Varnsdorfu, o kterém mi říkala jedna sociální pracovnice, kdy ukrajinský chlapec romského původu šel do supermarketu a chybělo mu asi dvanáct korun na zaplacení. U pokladny z toho udělali aféru, že ukrajinští Romové chodí do obchodu a odcházejí bez zaplacení.

Našich 59 Ukrajinců bylo umístěno do objektu bývalého penzionu v obci Božičany. Ze začátku měl starosta Miloš Kameš obavy, protože nikdy předtím v obci nebydlela romská rodina. Místní je ale nakonec přijali v pohodě, dokonce jim koupili kočárek, k dětem se chovali s ohledem, občas jim v obchodě koupili sušenku. Problém byl ale se správcem objektu, který ženy častoval hrozným způsobem vulgárními výrazy a třeba jim vypínal topení.

Ne, 41 z nich se nám podařilo přesunout do Německa a zbytek se přesunul do azylových zařízení ve vesnici Mariánská u Jáchymova a do ubytovny U Karkulky ve Slavkově. Majitel nám totiž nařídil, abychom je přesunuli. Podobné situace se dějí všude po Česku, je to o přístupu k romské menšině. Pro českou společnost není problém přijmout téměř 300 tisíc Ukrajinců, ale je pro ni potíž přijmout dvanáct set romských běženců. Je to dvojí metr, na který jsme my Romové zvyklí po celý život. Není neobvyklé, že nás lidé z majoritní společnosti odmítnou někde obsloužit či nás častují nevhodnými jmény. Pomoc by ale měla být bez rozdílu a naprosto všem

Samozřejmě je to dobrá cesta. Je nutné si uvědomit, že se na sbírkách pro Ukrajince vybralo kolem čtyř miliard korun, stát také přispívá. Ale většina neziskových organizací zaměřená na pomoc Romům financuje výdaje ze svých vlastních prostředků. Což není možné udržet donekonečna.

Třeba já osobně jsem za svůj výjezd na slovensko-ukrajinskou hranici zaplatil čtyřicet tisíc, plus jsem pokryl výdaje i za Ukrajince, o které jsme se následně starali. Když se na romské běžence vyčlení nějaké příspěvky, budeme si moct dovolit převážet lidi k vyřízení potřebných dokumentů a dál se o ně starat. Na speciální pomoci romským uprchlíkům se ostatně domluvili zástupci neziskových organizací s resorty vnitra a práce a sociálních věcí minulý týden.