Extrémní sucha se budou vracet, varuje klimatolog

Často slyšíme termín „tisíciletá voda“ a tady je to podobné. Statisticky korektně a srozumitelně vyjadřujeme pravděpodobnost, že se situace na daném území může opakovat.

V případě sucha máme datovou řadu, která na našem území sahá 220 let do minulosti. Na základě její analýzy jsme schopni poměrně dobře říct, že epizoda sucha z let 2015 až 2020 dosáhla svými parametry něčeho, co jsme v datovém záznamu neviděli a co má malou pravděpodobnost opakování.

Navíc kromě měřených dat máme díky kolegům z týmu profesora Brázdila informace z dokumentárních pramenů, které sahají k roku 1500.

Z nich víme, že asi jen mezi lety 1530 a 1540 byla událost, která se mohla svými parametry tomu současnému stavu rovnat.

Některé regiony měly vody až příliš. A měli jsme i poměrně vlhký a chladný květen. Ale je třeba říct, že červen a červenec jsou srážkově nejbohatší měsíce. To, že pršelo, je běžné chování klimatu.

Srážky přicházely od jihozápadu a v zásadě se vyhnuly oblasti severozápadních Čech. A tak máme na jednu stranu nezvykle vodou nasycený pás táhnoucí se od Šumavy přes Vysočinu, východní Čechy až po Jeseníky a severní a jižní Moravu. A pak máme území západně od Prahy, kde epizoda pokračuje a podle předpovědi to ani v příštích deseti dnech nevypadá, že by sucho končilo.

Opakuje se tak situace z let 2011 a 2012, kdy v Čechách byla situace v zásadě normální, zatímco na Moravě panovalo sucho, které v některých místech současní hospodáři nepamatovali, a výnosy ze zemědělství dosahovaly méně než 50 procent obvyklých hodnot.

Dlouhodobě srážky v průměru statisticky významně nerostou ani neklesají. Ale je tam typická obrovská variabilita. ČR má v průměru v ročním úhrnu 700 mm, to znamená 700 litrů srážek na metr čtvereční, ale úhrn může kolísat mezi 450 a 900 mm za rok.

Mezi roky 2015 a 2020 ale oproti průměru nenapršelo v průměru 400 mm srážek, které měly spadnout a nespadly. A k tomu byly nezvykle vysoké teploty a dlouhé vegetační období, které způsobily, že krajina za těch pět let potřebovala ještě o 400 mm víc než obvykle. Tak se nám nakumuloval deficit 800 litrů na metr čtvereční.

Velmi. Když přijdou v podobě přívalových dešťů, tak schopnost půdy vodu vstřebat je omezená. V ideálních podmínkách dokáže infiltrovat za hodinu litry, maximálně desítky litrů. Pokud však spadne sto litrů na metr čtvereční během hodiny či dvou, tak velká část odteče. Jen malá část se ještě dostane do podzemních vod přímo z vodních toků. To proto, že jsou koryta napřímená a často zpevněná. A navíc infiltrační schopnost vyprahlé půdy je menší než půdy v dobrém stavu a vlhkosti.

Naopak při pozvolných srážkách se velká část vsákne na místě. Jsou to ty pomalejší a vytrvalejší srážky, které mohou za to, že, viděno očima družic, je kondice vegetace na našem území nezvykle dobrá.

Zůstává oblast severozápadních Čech, kde to pořád na konec sucha nevypadá. Naši reportéři pro oblasti Mostecka, Litoměřicka, Lounska hlásí významné dopady na porosty. Ale na zbytku území jsou tito naši spolupracovníci proti letošnímu dubnu optimističtí. Chabé výnosy jsou teď patrné u jarních plodin, které dubnovým suchem utrpěly. Teď čekáme na výsledky sklizně. Sklizen je zatím jen zlomek, ale i tak neočekáváme rekordní výnosy. Měly by být lepší než v minulých třech letech, ale připomeňme, že tam byly dva roky, kdy výnosy byly extrémně nízké. Zemědělcům se tedy zřejmě uleví, podaří se jim doufejme udělat třeba rezervy v píci, sanovat hospodaření a doplnit zásoby vody.

Vrátili jsme se k charakteru počasí, jaké bychom na našem území očekávali. A současně nám to pomůže si uvědomit, jak se nám toto počasí zdá po pěti letech sucha netypické. Zvykli jsme si na výrazně teplejší a slunečné týdny bez kapky vody. A to je počasí pro některé z nás příjemnější. Ale krajina trpěla.

Dlouhodobé odhady, které zakládáme na řadě matematických modelů pro naše území, ale i celý svět, říkají, že charakter počasí z posledních pěti let se bude vracet s vyšší pravděpodobností než v minulosti. Byť naměřená data za těch 220 let ukazují, že posledních pět let bylo něco tak výjimečného, že by se před sto lety něco takového skoro nemohlo stát. Pro budoucí klima to může být svým způsobem norma.

Pomáhá tomu změna klimatu a bude tomu pomáhat i v budoucnu. Svým způsobem může být uplynulých pět let varováním, co nás v horizontu příštích dekád čeká.

