Článek
Vítězem voleb se se ziskem 74 mandátů stala ČSSD, následovaná občanskými demokraty, kteří měli 63 křesel. Ve Sněmovně zasedlo i 24 komunistických poslanců, 20 lidovců a 19 zástupců Unie svobody.
Nabízelo se přitom hned několik variant možných koalic. ČSSD byla s lidovci a Unií svobody schopna dát dohromady pohodlnou většinu 113 hlasů, ODS se stejnými partnery 102 hlasů. Kvůli animozitě menších stran vůči Zemanovi s Klausem k dohodě nedošlo.
Oba ústřední aktéři tak poněkud překvapivě přišli s řešením spolupráce dvou nejsilnějších stran, které formálně zaštítila právě desetibodová opoziční smlouva. ODS se zavázala, že bude respektovat právo ČSSD coby vítěze voleb sestavit vládu a její poslanci se na znamení respektu tohoto faktu nezúčastní hlasování o vyslovení důvěry.
Miloš Zeman (vlevo) a Václav Klaus na tiskové konferenci k opoziční smlouvě
ODS na základě smlouvy získala nárok obsadit předsednické posty v obou komorách parlamentu. Václav Klaus se stal šéfem Sněmovny a předsedkyní Senátu byla zvolena Libuše Benešová. Dokument ODS rovněž garantoval vedoucí posty v kontrolních orgánech Sněmovny. Ta na oplátku neměla usilovat o vyslovení nedůvěry vládě ani o rozpuštění dolní komory.
| Za ČSSD smlouvu podepsali | |
|---|---|
| předseda Miloš Zeman | |
| místopředsedkyně Petra Buzková | |
| předseda poslaneckého klubu Stanislav Gross | |
| místopředseda Vladislav Schrom | |
| místopředseda Ivo Svoboda | |
| místopředseda Zdeněk Škromach | |
| statutární místopředseda Vladimír Špidla | |
| předseda senátorského klubu Zdeněk Vojíř | |
| Za ODS smlouvu podepsali | |
| předseda Václav Klaus | |
| místopředseda Miroslav Beneš | |
| místopředsedkyně Libuše Benešová | |
| předseda senátorského klubu Milan Kondr | |
| místopředseda Ivan Langer | |
| místopředseda Miroslav Macek | |
| předseda poslaneckého klubu Vlastimil Tlustý |
Jako zřejmě nejkontroverznější bod se ukázal závazek „předložit do 12 měsíců od podepsání této dohody návrh takových úprav Ústavy ČR a dalších zákonů, které přesněji vymezí kompetence jednotlivých ústavních orgánů, postupů při jejich ustavení, a v souladu s ústavními principy České republiky posílí význam výsledků soutěže politických stran“.
Strany se v opoziční smlouvě rovněž zavazovaly konzultovat „způsob řešení zahraničněpolitických a vnitropolitických otázek“ a měly zapovězeno uzavírat politické spojenectví s jinými stranami, které by mohlo vést „k přeobsazení některé z funkcí vymezených touto smlouvou".
Kabinet premiéra Zemana získal důvěru 19. srpna. Poslanci ODS tehdy opustili sál a komunisté se zdrželi.
Jednání představitelů ODS a ČSSD o budoucnosti opoziční smlouvy v březnu 2001
Opoziční smlouva byla později rozšířena o tzv. toleranční patent, tedy soubor smluv stanovujících mantinely vládnutí. Šlo mimo jiné o plán na změny volebního systému, rozpočet a výši schodku, koordinaci přípravy na vstup do EU či privatizaci zbytkových podílů bank a regionálních distribučních společností.
Snaha změnit volební zákon a posílit většinové prvky však narazila na základě podnětu prezidenta Václava Havla v roce 2001 u Ústavního soudu, který změny z větší části odmítl.