S uprchlíky z Afghánistánu problém nebude, říká šéfka Sdružení pro integraci

Neobrátili, ale to, co následuje po udělení azylu, je založeno na dlouhodobé spolupráci mezi ministerstvem vnitra a nevládními organizacemi, které se na tom podílejí. Takže nevnímám jako překvapivé, že nás speciálně nekontaktují. My všichni, co se v tom pohybujeme, víme, že bude chvíli trvat, než ti lidé dostanou azyl, než proběhnou všechny karantény a byrokratická kolečka, která jsou potřeba. Já se zcela upřímně obávám, že počet těch lidí bude velmi malý, takže by to neměla být zátěž pro azylový a případně také integrační systém.

Protože je sem Česká republika nedostane. Prvním letem přiletělo 43 lidí, kdyby polovina byli Afghánci, tak to jsou tři nebo čtyři rodiny, což je velmi malý počet lidí. (Celkem bylo podle čtvrtečního sdělení ministra zahraničí Jakuba Kulhánka evakuováno do Česka 170 Afghánců - pozn. red.)

Je stále velkou otázkou, jak je nastaven přesídlovací program. Myslím, že v prvním letu byli přesídleni hlavně spolupracovníci ambasády, což jsou lidé, kteří jsou s tím prostředím velmi spjatí, ale je to pár rodin. V případě tlumočníků a dalších lidí, tak o těch se vlastně nemluví vůbec. Je otázka, jestli se odtamtud vůbec dostanou, protože máme informace, že některé lidi ještě nikdo nekontaktoval.

Obojí. Iniciativa vznikla po dohodě se spolkem Vlčí máky, který je v kontaktu s tlumočníky, a zatím to vypadá tak, že to je půl na půl. Pořád se to mění. Nejdřív nejsou vůbec osloveni, pak to někdo tlačí dál a najednou se něco stane a třeba se to změní. Ale přesídlovací program je utajený a přijde mi, že ani ministerstvo obrany v tom nemá jasno.

Pro Afghánce nejsme cílovou destinací. Komunita je tady velmi malá a vlastně to ani není komunita, jak si ji představujeme. Je tady zhruba 500 Afghánců, kteří tady trvale žijí, a není to semknutá skupina. Jsou poměrně dobře integrovaní, fungují ve společnosti, nějakým způsobem se potkávají, ale ne úplně intenzivně. Setkávají se s českými sousedy, kamarády a podobně.

Jsou mezi nimi lidé, kteří tu žijí opravdu dlouho a jsou připraveni podpořit nově příchozí. Dost často se děje, že ti starší a usedlí se obávají těch nově příchozích, že to vyvolá nějakou nenávist ve většinové společnosti, tak to někdy bývá opatrnější. Ale u těchto spolupracovníků a tlumočníků je česká vazba třeba na válečné veterány, kteří se hlásí, že je podpoří. Tak si myslím, že problém nebude.

Bylo by fajn, kdyby se Česká republika rozhodla třeba přemístit i lidi, kteří jsou v ohrožení a nemají českou vazbu. Jde o aktivistky, političky, novináře a všechny, kteří patří mezi ty nejohroženější. Ale to se asi nestane.

Na devadesát procent si myslím, že to proběhne rychleji. U těchto speciálních programů to tak bývá, protože jsou tam lidé, kteří jsou nějakým způsobem prověření, mají jasně dokázaný způsob pronásledování a českému státu je znám jejich příběh. Zároveň je situace v Afghánistánu taková, že nepřipadá v úvahu nic jiného než udělit azyl.

Předpokládám, že to by mohlo být rychlé, třeba do dvou měsíců. Záleží, kolik lidí to bude. Když ministerstvo vnitra chce, tak dokáže azyl udělit rychle. Jak rychle se potom pustí do integrační části, do toho budování normálního života, to je otázka složitější. Situace je specifická karanténami a omezeními, která teď jsou.

Záleží také, v jakém stavu budou tito lidé z hlediska zdravotního a psychického stavu. To může být tématem u některých rodin. My třeba víme, že děti některých tlumočníků jsou nemocné, a v takových případech se to může protáhnout. Základní pravidlo je, že čím dřívější je integrace, tím je úspěšnější.

Zaznamenala jsem nabídky samospráv. Zásadní je třeba bydlení, které by se mohlo vyřešit docela rychle. Myslím si, že do čtyř měsíců od příletu by mohli bydlet v uvozovkách ve svém, učit se češtinu, hledat si práci a řešit další věci, které se toho týkají. V tom jsem hodně optimistická. Pokud se podaří je sem dostat, tak si myslím, že integrace už nebude zásadní problém.