Protopopov: Babiše jr. jsem neunesl, staral jsem se o něj jako o bratra

Sám nevím, na to se budete muset zeptat jeho otce. Vím jen, že jeho schizofrenie naplno propukla 17. července 2015, kdy Andyho policie zajistila v autě na D1 a nechala převézt na psychiatrii v Havlíčkově Brodě a následně na NUDZ, kde pracovala moje manželka.

Jeho verze je taková, že si zastavil na odpočívadle, přijeli policajti a on jim ze srandy řekl, že je George Clooney, načež mu nasadili klepeta a odvezli ho.

Policejní verze je ta, že odstavil auto na D1, protože si myslel, že má v autě bombu. A když ho vyzvali, aby udělal určité úkony, neposlouchal je a naopak začal být agresivní, tak ho museli zpacifikovat. A protože říkal nesmysly, tak ho převezli na psychiatrii, kdy ten den měla službu moje žena. Co vím, tak ho dostala na příjem, a od té doby to všechno začalo.

Pan Babiš st. manželku pak požádal, zda by mu se synem nepomohla a nesehnala mu nějakého opatrovníka. Tak jsem si řekl, že to zkusím, tehdy jsem vůbec nevěděl, jestli to zvládnu. Není to nic jednoduchého.

Šlo vlastně o podporu, o dohled nad Andym a o trávení společného času. Nebylo to zdravotního rázu, ale spíš šlo o to, ráno Andyho vytáhnout z postele, dojít s ním k lékaři nebo na úřad a zaměstnat ho přes den. Dělal jsem práci, řekněme, asistenta. První čtyři měsíce jsem tu práci dělal z vlastního přesvědčení. Do Agrofertu jsem nastoupil na pozici řidiče až od ledna 2016.

Ano. Tehdy jsem spoluvlastnil firmu na jízdní kola Cyklotonic a Andyho jsem se snažil zapojit do mé práce. Chtěl jsem, aby něco dělal, aby neležel v posteli, protože jakákoli aktivita mu jen může prospět. Jenže tak po dvou měsících jsem zjistil, že ho práce v mé firmě vůbec nebavila, a ani to, že tam musel vysedávat, nedělalo moc dobrotu.

Tak jsem se Andymu začal věnovat na plný úvazek, protože to nebylo možné skloubit. A také se ukázalo, že Andyho práce v Agrofertu mnohem víc bavila.

Ne, rozhodně to nebylo naoko. V Agrofertu jsme normálně společně s Andym rozváželi různé věci, v podstatě jsme byli kurýři. Dělali jsme tak sedm osm hodin, ale reálně jsme spolu trávili více času, klidně i půl dne, včetně sobot a nedělí.

Pokud jde o mzdu, tak samozřejmě že to nebyl 20tisícový plat uklízečky. Zabralo mi to hodně času, ale pan Babiš mě platil slušně. Že by to ale bylo přes sto tisíc, tak to ne.

Asi jako vztah k nevlastnímu bratrovi, rozhodně to nebylo ryze pracovní, jestli se ptáte na toto. Každý den jsem přijel ráno na devátou hodinu a vytáhl ho z postele. Musel jsem dohlédnout na to, aby vypadal normálně – aby měl ostříhané nehty, aby si zašel ke kadeřníkovi, aby v minus deseti nevylezl ven v tričku nebo v plus patnácti v péřovce.

Schizofrenie, kterou trpí, je strašná. Šli jsme na snídani a do práce. V ní například odvezl obálku na určité místo nebo dostal nějaký jiný úkol. Pak jsme šli na oběd, zase do práce a večer třeba na vodní dýmku. Andy si na ni totiž dost potrpěl, zašel si na ni i dvakrát, klidně i na tři hodiny.

Snažil jsem se s ním chodit na procházky, badminton, na kolo, na lyže... Prostě něco fyzicky dělat, ale vždy bylo strašně těžké ho k něčemu přesvědčit. Pak jsem ho odvezl večer domů.

Ne, tehdy ještě žil sám v bytě v centru Prahy.

Do určité míry byl schopen fungovat, pracovat, žít. Ale kdybyste ho jen tak nechal, tak za tři dny už nevyleze z bytu, a abyste se k němu dostal, tak byste musel vyrazit dveře. Skočí se sice najíst, dojde si na záchod, ale třeba se už vykašle na sprchování, protože si říká, že to vlastně nepotřebuje. Stejně jako nepotřebuje uklízet.

Do všeho jej musíte nutit. Napije se vody, ale neuvaří si čaj. Za dobu, co jsem ho znal, byl několikrát nemocný. Měl třeba chřipku či neštovice, které v dětství neprodělal. Tak jsem mu musel říct: Andy, jsi nemocný, musíš jít k doktorovi, brát prášky.

On to neví, chybí mu náhled. Spoustě lidem říká, že mu nic není, že je všechno v pořádku a že za všechno můžou policajti. To jsem si vyslechl xkrát.

