Přínos Ukrajinců je větší než náklady na ně, říká sociolog

Zkušenosti z minulých migračních vln ukazují, že krátkodobá podpora je vysoká, u té dlouhodobé je nejistota. Závisí na tom, jak bude pomoc probíhat.

Politici se občas bojí krátkodobých nákladů, ale záleží na tom, jestli existuje jasný plán institucí, jestli o tom strukturovaně komunikují a jestli integrace probíhá způsobem, který bude pro ČR přínosný apod. Přestože vláda schválila navýšení příspěvku za ubytování v hotelech ze 180 korun na 250 na den, nestačí to. A pokud se bojí ještě přidat hotelům a lidem za ubytování Ukrajinců, tak nechápou, že dlouhodobě dobrá integrace ušetří a zvýší podporu lidí, a riskantní je naopak vytlačit uprchlíky do ubytoven a táborů.

Ano. Podle studie 54 válečných konfliktů zůstává v hostitelské zemi asi 70 procent uprchlíků. Scénářů vývoje na Ukrajině je samozřejmě víc, ale nakrátko to nebude. Počítejme, že zde velká část zůstane. To má dlouhodobé přínosy či náklady podle toho, jak se integrace zdaří.

Například jestli se migrantům podaří sehnat profese po­dle jejich kvalifikace, jestli se dětem dostane kvalitního vzdělávání. To vyžaduje náklady, které se však vrátí i s odměnou.

Když budou pracovat za průměrnou nebo jen slabě hodnocenou mzdu či mít pololegální práci, tak i v krátkodobém horizontu se to může projevit více než 10 miliardami na odvodech ročně. Dopad bude i na konkurenceschopnost ekonomiky, je třeba sledovat přínosnost další generace atd.

Přínosy jsou dlouhodobě větší. Nemá cenu řešit pět mi­liard navíc v prvním půlroce. První půlrok je třeba klíčový pro integraci dětí. V oblasti vzdělávání teď fakt nemá cenu šetřit.

Kdyby přišel milion lidí, tak to je otázka, ale pokud by jich bylo 400 tisíc a zůstalo jich 250 tisíc, tak to pro systémy bydlení, školství a práce pravděpodobně únosné je. Ale i to vyžaduje extrémní úsilí. Když si vezmeme, že z 250 tisíc bude 125 tisíc dětí a polovina z nich by šla na základní školy, tak to už je zhruba sedm procent našeho základního školství.

V oblasti práce volné kapacity jsou. Vzdělávání bude vyžadovat velké investice a v bydlení to vyžaduje dvoufázovou strategii. Ta první se musí zaměřit na to, aby nenastala segregace do podstandardního bydlení, jako jsou ubytovny, ve kterých se navážou třeba na pololegální poskytovatele práce. To vyžaduje mnohem větší mobilizaci míst v hotelech, ubytovacích zařízeních státu a větší podporu solidárních domácností.

Ve druhé fázi musíme výrazně posílit nabídku bydlení pro všechny zranitelné skupiny. Investujme do rekonstrukce obecního bytového fondu s mnohem jednodušším financováním, podpořme rekonstrukce soukromých bytů, pokud je pak majitel najme rizikovým skupinám.

Další věcí je garance nájemního bydlení, kdy to sice platí nájemník, ale obec či stát garantují případné škody za poničení, neplacení nájmu a tak. A pak lze snížit daň z krátkodobých pronájmů a zaměřit se na prázdné nemovitosti, aby je majitelé uvolnili pro trh bydlení.

To má často vyšší standard než ubytovny a tělocvičny a krátkodobě to může nabídku trhu s bydlením doplnit. Pokud se ale plánuje, že se postaví města, kde budou desítky tisíc lidí, tak to je dost nešťastné. Ale taky lze takové bydlení různě dislokovat po městě.

Penziony mohou vygenerovat 60 tisíc krátkodobých míst, což by pojalo velkou část krátkodobého návalu. Když bude dobrá podpora solidárních domácností, tak to může být dalších až 100 tisíc míst. Nemusí tady být statisíce lidí po tělocvičnách a ubytovnách. Ale pak stát hlavně musí pomoct vytvořit místa v nájemním bydlení pro Ukrajince i Čechy.

