REPORTÁŽ: Jak jsem potkal v divadle v Brně české fašisty

Principál mu slušně a věcně zdůvodnil, proč rozhodnutí dramaturgické rady přehlídky pozvat na festival řadu kontroverzních, kritických a politicky exponovaných inscenací osobním zásahem měnit nebude. Odvolal se i na Listinu základních lidských práv a svobod s poukazem na záruky svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání, jakož i žití bez něho. A také zmínil záruky svobody vědeckého bádání a umělecké tvorby.

Lavina byla ale odstřelena. Rozkřiklo se, že v inscenaci je scéna, ve které Ježíš sestupuje z kříže a znásilní muslimskou ženu. Soudy ovšem výzvy na znemožnění produkce zamítly. Nevyslyšely ani piškuntální návrhy na předběžná opatření povolit hru až po ověření, že není závadná. Tedy s ohledem na týdenní festival: Nikdy.

A pak přišla sobota 26. května ­ den, kdy se Naše násilí a vaše násilí mělo odehrát v brněnském Divadle Husa na provázku.

Podvečer začal poklidně. Před vchodem do domu pánů z Fanalu protestovalo několik heretiků s transparenty vyjadřujícími spíše poblouznění než názor. Nebylo vlastně proti čemu zvedat hlas. Inscenaci dosud nikdo neviděl. Než ale někteří stačili hlesnout, přehlušila všechny výkonnější aparatura vlastence Miroslava Sládka na Zelném rynku.

Jazykem dávného cenzora zaláteřil na proradné umělce. Vlastní nadřazenost znovu předvedl okázalým důrazem, že si vlastně na jméno žádného z nich ani nevzpomíná. Pak plynně přešel na témata, která jsou mu bližší: islám, nepřizpůsobiví, a on, první bojovník proti všemu neřádu. Trochu se přepočítal, trhovci v sobotu do Brna prodávat jahody a první meruňky nepřijeli. Postávalo kolem něho asi dvacet příznivců a já, abych si ho poprvé vyslechl naživo. Stačily ale dvě minuty, aby si člověk uvědomil, že jeho duše už nic nového nevypustí.

Kolem hloučků občas prošli policejní těžkooděnci. Muselo jim být zle, protože zrovna bylo třicet stupňů. Ve stínu. A na tom rynku není kam se schovat.

Jak se blížil začátek představení, začalo být těsno u vchodu do divadla. Přišli onačejší zastánci svobody a začali bránit divákům, aby je divadlo nemohlo zkazit. Na chvíli se u toho ochomýtl pochopitelně i Sládek, kamery byly u toho a reklama zadarmo je vždycky dobrá. Když ale nastoupil antikonfliktní tým policie, vytratil se od vrat jako první. Ostatní byli postupně odtlačeni a diváci, kteří o to stáli, mohli vejít do budovy, aby si nechali kazit vkus.

Najednou se vítr utišil, umělá tráva ve škopcích zahrádky restaurace Špalíček přestala růst, azurové nebe potemnělo, a horní kout Zelňáku zavoněl pomněnkovou modří triček Slušných lidí. Ta trika mají co dělat, aby hory svalů udržela pohromadě. Prý jsou to brněnští polobozi. V posilovnách trénovaná atletická těla, široká chůze a ruce vedené každým krokem nikoli podél, nýbrž okolo těla. Klidná síla, v každém momentu připravená slušnost případně i odložit.

Asi stovka lidí pokřikujících kolem vchodu opravdu nábožně ztichla, rozestoupila se, a Slušní lidé se vstupenkami v ruce vkročili do divadla vyřídit si to s pražskou i brněnskou kavárnou jednou provždy. Sládek byl už raději za horami a já v sále Husy, kam modré kvítky hrozivě nastoupily těsně před začátkem představení. Zajímavé, někdo jim do poslední chvíle držel ostrov míst v levé části hlediště.

Neuplynulo ani deset minut ouvertury Našeho násilí a vašeho násilí, a ten ostrov asi třicítky Slušných lidí začal nejprve pískat, potom povykovat, házet na scénu zmuchlané vstupenky, a protože herci hráli dál, zvedli se skoro všichni z ­ klidné modré síly ­ jako jeden muž a žena a postavili se mezi umělce a diváky zaklesnuti jak pevný řetěz. Jejich rozhodnutí nepřipustit, aby si publikum vychované půlstoletím existence brněnské experimentální scény dále nechalo kazit vkus, bylo vyzývavé, hrozivé.

Herci a herečky za nimi hráli ale dál o zvěrstvech islámských teroristů, ale i o vině křesťanů ze severu za bídu v jiných částech světa... To je ovšem na samostatný recenzní rozbor. Slušní lidé trochu znejistěli, pak ale začali zcela neslušně couvat, až účinkující natlačili k naftovým barelům tvořícím horizont scény. Tím ovšem uvolnili prostor portálu a větší části jeviště, kde si Slovinci i Češi, herci i diváci, zatančili.

Šik holohlavých, svalnatých Slušných lidí v pomněnkových stejnokrojích se marně pokoušel vyvolat diskusi. Výzvám k debatě až po představení naopak nerozuměli jeho velitelé ani pěšáci. Pevný řetěz se rozpadl na hloučky modře diskutující mezi sebou. Mezi tím vším tančil Slušný kameraman. Kroky v rozpětí od dance macabre až po český mateník všechno zaznamenával, aby si to pak v klubovně mohli Slušní lidé pouštět jako vydařenou akci. Místo porna, za které měli velký politický pamflet Olivera Frljiče. Nad najatou ochrankou byli Slušní v drtivé přesile, uposlechli však výzvy policie a opustili sál.

Lipany zažila pak jejich záloha. Několik čekatelek na členství u Slušných lidí zůstalo sedět na místech a vsadily se, že to ti cizinci v našem Česku tak jako tak nedohrají. Když začaly povykovat znovu, na ně stačila už i husí ochranka.

Sestupujíce s někdejší ústavní soudkyní a senátorkou Eliškou Wagnerovou po představení po schodišti ze sálu do foyer, bylo nám velice smutno. Vypočítávali jsme díla německých emigrantů v demokratickém Československu 30. let. Ano, na jejich začátku to začalo v Germánii přesně tak. Náckové z bojůvek nejprve na představeních jen pískali, pak házeli na jeviště, co měli po ruce. Brzy přidali pokřik: Jude raus! V Brně to všechno stihli za jediný den. Pokrok nezastavíš.

Vyprávěl jsem to všechno zvědavým recepčním v hotelu, kde trávím noc záznamem sobotní situace. Bydlí tady i Mladinsko gledališče Ljubljana. „Slušní lidé? Ano, byli tady před týdnem. Přemlouvali nás a starali se, ať prý té verbeži balkánské zrušíme ubytování. Říkali jsme jim, že to nejde. Tak si hned přisadili, že by nás to jednou mohlo mrzet... Neřekli ale co. Ale dobrý pocit jsme z toho neměli.“ To má jeden smůlu, že se narodí na Balkáně. V Kraňsku. Slušní lidé! Vzdělání jim ale chybí.