Rakušan: Migrační vlnu jsme zvládli

Za první víkend, kdy jsme nebyli doma a spali na ministerstvu, jsme vytvořili systém vstupních bodů, krajských asistenčních center. Modelovali jsme, kolik který úkon bude trvat minut, aby nevznikaly dlouhé fronty. Řešili jsme, kdo tam bude sedět, jaké činnosti bude dělat, jak to udělat, aby se nezdvojovaly, jak udělat zkrácení, jak nastavit IT systém, aby tam bylo jen jedno zadávání údajů.

Systém byl vždy veden, aby tam byl komfort pro lidi. Mají tam lékařská vyšetření, psychologickou péči, dobrovolníky, kteří si hrají s dětmi. V některých asistenčních centrech, teď jsem to viděl v Olomouci, mají místnost, kde se děti můžou vyspat, když jsou unavené. Do toho jsme se snažili, aby proces byl co nejrychlejší.

Když jsme zjistili, kde máme úzké hrdlo, tak jsme se to vládním nařízením snažili rozšířit, třeba, že víza mohou vydávat i policisté, nejen úředníci odboru azylové a migrační politiky. Takže první fáze byla velmi dobrá a rychlá.

Naši odpůrci nám vyčítají, že jsme hned začali pomáhat a ty lidi to do České republiky lákalo. Ale já si za tím stojím. Okamžitě jsme uvolnili pět tisíc korun pomoci. I to, že jsme jim okamžitě umožnili přístup na trh práce, byli jsme jim schopni sehnat ubytování v relativně slušné kvalitě hned na začátku. Uprchlíci nejsou na ulicích a na nádražích, to považuju za obrovský úspěch. Republika to zvládla, systém se nastavil.

Hlavní dík patří hasičům, policistům, ale i úředníkům, dobrovolníkům. A samozřejmě také pomoci neziskových organizací, dobré práci krajů, hejtmanů, starostů. Díky nim se všechno nastavilo dobře. A také díky tomu, že lidé byli solidární, to je také velký faktor.

Už to běží. Rozhodli jsme se, že krizový štáb nemusí zasedat dvakrát týdně, stačí jednou, operativa jede. Nahradili jsme to prací strategické meziresortní skupiny. Fáze řešení krize je za námi. Nyní jsme ve fázi nastavování strategie pro budoucnost krátkodobou, střednědobou, dlouhodobou. A potom se musíme dostat do fáze zavádění do praxe a prověřování strategických východisek.

Data mobilních operátorů teď ukazují pokles až o deset tisíc lidí oproti stavu před osmi devíti dny. Stoupají počty udělených víz, tam jsme na 269 tisících, protože na to mají lidé třicet dnů a je tam zpoždění. Evidentně se ukazuje, že počet příchozích stabilně klesá.

Je pravděpodobné, i na základě polské a slovenské zkušenosti, že určitý počet, asi ne úplně malý, se vrací na Ukrajinu. Ti lidé chtějí vidět, v jakém stavu je jejich majetek, jestli se tam dá žít. Někteří asi vyslechli výzvu ukrajinského prezidenta, který řekl, ať se vrátí, kdo může, jinak země nebude schopná normální ekonomické existence, pokud tam lidé nebudou pracovat. Takže tento trend tady asi bude.

Naše strategie, kterou bychom měli schválit příští týden na vládě, má tři scénáře. Jeden je současný, mezi 250 a 300 tisíci uprchlíky, druhý se baví o čísle okolo půlmilionu. Třetí scénář, který nedáváme do podoby implementačních opatření, pouze nastiňuje situaci úplné krize. To znamená nějaké neočekávané zintenzivnění ruské agrese šíleným způsobem, který by vedl k exodu dalších milionů lidí z Ukrajiny. Tam je krizový scénář, ale ten se už nutně musí řešit evropským centrálním řízením.

Není. Samozřejmě chceme ve chvíli, kdy opouští Českou republiku, aby se odhlásili. Ale nikoho nedonutíte. Buď to udělá, nebo neudělá. To číslo je nevypovídající. Nadějí pro nás v případech cesty na západ je nutnost a rychlé propojení registračních IT systémů všech zemí EU.

