Článek
Jako například Lenka z Prahy, která pracovala v pojišťovnictví. Právu řekla svůj příběh, který podle ní započal tím, že do firmy, v níž byla zaměstnaná, přišel nový manažer, který zřejmě dostal úkol zbavit se některých zaměstnanců bez odstupného.
„Neustále si mě volal do kanceláře, přehnaně mi kontroloval plnění povinností, říkal mi, že nemá rád zaměstnankyně s dětmi. Musela jsem snášet arogantní chování, slovní urážky byly na denním pořádku. Na zápis s dítětem do mateřské školy jsem nedostala volno. Když se mi to prý nelíbí, mám dát výpověď, vyslechla jsem si,“ popsala Právu Lenka.
| KOMENTÁŘ DNE: | |
|---|---|
| Očima Saši Mitrofanova: Srážka aligátora s čápem | |
Ta se místo toho pokoušela se zaměstnavatelem dohodnout na odchodu s odstupným, ale marně. „Vymýšlel si kauzy, že jsem se nevhodně chovala ke klientům, absolutně bez důkazů. Následoval vytýkací dopis, že jsem něco nevhodného řekla do telefonu, opět bez nahrávky i důkazu. Vyhrožoval mi, že mě v branži zničí, když to nepodepíšu,“ vyprávěla Lenka.
Vytýkací dopis odmítla podepsat, agresivní chování manažera k ní se však stupňovalo, nakonec si vymohla, že s ním bude mluvit pouze v přítomnosti jiné osoby z personálního oddělení.
„Asi šest měsíců jsem téměř nespala, bolelo mě břicho, kdykoliv jsem šla do práce. Navíc se se mnou přestali bavit někteří kolegové. Báli se, že se na ně šéf zaměří a taky je začne ničit,“ uvádí Lenka, která dala po sedmi měsících výpověď, do níž jako důvod uvedla šikanu manažerem.
Psychiatr i sebevraždy
Zároveň se obrátila na Michaelu Švejdovou ze společnosti Mobbing Free Institut, která poskytuje bezplatnou poradnu a pomoc pro lidi, kteří šikanu v práci zažijí.
A podle průzkumu, který si organizace nedávno nechala vypracovat, se se šikanou setkává pravidelně 16 procent zaměstnanců, zkušenosti s ní má 38 procent lidí, desetina končí u psychiatra a šikana stojí za pětinou všech sebevražd.
Švejdová doporučuje šikanovaným zaměstnancům především všechno si zapisovat. „Musí si psát deník. Když totiž jdete manažera konfrontovat, snaží se to zlehčovat a znevažovat. Když to máte černé na bílém, nemůže to rozporovat,“ řekla.
„Řešení šikany není jednoduché. Někdy může být od šéfa nevědomá, jen vyvíjí tlak na výkon, potom ho na to jen upozorníme. Když vidíme, že právo je na straně oběti, jdeme výš, spolupracujeme s inspektorátem práce či právníky,“ uvedla Švejdová. Ta nakonec nemusela nadřízeného Lenky konfrontovat, jen jí poradila, jak se další šikaně vyhnout.
Institut ale řešil například případ staršího lékaře, který zemřel na srdeční selhání, ale jeho rodina je přesvědčena, že za to mohla dlouhodobá šikana ze strany kolegů a nadřízených.
Právu se ale ozvalo více žen, které šikanu na pracovišti zažily. „Můj šéf byl přesvědčený antisemita, nijak se tím netajil, a kvůli mému tehdejšímu německy znějícímu příjmení si myslel, že jsem židovka,“ řekla Daniela, která pracovala jako PR manažerka.
„S oblibou po mně házel různé předměty, posílal mi nesmyslné vytýkací dopisy, vyhrožoval mi, že už si v branži nikdy neškrtnu. Ostatní kolegyně se za mě nepostavily, naopak, ještě si přisadily,“ vyprávěla Daniela, jejíž příběh také skončil výpovědí z její strany.
Jana z Liberce zase zažila šéfa, který své podřízené trápil zimou. „Schválně udržoval teplotu v mé kanceláři mezi 12 až 16 stupni, ale tvářil se, že to vůbec nedělá,“ řekla Právu Jana.
Šikana na pracovišti ale nepostihuje jen ženy. Jejími oběťmi jsou i muži, ačkoliv je jich méně. „Chlapi mají často sílu se šéfovi postavit, ale když jsou opravdu šikanováni, tak se za to stydí, bojí se to přiznat,“ dodala Švejdová.