Pokud se to nepodaří, tak se může stát, že velká část uprchlíků zůstane dlouho v tělocvičnách, táborech a nuzných ubytovnách. Což negativně dopadne na vzdělání, práci a tak dokola.

Je nutné co nejdřív děti začlenit do škol a dětských skupin. Firmy by s dětskými skupinami pomohly. Od tří let by ukrajinské děti měly mít garanci umístění ve školce jako české děti. To se vyplatí, protože ženy by nezůstávaly doma.

Ale na trhu práce jsou dva bloky. Jedním je uznávání kvalifikací. Pracovní struktura na Ukrajině a Ukrajinců pracujících tady je úplně odlišná. Počítejme s tím, že sem budou přicházet lidé se zaměřením v širokém spektru.

Potřebujeme, aby obsazovali místa v pečujících profesích ve zdravotnictví, v domovech seniorů i v tom školství jako asistentky, podpůrné profese, učitelky. Ale problém je v tom, že u nás je uznávání kvalifikace a diplomů dost pomalé. V Německu a Dánsku, když člověk nemá certifikát, může v některých profesích i prokázat, že to umí. Toto bychom potřebovali.

Měli bychom odstranit jazykovou bariéru a podle mě by se měly kurzy češtiny zajistit i povinně přes zaměstnavatele. Firmy by k tomu měly být motivovány, protože pak mohou lépe využít pracovníky. Ale stát by to měl i vyžadovat, protože pokud ti lidé pracují přes agenturu na nízko kvalifikované pozici, tak pro zaměstnavatele není vždycky nutné, aby se učili česky.

Třeba v montovnách pracují 60 hodin v kolektivu cizinců. Podle zkušeností z Dánska, když se člověk začlení do nízko kvalifikované práce, kde jsou další migranti, lokální jazyk se přestane učit. Tím se stane na dané práci závislý. Proto by je instituce měly ke vzdělávání tlačit.

Stát by měl mít registr uprchlíků včetně deklarované kvalifikace. Když bude zdravotní sestra pracovat jako uklízečka, mohl by ji nějak posunout. Obecně netlačme na to, aby si museli rychle najít za každou cenu jakoukoli práci, protože sestry a učitelky pak skončí jako uklízečky, aby si zaplatily ubytovnu, a uvíznou v tom.

V Německu se tři až šest měsíců zabývali jen udělováním azylu. To jsme přeskočili, protože Ukrajinci mají právo na pobyt hned. Němci je pak podporovali asi 18 měsíců v nájemním bydlení, takže podpora v Německu trvala až dva roky. To je asi extrém. U nás by se měli integrovat rychleji. Musí mít maximální podporu, aby se děti dostaly do škol co nejrychleji.

V každé oblasti to jsou minimálně vyšší jednotky miliard, takže dohromady desítky mi­liard. Když rekonstruujete bytový fond, podpoříte pronájmy, vyřešíte problémy, které jsme už vyřešit měli. Když vyřešíme nedostatek v nájemním bydlení, tak je to přínos i pro další lidi.

Náklady ve vzdělávání a bydlení se nevracejí hned, ale nemůžeme extrémně šetřit, abychom předešli negativům, jež by se táhla i desítky let. V budoucnu to bohatě nahradí odvody lidí, kteří v ČR zůstanou. Pokud nebudou dělat na dohody o provedení práce a pololegální práce.

Když je pustíme do ubytoven a zároveň nepodpoříme nabídku v nájemním bydlení, mohou ti lidé být v tělocvičnách ještě v prosinci a budeme mít 150 tisíc nových lidí v sociálním vyloučení. Nevím, jak bychom se problému zbavili.

Nesmíme dopustit, aby se bez uznané kvalifikace hromadili u výrobních hal a skladů v regionech, kde vůbec není šance zvládat to vzdělávání.

Zpočátku sem chodili hodně lidé, kteří tu někoho měli. Ale podle Dana Hůleho z Člověka v tísni často končili na přecpané ubytovně. Teď přijdou ti, co zde neznají nikoho. Je nutné zavést řízení, aby každý kraj měl povinnost zřídit místa pro bydlení, a zátěž se alespoň na čas rozkládala, aby to nepadlo jen na Prahu a několik větších měst a pak na chudší regiony s nekvalifikovanou prací. To by bylo hodně špatné.