Ale mezitím je ve střední Evropě určitě velká pravděpodobnost, že se nám budou pořád vracet vlhká období. Z modelů například vidíme jednoznačně posun k tomu, že v krajině bude méně disponibilní vody. Ale některé modely říkají, že srážky budou intenzivnější a v některých ročních obdobích jich bude víc než teď. Takže můžeme mít delší vlny veder a epizody sucha, ale pak i epizody s intenzivními srážkami, což zvyšuje riziko povodní.

S tím musíme počítat jako s reálnou možností. Musíme být připraveni v krajině na obě eventuality. Ono se to zdá banální, ale vodní nádrž, která má sloužit jako prevence proti povodním a současně má kumulovat vodu pro případ sucha, řeší něco jako kvadraturu kruhu.

Kdybychom se soustředili jen na sucho, tak bychom prostě zvýšili objem zadržené vody v přehradě, ale to by nám pak v ní chyběl ten volný, retenční, prostor pro případ povodňové situace.

Když rozumně adaptujeme krajinu, tak bude fungovat dobře v případě povodní i za sucha. Musíme ale co nejlépe rozumět vodnímu režimu i počasí a dělat rozhodnutí tempem, kterým je dnes neděláme. Musíme zvýšit naši schopnost vodu v krajině zadržet, abychom mohli extrémy vodního cyklu vyrovnávat.

Na druhou stranu si musíme ponechávat technickou kapacitu, abychom ochránili věci, které jinak neochráníme. Typicky to je řada měst a sídel, která jsou historicky postavena v povodňových územích.

Zaměřit se jen na přizpůsobení a řešit sucho, to je krátkozraké řešení a selže. Jistě, musíme pracovat na adaptacích, ale primárně musíme řešit základní příčinu a snižovat emise skleníkových plynů.

Jsme sice malý stát, ale deset milionů Čechů vzhledem ke struktuře našeho průmyslu má jedny z největších emisí na hlavu v Evropě. Je to dáno tím, co se na našem území vyrábí, ale ten tlak na nás, abychom emise snižovali, bude. A berme to tak, že když se nám to podaří, bude to i zčásti řešení našich problémů se suchem a extremitou počasí.

Nemůžeme očekávat od ostatních zemí, že ony emise snižovat budou, když my, kteří zažíváme významné dopady na vlastní kůži, tento vztah nevidíme. To je důležitý a zásadní argument. Posledních pět let nám ukázalo, jak draho nás sucho vyjde. A to je cena, kterou platíme za změnu klimatu. To nejsou virtuální peníze, ale něco, co ekonomiku reálně postihuje.

Jako stát se k tomu musíme postavit strategicky. Díváme-li se na naši ekonomickou strukturu a na to, jaké jsou výzvy a co znamená, pokud máme naplnit Pařížskou dohodu, tak o některé výrobky v relativně blízké budoucnosti nebude zájem. Je na čase pokusit se ty kapacity převést na technologie a výrobní programy, které mají budoucnost v evropské, ale i světové poptávce.

Jinak to nepůjde. Technologie založené primárně na fosilních palivech, jako třeba auta se spalovacím motorem, jistě mají v horizontu několika let ještě pořád slušný trh, ale strategicky z pohledu desetiletí to není cesta, které bychom se měli držet.

Část věcí se už realizuje. Konečně se po dlouhých debatách podařilo dohodnout, že se krajina rozdělí do menších celků, což ve svém součtu určitě napomůže nejen diverzitě, ale ani eroze půdy nebude tak škodlivá. Jsou snahy, aby v dalším programovém období byly podporovány technologie, které chrání půdu, její strukturu a současně zavádějí rozmanitější plodiny a meziplodiny, jež nám umožní zvyšovat v půdě organickou hmotu a zlepšovat její strukturní stav.

Ale pak je stejně důležité naplňovat mezinárodní závazky, abychom je třeba jako Dánové měli za součást národní politiky, na níž bude shoda napříč politickým spektrem.

Pořád hrajeme hry kolem změny klimatu, protože elektorát na to slyší. Ale jako občané bychom si měli uvědomit, že to je žití na úkor další generace a prosperity v dalších letech.

Pokud selžeme ve výběru priorit, do čeho dáme veřejnou podporu, a mineme cíl, s tím, že o ty výrobky nebude zájem, tak to ohrožuje nejen plnění mezinárodních závazků, ale i naši budoucí prosperitu. A to už ohrožuje nejen naše děti, ale už i nás.

Změna klimatu bolí i některé obory mimo zemědělství. Třeba lyžařská střediska. Už před deseti lety jsme ukazovali, že investovat do středisek s nadmořskou výškou pod 700 metrů je krátkozraké. A z pohledu 50 let jsou zimní sporty obecně problematické. Ale pak jsou oblasti, kde na tom jednoznačně vyděláváme. Prodloužila se stavební sezona nebo máme nižší spotřebu energie na vytápění. Takže i když nás změna klimatu už teď stojí nemalé peníze, a ještě bude hodně stát, vytváří také příležitosti zvláště v tzv. udržitelné ekonomice.

Když se budeme držet modelů z doby Rakouska-Uherska, není cesta do budoucna. Je zapotřebí vzít změnu klimatu jako faktor v rozhodování nejen na úrovni dokumentů, ale s konkrétními podpůrnými programy a daňovými změnami. Je třeba zohledňovat, jestli podporované odvětví užívá uhlík, šetří energii, investuje do budoucna a užívá technologií, které za deset dvacet let mohou být tím odvětvím, které potáhne ekonomiku jako automobilky dnes.