Pokud jsme aktivovali institut dočasné evropské ochrany a nemá to být formální záležitost, ale celoevropský formát, tak to potřebujeme co nejdříve spojit s německým. Němci potřebují vědět, jestli je člověk registrovaný v České republice. Protože pokud je, tak by se tu měl odhlásit, přihlásit se v Německu, aby tam měl nárok na ubytování a podobně.

Je to evropská ochrana, ale samozřejmě člověk, pokud v ČR odmítne opakovaně ubytování, tak na něj ztrácí nárok všude. Abychom eliminovali to, že někdo jen jezdí Evropou a zkouší, kde třeba dostane nějaký lepší příspěvek.

Takoví lidé tu ale teď v podstatě nejsou. Ti lidé jsou šťastní, že dostali ubytování, že jim někdo pomáhá. Vadí mi slovo migrace, není to migrant, je to uprchlík, válečný utečenec.

Typickým obrázkem je máma s dvěma dětmi s igelitkou v ruce, ne s kufrem. A kecy, že v první vlně přijeli lidi drahým autem, tak jako co to je za utečence. No a co? Jsou to třeba lidi, kteří poctivě pracovali, byli sociálně zabezpečeni, měli drahé auto, zasloužili si ho, sedli do něj a utekli před válkou.

Na útěku je celá sociální skladba společnosti. Budou tam lidé bezvadní, průměrní a objeví se tam i pár, kteří budou mít tendenci zneužívat systém, ale to je prostě lidská společnost.

Na vlastní kůži ne, kromě nějakých trollů. Pořád vidím dobrovolníky, kteří pracují. Vidím lidi, kteří poskytují ubytování. Ale posun je v politické diskusi. Opoziční strany, o SPD nemluvě, ale už i ANO, vysílají ostny do společnosti, že už bychom se měli starat více o naše občany. Staví falešné dilema, že buď pomáhám Ukrajincům, nebo českým lidem.

Takovéto dilema vůbec neexistuje. Zvládli jsme pomoci 300 tisícům utečenců z Ukrajiny a zvládli jsme i to, že se tu nezhoršila bezpečnostní situace. Čísla kriminality za poslední měsíc nevybočují z meziročního srovnání a máme tu 300 tisíc nových lidí.

Viděl jsem ukázku kampaně, kterou připravilo ministerstvo vnitra ve spolupráci s Úřadem vlády. Chceme vizuálně chytlavou formou představovat to, že pomoc je normální. Bude venku na billboardech i na sociálních sítích. Budou videa a kampaně, kde chceme ukázat, že pomoci byla naše povinnost, že to jsou ženy a děti lidí, kteří brání svou vlast, a my jim v tuto chvíli pomáháme.

Zároveň se v ní pracuje i s naší historickou zkušeností, že i my jsme byli státem, který byl mnohokrát v historii zkoušen agresí z jiné země. Právě proto bychom měli mít pochopení. Česká republika, potažmo Československo bylo místo, odkud lidé utíkali.

Deset miliard korun, které jsem uvedl v televizi, nebyly jen výdaje ministerstva vnitra jako takového. Počítal jsem k tomu i výdaje, které byly spojené: výdaje krajů s nouzovým ubytováním, s provozem veškerých asistenčních center. Přijdeme s přesnějším číslem. Ministr financí Zbyněk Stanjura na tom pracuje.

Ta metodika je těžká, protože něco vykážou obce atd. Zatím jsme v nižších desítkách miliard. Lze počítat v příštích letech s dalšími desítkami miliard korun. Nechci říkat, jestli se dostaneme na čtyřicet nebo padesát miliard, ale ty peníze v rámci budoucnosti vysokánské budou. Snažíme se dostat k evropským zdrojům.

To nemám. Není moc šance jim pomoci. V rámci Medevacu můžeme převézt zraněného zpět do Česka. Nemáme ale o nich dobré povědomí, bojují za jiný stát. Nemáme přesné informace o tom, kdo za jaký pluk, v jakém městě bojuje. Nejsme schopni to sledovat.

Samozřejmě, když se ministerstvo zahraničních věcí dozví, že má zraněného občana naší země na území cizího státu, udělá maximum pro to, aby ho dostalo domů, ale ty možnosti nadstandardní nejsou.

