V Praze vznikne ordinace pro lidi bez domova. Musíme s nimi pracovat, říká lékařka

Pacienti přicházejí a já je ošetřuji, akorát ty požadavky jsou často jiné. Terénní pracovníci, zdravotní sestry nebo studenti medicíny poskytují větší množství zdravotní péče na místě, v terénu. Týká se to zpravidla základního ošetření ran nebo první pomoci. Já se zaměřuji už na tu komplexní zdravotní péči, kdy chceme řešit potíže do hloubky a dlouhodobě.

Jednou týdně také chodím s týmem terénních pracovníků za pacienty ven. Většinou je možné zahájit léčbu na místě. Někdy je ale nutný převoz do ordinace nebo vyšetření u specialisty. Ke všemu poskytneme asistenci. Nekončí to tím, že dostane člověk žádanku do ruky, ale zajistíme mu termín vyšetření. V tom je ten rozdíl. Nejsou to rychlé akce, je to proces, kdy se lidem snažíme poskytnout podmínky, aby všechno potřebné absolvovali.

Není samozřejmě pro nikoho uzavřená. Primárně je ale určená pro ně, protože se ordinace budují tam, kde se tito lidé vyskytují, nejčastěji v denních centrech.

Pokud se jedná o občany ČR, tak jsou všichni ze zákona pojištěni. To, že ten člověk zrovna neplatí zdravotní pojištění nebo není hlášen na úřadu práce a neplatí za něho stát, neznamená, že není účastníkem zdravotního pojištění. Jen mu u pojišťovny narůstá dluh a pojišťovna má právo ho vymáhat, ale zároveň má povinnost za něj platit péči.

Myslím si, že už to není otázka peněz, ale spíše prestiže. Dostala jsem se k tomu poprvé ve čtvrtém ročníku medicíny přes Armádu spásy a viděla jsem tu obrovskou potřebu, která není naplňovaná. Kromě toho mě to chytlo i profesně. Člověk se setká s velkou šíří diagnóz a stavů, se kterými se běžně nesetkává.

Prostory jsou už připravené, ale zasekli jsme se na kolaudaci. Všechny potřebné náležitosti by se měly vyřídit v průběhu listopadu. Bude to v Centru sociálních služeb Bohuslava Bureše – Armády spásy v Tusarově ulici. V Praze už sice funguje ordinace spolku Naděje, je ale dlouhodobě přetížená. Řeší se tam hodně akutní věci a není tam kapacita na to, aby se poskytovala celá primární péče. Na tu bychom se chtěli zaměřit my. Lidé bez domova by se v ordinaci mohli zaregistrovat, měli by k dispozici všechny služby a věděli by, že mohou kdykoliv přijít.

I tohle je právě důvod, proč chceme posilovat primární péči. Aby se lidé nedostávali na urgentní příjmy v těžkých stavech. To je jeden z našich cílů, ulevit těmto příjmům. Navíc to v komplexu všech problémů člověka bez domova nic neřeší, protože je často propuštěn s doporučením, které nedokáže naplnit. Naopak, když já po pacientovi něco chci, tak mu v tom rovnou podáme pomocnou ruku, aby to zvládnul. A to v nemocnici dostat nemůže, v tom provozu to ani není možné.

Ono se to dá snadno odbýt tím, že nemají zájem. Když to ale zkoumáme do hloubky, tak jsou za tím závažné důvody. Čím déle je člověk na ulici, tím menší vůli a motivaci k životu a řešení svého stavu má. Lidé bez domova, kteří jsou adaptovaní na přežívání na ulici, vůbec nepřemýšlí dopředu. Žijí v horizontu hodin, řeší, kde se nají, kde bezpečně přespí. A zdraví je věc spojená s budoucností.

Pokud chci usilovat o zlepšení jejich zdravotního stavu, tak s tím musím pracovat. Musíme spolu navázat vztah. Ze začátku třeba přijdou do ordinace kvůli tomu, že jsme se seznámili a mají ke mně důvěru. Občas pomohou i vnější motivace. Někdy jim třeba nabídnu, že když se budou léčit, tak je podpoříme třeba zajištěním stravy.

Finance by byly, ale narážíme na problém s tím, že není personál.

Popravdě řečeno, zatím se nikdo z absolventů neuchytil.

Je to téma, kterému se chceme společně s absolventy toho programu věnovat a posunout celou koncepci dál. Potřebujeme vědět, co bychom mohli udělat pro to, aby se jich potom více zapojovalo do péče i v rámci své profesní kariéry. Jsou tam ale také problémy se vzděláváním. Když totiž někdo pracuje v našich ordinacích, tak nezíská atestaci.