Proces s Horákovou byl exemplární pro Východ i Západ, říká historik

Doktorka Milada Horáková patří k výjimečným osobnostem národních dějin 20. století. Její příběh je zcela mimořádný a jedinečný, její život a činnost a také tragický konec zasluhují naši stálou pozornost.

Když byla odsouzena a popravena 27. června 1950, tak jí bylo 49 let, a to je člověk v největším rozpuku pracovních sil. V té době však měla za sebou již i vzhledem k věku řadu nelehkých životních i politických zkušeností.

Po návratu z nacistické káznice v roce 1945 velmi výrazně vstoupila do politického veřejného dění v Československu nejen jako poslankyně Čs. strany národně socialistické, ale také jako veřejný činitel, který se angažoval třeba v poválečné Radě čs. žen. Byla také místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a byla známá pro svou činnost v oblasti sociální péče, ženských, občanských a lidských práv.

Profesní dráhu zahájila na sociálním úřadu pražského magistrátu na konci 20. let, kdy byl primátorem doktor Petr Zenkl, který byl pak po roce 1945 jednou z významných osobností národních socialistů. I když se ve 20. a 30. letech stranicko-politicky neangažovala, tak kontakty s řadou vedoucích funkcionářů té strany měla a v ženském a sociálním hnutí se také dostala do širší známosti.

Stala se blízkou spolupracovnicí známé protagonistky ženské rovnoprávnosti, senátorky Františky Plamínkové, v roce 1930 se setkala s prezidentem T. G. Masarykem a po celý život zůstala jeho věrnou stoupenkyní.

Řešení otázek týkajících se sociálního postavení žen ji přivedlo v průběhu 30. let do kontaktu se zahraničním ženským hnutím. Poznala řadu zemí západní Evropy, na konci 30. let navštívila i SSSR, přičemž zcela nepodlehla dojmu tehdejší potěmkiády.

Již mnichovská dohoda ze září 1938 se stala pro ni velkým otřesem. Po okupaci 1939 musela opustit místo, ale nadále udržovala kontakty v ženském hnutí, pomáhala řadě lidí, kteří odcházeli do emigrace, pomáhala rodinám těch, kteří byli zatčeni, a v podstatě se angažovala i tvorbou politicky, protože byla výraznou osobností jedné z prvních odbojových organizací, Petiční výbor „Věrni zůstaneme“.

Gestapo ji sledovalo a společně se svým manželem Bohuslavem byla v létě 1940 zatčena a vězněna na Pankráci a v Malé pevnosti v Terezíně. V roce 1944 byla souzena v Drážďanech pro velezradu a proti činnosti Říše. Byla odsouzena k trestu smrti, ale soud jí ještě změnil trest na osm let káznice, kde pobyla v podstatě poslední měsíce války. Z Aichachu poblíž Dachau ji osvobodili Američané a po osvobození Prahy se vrátila domů.

Byl zájem, aby se jako odbojářka a známá osobnost angažovala v poválečné politice. I prezident Beneš byl mezi těmi, kteří při setkáních s ní hovořili o tom, že by měla vstoupit do veřejně politického prostoru.

V prvních delegačních volbách do Prozatímního Národního shromáždění byla zvolena za národní socialisty a znovu kandidovala roku 1946 a byla zvolena do Ústavodárného Národního shromáždění. V poválečných letech například kriticky vystupovala k činnosti mimořádných lidových soudů.

Velkou roli sehrálo i odmítnutí české účasti na jednání o Marshallových plánech. Říkala, že tím komunisté odcházejí z dohodnuté spolupráce v Národní frontě. Nabádala k tomu, aby byla zachována spolupráce Národní fronty a aby byl zachován poválečný kontext spolupráce politických stran, parlamentních svobod, svobodné soutěže politických stran.

V den úmrtí ministra zahraničí Jana Masaryka 10. března 1948 rezignovala Milada Horáková na svůj poslanecký mandát. Stalo se to ve stejný den, kdy se mělo sejít Národní shromáždění, které schválilo program doplněné Gottwaldovy vlády, se kterým nesouhlasila.

I z později vydaných protokolů z výslechů či výpovědí u soudu v době jejího zatčení jasně vyplývalo, že byla pro zachování socialismu s demokratickými základy, ale ne socialismu, který bude řídit jedna strana a který v podstatě bude diktaturou.

O Miladě Horákové se vědělo, že je velmi činná v rodícím se ilegálním prostředí. Z vlastní osobní statečnosti od jara do srpna 1948 chodila navštěvovat Petra Zenkla, který sám věděl, že je sledován. Před jeho bytem stáli příslušníci StB, kteří informovali, kdo k němu přišel, chodili s ním na procházky.

