Počet problémových uživatelů drog roste

To, co tu před patnácti lety nebylo, je určitě širší nabídka nových psychoaktivních látek doručovaných prostřednictvím zásilkových služeb a objednávaných v prostředí otevřeného nebo skrytého internetu. Nejde jenom o syntetické kanabinoidy, ale i o syntetické stimulanty. Skladba zapojení etnicky podmíněných kriminálních skupin, které působí na našem území, také doznala jistých změn.

Ještě v roce 2009 byla významnost vietnamských kriminálních skupin téměř nulová, a pokud se zapojovali do nějakých drogových obchodů, tak uvnitř své komunity. Okolo roku 2012 naskočili do velkoobjemové produkce marihuany určené především na vývoz a pak do čtyř let přeskočili k organizaci velkoobjemové produkce pervitinu.

Pervitin je u nás dominantní drogou a jeho produkce je založena na velkém komunitním výskytu malých laboratoří, takže jeho dostupnost je vysoká, ale nikdy se žádné zločinecké skupině nepovedlo mít takto významnou roli na trhu.

Na pozorovatelné úrovni před osmi lety. Zhruba před pěti se začala po celém světě odhalovat první darknetová tržiště (trhy na tzv. temném internetu, pozn. red.). Dnes pozorujeme ústup od těchto tržišť a příklon k používání uzavřených skupin na sociálních sítích a komunikačních platformách. Stále to má společné jmenovatele – kryptoměny, zásilkové společnosti nebo bezkontaktní předání formou domluvených míst.

Po celou dobu, co se s tím potýkáme, se adaptujeme na trochu jiný typ práce a sedmým rokem tu máme skupinu lidí, pro které je to hlavní náplň. Jinak je to normální policejní práce – to, co jsme zvyklí dělat v hmotném světě, dělají oni v tom virtuálním. Dokumentujeme trestnou činnost, kdo stojí na jaké úrovni, a když shromáždíme dostatek důkazů, jdeme do neskryté finální fáze, kde tyto lidi zatýkáme. Jen se pohybujeme v zákonných mantinelech, které nestíhají technologickou dynamiku.

Určitě je snadnější a je pohodlnější. Generuje nám trochu jiný typ uživatelů, kteří nemají potřebu vstupovat do kriminálního polosvěta, kde zase hrozí jiné nebezpečí, zejména spojené s násilím a s tím, že koupíte něco úplně špatného. Také to generuje jiný typ lidí, kteří na drogách vydělávají.

Velmi častým modelem je, že jde o experimentálního uživatele, který bere malé množství, pak odebírá pro pár bezprostředních kamarádů a poté mu tradiční dodavatelé nabídnou, že mu dají víc. Udělá si nějaký byznysplán a tyto věci pak nabízí na online tržištích, sociálních sítích nebo si vytvoří distribuční systém.

Když jsou důslední a do uzavřených skupin si pouštějí jenom prověřené lidi, tak to tak riskantní není. Navíc je to pohodlnější.

Doplňují se. Covidová doba to akcelerovala, protože tradiční prostředí distribuce, které je spojené s kluby, taneční scénou a letními festivaly, během covidu nebylo. Ale rozhodně to není tak, že by jedno nahrazovalo druhé.

Nejpopulárnější je určitě marihuana jako všude na světě. Z pohledu objemu a sociálních rizik je to však jednoznačně pervitin a zdravotně zdaleka nejrizikovější jsou syntetické opioidy, které mohou vést k fatálním následkům. Nejčastěji jde o fentanyl, který se zneužívá z náplastí. To znamená přes farmaceutickou distribuci od oprávněných pacientů nebo neřádných lékařů. Za těmito náplastmi stojí velké množství úmrtí, zejména protože nástup není, jak očekávají, a tak se tím předávkují.

Ano, postupně narůstá a je to důsledek našeho legislativního rámce. V České republice jsme se rozhodli, že půjdeme cestou, kdy budeme vymáhání práva orientovat do kvalifikovaných skutků – na rozdíl od celé Evropy – a necháme uživatele drog stranou, nebudeme je kriminalizovat. Rozhodli jsme se, že budeme stíhat případy související s produkcí, distribucí, dovozem, vývozem a nějakými kvalifikovanými skutky, které s tím souvisejí. To my děláme, což na druhou stranu znamená, že se tím musela zvýšit obecně vnímaná dostupnost drog ve veřejném prostoru.

Ne, jen bych byl rád, abychom se s lékaři, nestátními organizacemi a dalšími lidmi, kteří se kolem toho pohybují, dohodli, že bychom měli jít jedním směrem. Není možné se tvářit, že jsou tady hodní uživatelé drog a zlí dealeři, protože ta role zejména na nejnižším stupni se dost často mění – člověk, který má, dá ostatním, ten dá zase dalším.