Máme tohle regionálně velmi volné. Troufám si říct, že ve většině větších měst půjdeme sami, chceme obhájit tu značku, ale vůbec neklademe překážky.

Samozřejmě, nikdo se nesmí spojit s SPD, s KSČM. Asi trochu zvláštní by bylo kandidovat někde s ANO. Ale pokud se například v Brně dohodnou na kandidátce spolu s KDU-ČSL, protože tam jsou vztahy regionálně dlouhodobě dobré a ti lidé si rozumějí, tak tam neklademe žádné překážky.

Avšak spíše jsme rádi, když kandidátka v komunálních volbách, kde máme silnou pozici, opravdu reprezentuje naši značku. A jsme rádi, pokud se naši kandidáti ve městech typu Kolín s třiceti tisíci obyvateli neschovávají za nějaké jiné značky.

Je možné, že v některých městech se ještě něco vygeneruje, ale že by byl plán uzavírání nějaké celorepublikové koaliční dohody, to ne.

Na senátní volby chceme v drtivé většině obvodů stavět vlastní kandidáty. Myslíme si, že sílu na to máme, že můžeme zase aspirovat na to, abychom byli nejsilnější klub v Senátu. Regionálních osobností s nějakým příběhem máme celou řadu.

Nemusíme spoléhat na nějaké hvězdy, sportovce. Máme lidi s regionálním příběhem, kteří už se tam osvědčili, například senátorku Hanku Žákovou, starostku obce z regionu na Třebíčsku. A podobné typy lidí nominujeme do těchto voleb. Ale spolupráci na bázi většinou vládních stran nebo nějakých mimoparlamentních sdružení také nevylučujeme.

S exkluzivní spoluprací nepočítáme, ale nějaké regionální projekty s Piráty nevylučujeme. Uvedu velké město Olomouc, kde jsme doteď měli dávno před naší velkou parlamentní spoluprací společný zastupitelský klub, tam je spolupráce dobrá, tam si to představit umím.

Rozlišil bych to a člověk má mít určitou míru sebekritiky. U Jana Farského tu sebekritiku beru i na sebe. Člověk, který nikdy nebyl spojován se žádnou korupční kauzu, který byl představitelem transparentní politiky, který mě svým starostováním v Semilech inspiroval k tomu, abych v roce 2010 kandidoval v Kolíně, člověk, který prosadil registr smluv a byl velmi aktivním poslancem celou dobu, tak jsem v jeho případě skutečně neodhadl situaci.

Když jako jeden ze sta získal prestižní Fulbrightovo stipendium v USA, tak jsem neodhadl reakci, že jeho absence, která by byla nějakých pět šest měsíců reálné poslanecké práce, je nepřípustná záležitost. Jan Farský to v určité fázi vyhodnotil sám.

Tady jsem neváhal. On skutečně prokáže před Českou advokátní komorou, že vykonal obrovský kus advokátní práce, že zastupoval občany a obce, kteří žádali o kompenzace (za následky dvou explozí ve Vrběticích v roce 2014 – pozn. red.), že zastupoval zdarma neúspěšné žadatele v těch obcích. Tedy ta advokátní práce je reálně vykonána ve velkém rozsahu.

Ale problém je, že pokud v jedné roli se snažím prosadit nějaký zákon a ve druhé roli jsem tím, kdo má konzumovat nějakou odměnu, byť za reálně provedenou advokátní práci, tak rovina, kdy se to má oddělit, je těžká.

Z principu fungování našeho hnutí je otázka, co uděláte, pane předsedo, se Stanislavem Polčákem, nesmyslná. To je mentalita ANO a SPD, kdy o kandidátech a kandidátkách a osudech lidí rozhoduje jeden člověk.

U nás se na kandidátky dostávají i lidé, pro které já v primárních volbách nehlasuji a představoval bych si tam jiné. Je to legitimní.

Obecně si myslím, že po dvou volebních mandátech v Evropské unii máme i řadu dalších lidí, kteří budou mít chuť se ucházet o nominaci na vrcholné příčky na evropské kandidátce. Mají politické a jazykové kompetence a umím si představit, že po deseti letech dobré práce pana Polčáka v Evropském parlamentu bychom jako STAN měli prokázat, že umíme nominovat i jiné kandidáty.