Byla mezi prvními sledovanými z Národně socialistické strany a StB řadou dalších indicií začala zjišťovat, že se stává vůdčí osobností, která je v kontaktu s domácím demokratickým či exulantským prostředím či jejich prostředníky.

Tam nebyl cíl špionážní, sabotáže nebo ozbrojené akce. Směřovalo to k tomu, předávat informace, co se děje doma, do zahraničí a mít ze zahraničí pohled na to, jaká je tam činnost nebo k čemu směřuje politický exil a případně zda lze očekávat změnu ve vztazích mezi Východem a Západem.

Začal se tu připravovat politický proces proti určitému seskupení reálných, potenciálních politických odpůrců nového režimu. Bylo to výrazně z podnětu sovětských míst, protože podobný koncept s podobnými pokyny šel i do ostatních zemí nového komunistického bloku.

Pak tam byla roztržka sovětsko-jugoslávská v roce 1948, kdy se Sověti začali obávat toho, že by jiní národní komunisté začali sledovat jugoslávský model určité národní cesty ke komunismu ne úplně spjatému s vůlí nebo rozkazy z Moskvy.

Dalším podnětem byla změna v mezinárodní situaci, která se začala od konce 40. let výrazně přiostřovat. Šlo v podstatě o korejskou válku a obavu z toho, že dojde ke třetímu světovému válečnému konfliktu, a o ztrátu vlivu SSSR na Blízkém východě.

Zesílení teroru vedlo k řadě politických procesů, které byly vedeny a připravovány brutálně a které využívali domácí vyšetřovatelé se zkušeností vyšetřovatelů SSSR 30. let. Ani doktorka Horáková si zprvu neuvědomovala, že tady probíhá příprava procesu úplně na jiné úrovni, než co znala veřejnost.

Ani domácí právníci a vyšetřovatelé před nástupem sovětských poradců neměli s něčím takovým zkušenost. Bylo to mimo právní rámec nebo právní řády, judikaturu tehdejších soudů. Něco, co mělo upoutat pozornost k tomuto procesu.

Sovětská propaganda věnovala procesu obrovskou pozornost a sovětská média se tím zabývala daleko víc než domácími změnami, politickými čistkami, které byly v SSSR obnoveny na nejvyšší úrovni, a nově odsouzenými lidmi do gulagů. Proces s Miladou Horákovou měl v Moskvě první místo a bylo to z podnětu nejvyšších sovětských míst.

Byl to exemplární proces pro sovětský blok i pro mezinárodní veřejnost. I z hlediska toho, že proces skončil tragédií, odsouzením ženy. Byla to jediná žena, která byla odsouzená z politických důvodů k trestu smrti. A když si člověk čte, co se dělo při popravě…

S příchodem sovětských poradců byly zaváděny nové způsoby výslechů mučením, rozšířila se škála brutálních metod, kdy vyšetřovaní byli hlídáni, aby nespali, nesměli si lehnout, sednout třeba dva dny a stáli až do vyčerpání. Byl na ně vyvíjen velký psychický nátlak, že pokud se nepřiznají, bude to mít dopady na jejich nejbližší, na jejich rodinu. Bylo tam i bití, opravdu násilné vyšetřovací praktiky.

U ní byl výrazně používán psychický nátlak. Jeden z vyšetřovatelů, který byl vyslýchán v prvních revizích politických procesů v rámci tzv. Barákovy komise v letech 1955 až 1956, uvedl, že jeho cílem bylo používat psychický nátlak, bití, fackování. Uvedl též, že u ní bylo potřeba ji zlomit psychicky. Připadala mu prý velmi odolná a „moc pyšná“.

Čtyři roky přitom prožila ve věznicích gestapa, při výsleších byla bita a mučena, byla odsouzena k trestu smrti a nevěděla, jestli se dožije konce války. Domnívám se, že tato její životní zkušenost ji při procesu posilovala.

Ne všichni dokázali odolat jako Milada Horáková, ale nerad bych v tomto ohledu srovnával a moralizoval. Někteří po ukrutnostech přiznali svoji údajnou vinu, někteří hovořili jmenovitě o dalších osobách, které pak byly zatýkány.

Na proces s Miladou Horákovou navazovalo 35 dalších. Jejich celková bilance činí 639 osob, 10 trestů smrti, 52 doživotí. Odsouzení vyslechli tresty v celkovém úhrnu 7850 let odnětí svobody.

Některé záznamy o reflexi politických procesů prokazují, že společnost při jejich hodnocení nebyla zcela jednotná. Zároveň již samotný průběh února 1948 a pěti dní vládní krize ukázal, že komunisté nevládli jen pomocí perzekuce a represe, ale že měli také velkou podporu nemalé části společnosti, která očekávala, že dojde k naplnění sociálních příslibů, přeměn a sociální spravedlnosti.