My do toho vstoupíme v nějaké fázi a pro nás ten člověk v danou chvíli je pachatelem, protože někomu něco prodává nebo dává. To není o zpřísnění, je to o tom si říct, že užívání drog není společensky žádoucím jednáním, máme to obestavěno legislativou. Měli bychom to umět dávat najevo.

Když se podívám do sousedního Rakouska, tam když vás chytnou s prvním jointem, zaplatíte 70 eur, pak 140 eur, potřetí v jednom roce 240 eur a uvalí na vás roční probaci. Vy každý den chodíte na sezení, kde vám vysvětlují, že takhle to nebude, že se nechce, aby to člověk kouřil. Představte si to v našem prostředí. To by se zbláznili.

Je to náš letitý spor. Pan Vobořil se domnívá, že u nás jsou přísné tresty, protože v nějakém mezinárodním porovnání, kde se porovnávají nepodmíněné tresty odnětí svobody, vycházíme v té přísnější části Evropy. Tam je potřeba to říct v kontextu. Poměr u nás stíhaných trestných činů je zhruba 70 ku 30 ve prospěch kvalifikovaných jednání a jenom 30 procent je držení většího množství drogy pro vlastní potřebu.

Určitě to je k úvaze, logiku to má. Já k tomu ale říkám, že nejsme na zelené louce. Máme tady toleranci k alkoholu a tabáku, která má sociokulturní podmíněnosti. Já přesně nevím, k čemu je dobré, abychom tady vytvářeli kategorie u látek, které mění stav vědomí. Ještě když si uvědomíme, co všechno máme za problémy s alkoholem, jaké máme společenské náklady spojené s tabákem.

Poslední návrh, který jsem v tomto směru viděl a je velmi precizovaný a dobře promyšlený, se vrací k fiskální myšlence. Sám ale připouští, že díky tomu, že chtějí od daně osvobodit malé podnikatele, aby je podporovali před korporáty, tak fiskální přínosy nemusejí být tak velké, jak se s nimi počítá. Bavíme se o látce, o které stát řekne: já přebírám odpovědnost za to, co si budete kupovat – stejně jako u alkoholu a tabáku. Takže garantuje odrůdu, sílu THC i to, že tam nejsou spory nebo plísně. To se musí za nějaké peníze odzkoumat.

Má to odebrat 30 až 40 procent černého trhu. S jejich vzdušnými zámky, že vymáhání práva v nelegálních drogách se přesune na jiné problematiky – s tím nemám problém, ale šedesát procent černého trhu tady bude muset někdo dělat. Jakákoli změna regulace vlastně jen přeformátuje legislativní rámec. Neexistuje žádná země na světě, která by řekla, že ji konopí nezajímá, není to ani Uruguay. Jen se změnila pravidla toho, za co vás ve vztahu k marihuaně mohou zavřít. A tyto rámce musí někdo hlídat.

Jsou tam sekundární problémy spojené se způsobilostí lidí vykonávat nějakou činnost. To je to, co v tuzemských návrzích postrádám. Když se podíváme na marihuanu v dopravě, tak je problém vůbec stanovit hranici intoxikace – ta je vysoce individuální např. u chroniků, kteří kouří třikrát týdně. Musí se pak dělat dva znalecké posudky a to stojí obrovské peníze.

Nedokážu si to představit ani v pracovněprávním vztahu. U alkoholu někdo dostane fouknout, a když má nad hladinu, tak se s tím něco dělá. U tohoto bude někdo pozitivní na marihuanu a já jako zaměstnavatel mu budu muset prokazovat, že je ve vyšší hladině... moc si to nedokážu představit.

Vedeme spolu debatu a musím říct, že kvalita podkladů se posunula do situace, kdy oni nabízejí další průmyslové odvětví. U každé věci poctivě říkají, co to přinese za negativa.

Určitě, my ani nemůžeme být tvůrci legislativy, to v žádném případě. Akorát můžeme upozorňovat na ta úskalí a měli bychom trvat na tom, aby se udělala odpovědná analýza rizik. Oni říkají „my jsme něco vymysleli, udělali jsme sociální experiment, tak to, státe, pokryj“.

Já se vždycky ptám, proč to děláme. Děláme to z léčebných důvodů? Máme tady legislativu pro léčebné konopí. Ale odmítám, aby tady byla samoléčba, protože to může skončit, že si tady budeme pěstovat opiový mák, z něj si dělat morfin a pak si ho píchat.

