Článek
„Mně se zboží nezkazí, mohu jej nabídnout později. Ale viděl jsem tady ženy brečet kvůli tomu, co bude dál. A to se člověka dotkne,“ říká chlapík od černého řemesla, který je zvyklý svůj fortel předvádět přímo před lidmi.
Kovové růže, podkovy, zvonky, svícny. Vyráběl je dva měsíce, aby je pak během jednoho předvánočního měsíce prodal.
„Starám se o nemocnou maminku, tím pádem dělám na půl plynu. A tak jsou pro mě vánoční trhy největším příjmem za celý rok, pokryjí moje fungování do dubna, do května, někdy i do července. Co teď nevydělám, budu muset sehnat jinak. Sáhnu do úspor a zažádám o kompenzace, myslím, že na ně mám nárok,“ líčí.
Pak mávne rukou a prohodí staré moudro: „Co vás nezahubí, to vás posílí. Všechno se dá přežít. I tohle.“ A každý rub má svůj líc. „Konečně si zase jednou užiji Vánoce. Dřív jsem se domů vždycky vracel až na Štědrý den ve dvě ráno.“
Oheň už hoří a Jiří Šimon se pouští do práce. Kovadlina zvoní. Co to bude? Teď prý frčí kované čtyřlístky. Pro štěstí.