Psovodi celého světa štěkají na své psy povely v češtině

„Ten pes byl koupen v Maďarsku, ale vycvičen byl v Česku,“ tlumočila mi vyjádření policejního psovoda novinářka místního deníku The Express-Times Kathryn Brenzelová. „Řekl, že většina psů v jeho sboru je vycvičena v cizí řeči. Má to tu výhodu, že psy s vysokou pravděpodobností nemůže nikdo jiný povelem v angličtině rozptýlit,“ doplnila.

„Byl určitě od nás. Znám psa, který z Čech přešel na Slovensko, kde byl prodán do Maďarska, a v Maďarsku si ho koupila zrovna, tuším, americká policie. Takových psů je strašně moc,“ potvrzuje praporčík Jan Kříž z Veterinární základny Armády České republiky Chotyně. Právě on vybírá mladé psy, kteří budou pro armádu vykoupeni od soukromých chovatelů.

Čeští a slovenští psi – v drtivé většině němečtí a belgičtí ovčáci – patří k těm nejlepším a vědí to všude ve světě. Zájem o ně mají bezpečnostní složky i soukromníci v USA, Izraeli, Saúdské Arábii či Peru. „Nedávno do České republiky přijeli nakupovat Kolumbijci. Chtěli po českých dodavatelích 170 psů za tři měsíce,“ vzpomíná Kříž. Psa z českého chovu podle něj má třeba i hollywoodský herec Steven Seagal.

„O psy z ČR, Slovenska, východní části Německa i dalších států východního bloku začal být zájem prakticky ihned po pádu socialismu a po uvolnění styků se západními státy. Pro bezpečnostní složky, armádu i soukromé bezpečnostní služby z USA, Kanady, Německa, Itálie, Holandska a třeba i Austrálie byli tehdy psi z Východu velmi levní, ale zároveň byli velice kvalitní. Dolar stál v té době přibližně čtyřicet korun a obchod to byl dobrý pro všechny,“ řekl mi chovatel psů, obeznámený s poměry.

Nepřál si být jmenován a vysvětlil proč. „Přece jen prodej těchto psích specialistů je pořád docela citlivá záležitost, sám jsem už zažil, že konkrétní informace sháněla i ‚druhá strana‘.“

Podle Kříže jde počet Čechů zabývajících se prodejem kvalitních psů pro bezpečnostní složky a náročnou soukromou klientelu do deseti. Psy od nich odkupuje armáda i policie. Kříž vidí hlavní důvod v zájmu o české psy ve špičkové připravenosti čtyřnohých specialistů. „Ta kvalita je to hlavní, proč je sem jezdí kupovat,“ poznamenává.

Jeho nadřízený, major Bronislav Čížek, zástupce velitele základny Chotyně, kde se armádní psi cvičí, souhlasí. „Toto je útvar, kde se cvičí denně,“ řekl mi s hrdostí. Dodává, že při výcviku nelze nic opomenout, a už vůbec ne ošidit. „Vždyť jde jenom o život,“ připomíná v nadsázce skutečnost, že perfektní výkon psa je často záležitostí života a smrti. Pes se nesmí bát hluku nebo davu lidí, musí být zvyklý na rozličné prostory.

V době mé návštěvy bylo u základny v Chotyni na programu cvičení psů s vrtulníky a průprava na vyhledávání výbušnin.

„Před dvěma roky jsme cvičili vyhledávání látek ve vlaku. Objednal jsem vlak, jenže oni ho celý týden před tím dezinfikovali, aby byl pro výcvik vyčištěný! Když se mě pak ředitel podniku ptal, jak jsme byli spokojení, řekl jsem mu, že tam byl nechutný pořádek,“ vysvětlil velitel Čížek důležitost výcviku v přirozeném prostředí se všemi jeho nástrahami.

Zásadní přitom ale je, aby pes nebyl stresován a nehrozilo tak, že by v klíčové chvíli selhal. „Žádné drogy psům do jídla nedáváme a ani jim je neaplikujeme. Základem výcviku je hra a snaha psa najít svoji oblíbenou hračku,“ uvedl Čížek.

Pes „výbušninář, drogař nebo zbraňař“ se tak ve skutečnosti nepídí po výbušninách, drogách, zbraních nebo munici, ale po své oblíbené hračce, s níž cvičil a k jejímuž nalezení ho psovod v ostré situaci motivuje. Oblíbenou hračku svého čtyřnohého specialisty proto nosí psovod s sebou a při splnění úkolu mu ji šikovně podstrčí a šťastného psa pochválí.

A kde se tradice kvalitního chovu v Česku vzala? „V době socialismu potřebovala Pohraniční stráž a částečně i Veřejná bezpečnost velké množství kvalitních psů a psovodů k ostraze hranice a udržování bezpečnosti, a tak byla úrovni chovu psů a stupni vycvičenosti psovodů věnována velká pozornost. Z poddůstojnické školy Pohraniční stráže v Libějovicích vyšla celá řada výborných psovodů,“ vysvětluje mi pamětník. K rozvoji kynologie za minulého režimu pomohl také Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou). S tím je však už konec a psy pro výkup armádou a celníky připravují soukromí chovatelé na komerční bázi.

Čeští armádní psi se zúčastnili i misí v Kosovu, Iráku a Afghánistánu. O tom, jak si jich cení spojenci, vypovídá udělení statutu válečného veterána armádou USA pro tříletého německého ovčáka Athose.

Pes byl loni na podzim těžce zraněn při raketovém útoku na českou základnu v Lógaru. Jedna raketa zasáhla přímo jeho kotec. Athos silně krvácel, měl prasklou pánev a poškozenou močovou trubici.

S jeho záchranou nikdo neváhal. Athose na místě ošetřili a provedli první krevní transfuzi. Hned nato s ním letěli na hlavní americkou základnu Bagram, pak do německého Ramsteinu, Prahy a na Ústřední vojenský veterinární ústav v Hlučíně. Ovčák prodělal tři těžké operace a během přepravy dostal na deset transfuzí krve.

Jeho život se podařilo zachránit, i když má pes trvalé následky a pohybuje se jen ztěžka. Do aktivní služby se tedy už nevrátí, důchod veterán prožije u svého psovoda na zahradě.

Ve Frýdlantském výběžku se však necvičí psi jen pro vojáky. V Heřmanicích má své výcvikové středisko celní správa. A to nejen pro vlastní příslušníky, ale i pro zahraniční psovody s jejich čtyřnohými kolegy.

„Zahraniční výcvikové kurzy od roku 2005 zajišťujeme prakticky každoročně,“ říká mi vedoucí střediska Josef Dušánek. „Vystřídali se zde psovodi a instruktoři ze všech zemí Evropské unie a dál třeba z Ruska, USA, Austrálie, Izraele, Ekvádoru, Tchaj-wanu, Moldavska, Peru,“ pochvaluje si.

S pochopitelnou pýchou doplňuje, že ačkoliv světová celní organizace sdružuje 176 zemí, pořádat zahraniční kurzy můžou jen Heřmanice a středisko v kazašské Alma-Atě. Nově bylo schváleno ještě zařízení v Rusku a také na tom mají Češi podle Dušánka podíl, protože právě v Heřmanicích se Rusové učili.