Navíc ten psychický stav u takto nemocného člověka se mění a kolísá. Měl světlé chvilky, pak zase slabé chvilky. Někdy chtěl ležet, jindy byl aktivní. Viděl jsem ale, jak zapojováním do věcí jeho schopnost vzrůstala, pak už dělal zčásti kurýra pro Agrofert sám.

Musím to vzít popořádku. Poprvé jsme mimo EU společně vycestovali na jaře 2016 do Kaliningradu, máme z té doby spoustu fotek od moře, z tamních památek nebo, jak je Andy na ponorce. Byla to krásná dovolená, asi 14 dní, a pak jsme se vrátili.

Následně loni došlo ke kauze korunových dluhopisů, pak jela naplno předvolební kampaň, přišlo trestní oznámení v kauze Čapí hnízdo.

Ten tlak novinářů, kdy na nás stále někde čekali, byl enormní. Před jeho bydlištěm několik dní stála octavia redakce Seznamu, stále na něj někdo čekal a novináři ho zkoušeli všude možně odchytnout, aby si zajistili nějakou senzaci.

Chtěl jsem prostě odjet z toho pekla, než se situace uklidní, a hlavně jsem chtěl, aby Andy přišel na jiné myšlenky.

Protože třeba na Slovensku všichni vědí, kdo je Babiš. Proto jsem ho v září 2017 vzal zase do Ruska. Museli jsme žádat o víza, sám si ho podepisoval. Dostal ho na měsíc. Tak jsme jeli do Bratislavy za maminkou na pár dní a pak letadlem z Vídně do Moskvy, kde jsme strávili také několik dní, a odtamtud na Krym.

Jistě víte, že nejsem Čech, takže z mého pohledu to není žádné anektované území, ale součást Ruska stejně jako Kaliningrad. A proč do Ruska? No, víte, jinak než rusky a česky se prostě nedomluvím. Byli jsme spolu třeba v Rakousku na lyžích, ale ne sami.

Nejvíc jsem se bál toho, co kdyby se něco stalo, abych byl schopen zajistit akutní zdravotní péči. Vždy když jsme vycestovali, tak moje manželka zařídila, aby i v zahraničí docházel na psychiatrii. I v Rusku a na Ukrajině. Ale kdybychom jeli do USA nebo na Kubu a něco se náhle přihodilo, byl bych ztracený.

A protože v Rusku v září nebylo jinde teplo než na Krymu, který je navíc proti takovému Soči opravdu pěkný a je na co se podívat a co dělat, tak jsme jeli tam.

Za měsíc nám vypršelo vízum, tak jsme se museli vrátit zpátky do Čech.

Pobyli jsme tu pár dní, zažádali o tříměsíční vízum a letěli jsme zpátky někdy začátkem listopadu 2017, zase přes Vídeň, a předtím jsme zase navštívili maminku v Bratislavě. Přesné datum si nepamatuji, ale mám to všechno v pasu, což jsem schopen doložit. Včetně spousty fotek.

V Jaltě jsme si pronajali obrovský byt s výhledem na moře. Na Krymu se Andy navíc seznámil se slečnou a klapalo jim to spolu. A protože už na tom byl zase psychicky lépe, tak jsem si řekl dobře, potřebuju se chvíli věnovat i vlastní rodině, tak jsem ho nechal na Krymu pod dohledem té slečny a odletěl do Česka.

Ne, seznámil jsem ho s ní já.

Kdybych si jí nebyl jist, tak to nikdy neudělám. Ona po 20 minutách kontaktu s ním dobře pochopila, že je jiný. Brala to tak, že je kluk fajn, občas že je to s ním těžké, ale jde to zvládnout. Tu slečnu mi doporučil můj dobrý přítel, který věděl, že má 10letého syna, že je na ni spolehnutí a tak dále.

Kdepak, kontakt na ni mi dal můj dlouholetý kamarád, kterému stoprocentně věřím.

A pokud narážíte na nějaké tajné služby, tak to ne, ten člověk je obyčejný obchodník.

Určitě ne. Nikdy jsem neměl co do činění s ruskou ani s žádnou jinou rozvědkou. V médiích o mně píšou, že mám zbrojní průkaz, ale v životě jsem z ničeho nevystřelil. Ani to neumím. Na kontakt s Andym nepotřebuji pistoli, potřebuji pevné nervy.

Ano. Jelikož Andy v Rusku mohl být maximálně 90 dní v půl roce, podobné je to v Česku, tak jsme zase museli vycestovat.

Mezitím se slečna, která na Krymu jen pracovala, vrátila domů za mámou do Krivého Rogu, což je hornické město na východě Ukrajiny. Andy za ní strašně chtěl jet a já jsem mu říkal: Hele, kamaráde, Krivoj Rog, to není země zaslíbená, ale Mordor – věznice, důlní šachty, feťáci. Ale ne, nedal si říct, chtěl tam jet. Tak jsme vzali auto a jeli.