Jsme středoevropská země, jsme součástí nějaké civilizace, která je farmakologická, takže návykové látky půjdou cestou indikace–preskripce–lékárna–pacient. Lidové léčitelství, které by bylo nadřazené běžné medicíně, tu prostě není. Ať do toho státní správa nemluví, ať do toho mluví odborné lékařské společnosti a převezmou díl odpovědnosti za to, že se tady zaexperimentuje s tím, že tady dostupnost raketově vyletí.

Nikoho takového neznám.

Měl šest nebo sedm podmínek a stát mu soustavně říkal, že toto je protiprávní. A jednoho krásného dne v té base skončil. Nevím, proč by měl mít jiná práva než ostatní osoby, byl by to nerovný přístup k vymáhání práva.

To je další anomálie. Navíc to nemáme vypořádáno s Evropou, která se nás důrazně ptá, proč jsme to udělali a jaké kontrolní mechanismy jsme nastavili. Jedna strana říká, že tam politické strany měly svoje byznysové zájmy, zejména na CBD (nepsy­choaktivní látka v konopí, pozn. red.), a druhá strana říká, že to byla odborná shoda.

Na tom žádná odborná shoda nebyla, byla to diletantská hloupost, která nás diskreditovala v této oblasti v Evropě. Jestli se někdo domnívá, že argument, že Kanada si mohla dovolit legalizovat a nic se jí nestalo, bude platit na ČR v rámci schengenského prostoru, tak bych upozornil na Nizozemsko, které tak dlouho experimentovalo s drogami, až se samo označuje za narkostát.

Přímo úměrně velikosti ČR. Češi bývají zadržováni nejčastěji jako kurýři, paradoxně častěji v rámci Evropy. Lidí za drogy sedí po celé Evropě docela hodně. Existuje i kontinentální kurýrní přeprava, tedy taková ta letecká, že buď z tranzitních zemí Jižní Ameriky přilétají na velké evropská letiště s drogami spolykanými, nebo na sobě či při sobě. To je cesta kokainu sem.

Je jich celá řada. Drogy v nábytku z exotického dřeva, uhlí, různé ovoce, mražené ryby, ocelové výlisky, stroje, motory. Co je způsobilé k tomu, aby se do toho něco schovalo. Také drogy rozpuštěné ve vínu, napuštěné v textilu. Ve všech skupenstvích.

Rychloobrátkové zboží je nejčastější komoditou pro kokain. To jsou kontejnery, které mají přednostní parametry v přepravě, protože je potřeba, aby se přepravily co nejrychleji. Evidujeme až osm záchytů v rámci Evropy ročně. S ostatními státy spolupracujeme a porovnáváme kvalitu zboží, jestli to není ze stejného hnízda. Když je do toho zapojen někdo v Evropě, tak úroveň spolupráce je taková, že jsme občas schopni nějakou skupinu identifikovat a odstíhat.

Zboží se někde nakládá a pak někam pluje a mezitím má místa se zastávkami. Končí to v dozrávárně a z ní to pak putuje do supermarketů. Každé místo, kde zastaví a třeba se to nějak překládá, může být to místo, ve kterém měl ve správném čase někdo přijít a kokain odebrat. A v tomto případě nepřišel. Ale to není nic zvláštního, protože plavba po moři má svá zpoždění, mohou být zahlcené přístavy, stávka, a když máte někde domluveného člověka, ale ten je na jiné směně, tak s tím už nic ne­uděláte.

U mezinárodních případů trvá rok a půl až dva roky fáze prověřovací a pak se rok vyšetřuje.

Ty bývají vyřešené do roka. Těžiště naší produkce je v cizineckých kriminálních skupinách, tam je to komplikované, mají své kontakty i nezločinné spády, takže se to nedá udělat rychleji. Navíc jsou to jazyky, které někdo musí spolehlivě tlumočit.

Jednoznačně ty větší. Ale u nás není množství zadržených drog příliš velkým parametrem úspěchu. Máme zkušenosti s tím, že se může jednat o úplnou náhodu, a někdy se může stát, že najdeme tunu drog u řidiče kamionu, který o tom objektivně nic neví. Takže sice jsme stáhli tunu, ale řemeslně je pro nás měřítkem úspěšnosti pravomocné rozhodnutí soudu.

Jeden z nejlepších případů poslední doby byla patnáct let nepovšimnutá laboratoř na amfetamin, kde produkovali výlučně pro Švédsko v řádu set kilogramů amfetaminu. Nejenže jsme se dostali na tu laboratoř, ale byla to mezinárodní skupina složená ze Švédů, Čechů, Maďarů a Slováků a dělali to na severu Čech. Odsud pak najímali různé kurýry – a drogy přepravovali buď karavanem, nebo malými letadly do Švédska. S těmito zeměmi jsme během dvou let rozkryli celou tuto skupinu.