Určitě ano. A vždycky si to člověk posléze musí nějakým způsobem odpracovat. Snažím se to odpracovat na ministerstvu. Myslím si, že Petr Gazdík, Mikuláš Bek i Josef Síkela (další ministři za STAN, pozn. red.) se to také snaží odpracovat dobře.

Je potřeba přestat dělat chyby, upevnit vnitřní strukturu a zlepšit vnější komunikaci i třeba krizového charakteru.

Proběhly tam dvě kontroly. Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) kontroloval nakládání s dokumenty utajované povahy. Úředníci ministerstva vnitra zase kontrolovali různé postupy, nastavení skartačních řádů a podobně. Tady lze říct, že většinou při těch kontrolách kdekoli se nějaká míra pochybení najde. Mně však nepřísluší hodnotit, jak vážná ta pochybení jsou. To už bude v nějakém řízení úředního typu vedeno s Pražským hradem.

Ale jednu obecnou věc k tomu chci říct. Nakládání s jakýmkoli utajovaným materiálem má absolutně přísná pravidla. Pokud mně někdo nese utajovaný materiál, musí to být člověk, který k tomu má jasné prověření a sám má prověrku. Musím materiál převzít, podepsat ho s datem, ten člověk musí opustit místnost, nikdo v ní nesmí být.

Pro přísně tajné dokumenty je na ministerstvu vnitra dokonce speciální místnost, že to ani nesmím číst ve své pracovně. Podle těch přísných pravidel mi nikdo z úředníků ministerstva vnitra ani neumožní zacházet s tím materiálem nestandardně, protože jsou tak naučení.

Takže pokud se někde zachází s dokumenty tak, že si je čtou lidé, kteří si je číst nemají, anebo se ty dokumenty skartují dříve, pokud se to stalo, tak to jednoznačně ukazuje, že systém práce s dokumenty není nastaven správně. V zájmu České republiky a její bezpečnosti, nejen ve vztahu k Hradu, je, aby už nám konečně přestaly unikat citlivé informace do veřejného prostoru. Protože v případě zpravodajských informací opravdu můžou ohrozit životy.

Mám automaticky prověrku na stupeň T (Tajné). Skutečně to udělat chci, zhruba před čtrnácti dny jsem se o tom bavil s bezpečnostním ředitelem u nás na vnitru, který mi řekl, že mi k tomu připraví veškeré podklady. Chci to ze dvou důvodů.

Zaprvé to může vypadat reputačně dobře, za druhé i proto, že nemám výjimku, kterou má premiér, na utajované dokumenty NATO. K těm v tuto chvíli, kdyby se projednávaly, nemám jako ministr vnitra přístup. Myslím si, že u členské země Severoatlantické aliance v případě ministra vnitra by bylo žádoucí, abych přístup měl. Takže určitě to udělám v co nejbližší době.

Myslím si, že překvapivě dobrá. Každý z nás s povinným optimismem na začátku jsme vnitřní obavu z toho, že do vlády vstupuje pět stran, samozřejmě měli. Není to obvyklý formát. Nejsem na rozdíl od několika kolegů vládním veteránem, abych mohl posuzovat atmosféru.

Ale vládní veteráni, kteří jsou tam čtyři, všichni říkají, že atmosféra, komunikace ve vládě a v týmovosti je nadstandardní. Takový pocit z toho mám také.

Budu chválit konkurenci, byť se to běžně nedělá. Myslím si, že zásluhu na tom má premiér Petr Fiala, protože jeho styl lídrovství není direktivní, není dán typem, že by na někoho křičel, příliš zvyšoval hlas, a když je potřeba, ta ráznost je tam také. V rámci předsedání vládě umí být moderátorem debaty bez toho, aby tam stranickost z jeho řízení schůze vyčnívala, což je také velké umění to dát dohromady.

Za další zcela otevřeně říkám, že z tohohle pohledu nám ukrajinská krize, a je hrozné použít to slovo a doufám, že ten kontext je jasný, pomáhá, protože všichni ve vládě si myslí, že Putin je agresor, máme být v Severoatlantické alianci a máme být aktivní. Všichni ve vládě si myslí, že mají pomáhat, a ohledně Evropské unie můžeme mít nějaké odchylky v radosti a optimismu k ní, ale všichni ve vládě si myslí, že v ní máme být.