To víte, že se mi to vůbec nelíbilo. Ale Andy byl svéprávný a chtěl tam jet, tak jsem si řekl, že to zvládneme. A kdyby se cokoli stalo, tak bych byl schopen zajistit lékařskou péči. Tak jsem vyrazil z Prahy a u mámy v Bratislavě jsem ho nabral.

A proč auto? Protože jinak se tam dostávat by bylo dost složité. Vlaky tam skoro nejezdí, protože z Kyjeva je to ještě nějakých pět set, šest set kilometrů. Pamatuji si, že to bylo před Vánoci, ty jsem strávil tam a na Silvestra jsem přijel domů.

Ano, s jeho slečnou jsem se domluvil, že kdyby něco, tak mi musí zavolat. Navíc se jeho stav zhoršil. On totiž ten Krivoj Rog není žádná selanka, tak mě začal podezírat, že s jeho slečnou něco mám a ona se mnou. Proto jsem se raději sebral a odjel.

To se těžko vysvětluje. Byl jsem si jist, že se nic nestane, a navíc tam s ním byla ta slečna. Byl to sice jiný svět, ale nebylo tam nebezpečno. Zkraje roku mi volá do Prahy advokát a ptá se mě, kde je Andy. Tak mu říkám, že na Ukrajině s tou holkou, a ptám se, co se děje. Prý páni z Bartolomějské chtějí něco vysvětlovat.

Tak jsem šel na výslech, který opravdu nebyl vůbec příjemný, protože Andy ve své špatné chvilce napsal do Kriminalistického ústavu e-mail, že jsem ho na Ukrajinu unesl. Takže zatímco já jsem seděl v Bartolomějské na výslechu, on byl v Krivém Rogu se svou přítelkyní.

A pan advokát mi na to řekl, že nezbývá nic jiného, než abych ho co nejrychleji sem přivezl. Tak jsem sedl na letadlo, odletěl do Kyjeva, pronajal si taxíka, vyzvedl Andyho u jeho přítelkyně a řekl, že se něco stalo a že musíme zpátky do Prahy. Tak jsme sedli zase do taxíku, ten nás odvezl do Kyjeva a odletěli jsme do

Vídně.

Z Vídně jsme zase jeli do Bratislavy, navštívili maminku a ta poslala fotku policistům, na které Andy drží noviny. Tehdy jsem mu také vysvětlil, v čem je problém a z čeho mě policie viní, a žádal jsem ho, aby jel do Prahy a vysvětlil to. To ale razantně odmítl, zamkl se v pokoji a strašně vyváděl. Tak mně nezbylo nic jiného než odcestovat do Prahy samotný. A to bylo naposledy, co jsem Andyho viděl. 13. ledna 2018.

U toho jsem nebyl, nevím. Co ale vím, tak po pár dnech utekl od mámy a odjel sám do Švýcarska autobusem.

Když má někdo schizofrenii, tak není retardovaný. Zvládne spoustu věcí, když chce, ale on spoustu z nich dělat nechce. Dovede jednat, když má nějaký impulz, v tomto případě to byl asi strach. Když to ale pomine, tak takový člověk upadne do stavu lhostejnosti.

Co vím, tak tam žil, studoval, znal to tam. Odtamtud se ozval mamince, která pak za ním přijela.

Myslím, že si takové věci vůbec neuvědomuje, že hlavní motivací byl opravdu strach, který byl ještě umocněný jeho nemocí.

Upřímně mě to mrzí. Dva a půl roku jsem mu věnoval svůj čas a stálo mě to spoustu nervů. Ale nezlobím se na něj, protože vím, že je nemocný. Xkrát jsem si vyslechl, že zabije mě, že zabije tátu, že zabije sebe.

Jsem teď v situaci, kdy jsme já a moje rodina vláčeni médii, je příšerná. Ale Andymu to nemám za zlé, protože vím, že ta nemoc je děsivá.

Z toho, co jsem už říkal, si uděláte obrázek. Nikdy jsem ho nenutil proti jeho vůli, nikdy jsem mu nic špatného neudělal. A unést do Ruska? To není tak úplně jednoduché někoho vláčet autem proti jeho vůli přes několik celních kontrol a mimo schengenský systém. Proč bych ho měl tahat tam, když by bylo jednodušší ho unést někam v Praze?

V Čechách jsem dohromady 17 let, tady to znám mnohem lépe.

Ne. Nikde vůbec nic.

Bylo mi 12, když se sem začátkem 90. let přistěhovala

celá rodina. Táta si myslel, že tady najde něco lepšího než v Rusku.

Věděli to všichni, táta, máma, rodina. Paní Babišové jsme se hlásili, komunikaci mám schovanou. O všem vě­děla. Vždycky jsme, jak jsem říkal, navíc létali z Vídně, ko­likrát jsme u ní noc přespali.

Jen podle toho, jak mluvil a jak třeštil oči, je vidět, že je nemocný. Na to přijde kdokoli, kdo s ním bude mluvit.