Hrozivý byl obsah téměř 6300 rezolucí zaslaných z podnětu komunistických organizací a StB v průběhu procesu proti Miladě Horákové a spol., který se konal od 31. května do 8. června 1950. Deklarovaly „hněv lidu“, požadovaly pro hlavní obžalované nejvyšší tresty a tvrdá potrestání. Jistě existovalo i nemalé procento těch, kteří byli zastrašeni. Raději navenek souhlasili, ale zachovávali si vnitřní identitu, kdy chápali hrůzu a tragédii procesů.

Existoval též segment společnosti, který odrážel postoje obyvatel, kteří se s vývojem v Československu po únoru 1948 nesmířili a byli ochotni proti tomu něco dělat. V první fázi to byly letáky, organizování zpravodajských skupin kolem katolické církve nebo Junáka.

Převážné zastoupení mezi nimi měli mladí lidé, studenti i dělníci, kteří byli za svou protikomunistickou činnost zatýkáni a souzeni. S narůstajícím komunistickým terorem nabíraly podporu i pokusy o organizaci ozbrojených aktivit proti komunistickému režimu.

Nechci to s tím přímo spojovat, ale exemplárním případem je stále diskutovaný případ skupiny bratrů Mašínových, který za sebou má několik obětí nevinných lidí, kteří nebyli členy komunistické strany.

A mezi těmi dvěma skupinami, aktivními podporovateli režimu a jeho radikálními odpůrci, existovala i šedá zóna těch, kteří věděli, oč se v těchto letech jedná, ale z různých důvodů se přizpůsobili – chtěli zachovat bezpečí pro rodinu, vychovat děti, báli se o své příbuzné, nechtěli přivést do problémů své známé a přátele. V podstatě se smířili s tím, že v režimu nějak přežijí.

Bez toho přístupu v 50. letech se komunismus prosazovat nedal. O tom jsem silně přesvědčen. Komunistická strana se tehdy držela sovětského modelu, byť po válce se k vývoji u nás Stalin nevyjadřoval, a to až tak do roku 1946. Pokud se dělá mezinárodní srovnání v Polsku, Maďarsku, budoucí NDR, možná i v Bulharsku, Rumunsku, tak se dá říct, že to byl jeden ze základních nástrojů, jak moc uchopit, stabilizovat, prosadit.

A tvrdá represe, brutalita, zastrašení společnosti v tom hrály obrovskou roli. Byl to vzkaz pro příznivce, že se režim s nepřáteli umí tvrdě vypořádat. Naši komunističtí představitelé s tím byli ztotožněni.

Vždyť to oni chodili ve 20. a 30. letech do škol Kominterny v Moskvě, kde se neučili nic jiného než získat politickou moc cestou politického násilí a cestou převratu.

Mělo to ale i mezinárodní záměr, že Západu bylo dáno najevo, že jakýkoli pokus o posílení domácího odporu bude potlačen a že budou stíháni nejen domácí nepřátelé, ale i špioni, zahraniční zpravodajové, nasazení čeští agenti.

Když byly některé procesy v roce 1968 otevřeny a oběti měly naději na rehabilitaci, tak kolem případu Milady Horákové byla spoustu pokynů, že není zájem právě tento proces otevírat, protože by to prý otevřelo celou řadu dalších procesů.

Během uvolnění ale mohla vycestovat její dcera Jana do Ameriky za svým otcem, který jen o vlásek uprchl StB těsně před zatčením doktorky Horákové. Rehabilitace byly uzavřeny v 70. letech. Proces s Miladou Horákovou byl uložen k ledu.

Tam to bylo velice silné, tyto záležitosti se hned otevřely. Vznikla Konfederace politických vězňů, mohli se vrátit lidé z emigrace. Pamatuju, že k nám do Ústavu pro soudobé dějiny chodili lidé a ptali se, jak postupovat a žádat o rehabilitace.

Instituce tehdy ještě nebyly transformované a my pořád vysvětlovali, že nejsme právníci, kteří to mohou vyřešit, že můžeme jen dodat historický kontext. Ale už jen to, že lidé přišli a mohli říct svůj osud, bylo silné. Minimálně do dalších voleb v roce 1992.

Nepřekvapilo mne to. Když se komunisté ve svých prohlášeních po pádu režimu omlouvali za deformace, křivdy a způsobené lidské tragédie, často zazníval alibismus, připomínali dobový kontext, že to bylo za studené války a že v Americe existoval mccarthismus.

Pokud se na to odvolává třeba politik, kterému se nelíbí nějaký soudní verdikt, tak to vnímám jako urážku oběti Milady Horákové. Stejně tak bych vnímal, kdybychom na oběť její a ostatních zapomínali či ji potlačovali.