Ovoce jen ve slevě, vajíčka vůbec. Samoživitelky nevědí, kde ušetřit

Čtyřicetiletá paní Katka vychovává v hlavním městě sama dvě děti. Mladší dceři s vývojovou dysfázií jsou tři roky, staršímu synovi devět. Při úvazku v jedné pražské firmě dřív zvládala finančně vyjít, po vypuknutí pandemie covidu se to však změnilo. Firma přišla kvůli lockdownu o zakázky a Katka o flexibilní práci, která se při dvou dětech těžko shání.

„Obeslala jsem spoustu firem s tím, že bych potřebovala kvůli dětem pracovat jen z domova. Nikdo mi neodpověděl. Po devíti měsících života jen ze státních příspěvků jsem už byla na zhroucení,“ vzpomíná.

Každý měsíc musí pečlivě počítat, co si mohou dovolit. Příspěvky na bydlení, rodičovská nebo životní minimum (jednotlivec má od dubna 4250 korun/měsíc), které jí bylo přiznáno, podle ní rozhodně nestačí. „Se dvěma dětmi mi životní minimum vyšlo před pár měsíci asi na 7,5 tisíce korun. Z toho musím zaplatit složenky, které stát ve svých příspěvcích nezohledňuje, třeba internet, telefon, resty z minulosti. A teď si představte, že žijete se 4000 korun na měsíc se dvěma dětmi. To je hrozně málo,“ vypočítává Katka.

Kvůli zdražování je teď situace ještě horší. Šetřit se snaží dlouhodobě. Třeba při praní jen na noční proud. „Teď jsme eliminovali úplně zeleninu a ovoce, případně jen v nějaké větší slevě ty nejlevnější druhy. Jogurty bereme taky jen ve slevě a ty nejlevnější, vajíčka už nekoupím vůbec,“ popisuje matka dvou dětí.

Stres a tlak na psychiku je to podle ní enormní, což vidí i u dalších žen. „Měli jsme tu dva roky covidu, prásk, válka na Ukrajině, a když se s tím člověk psychicky srovná, tak zjistí, že nemá na jídlo, a to ještě s výhledem, že to bude horší. To člověku nepřidá. Vůbec nevím, jak v září poplatím kroužky,“ uzavírá.

Paní Marie má v péči 14letou vnučku s těžkou formou vývojové dysfázie a žijí nedaleko Plzně. Sama je v invalidním důchodu a vnučku na doporučení odborníků učí doma podle individuálního plánu. Pravidelně ji také vozí na terapie a k lékaři.

„Co nás trápí nejvíc, je benzín, kde to pociťuju hodně. Bydlíme na vesnici a vozím pravidelně vnučku na hipoterapie (terapie s koňmi), pravidelně jezdíme i vlakem do Prahy, a ten taky podražil,“ vysvětlila s tím, že potraviny už nakupuje jen v akci. „Na konci měsíce mi nezbývá téměř nic,“ uzavírá Marie. Příjem má z invalidního důchodu, přídavků na dítě, příspěvku na úhradu potřeb dítěte a příspěvku při pěstounské péči. I tak padne většina na výdaje spojené s terapiemi, lékařem, bydlením, zvířaty, speciální stravou pro vnučku a další.

„Připadá mi ta situace opravdu neúnosná a nechápu, proč s tím vláda něco nedělá,“ doplnila. Zeleninu se snaží zajistit svépomocí na zahrádce, mají i slepice. Šetřit se snaží hlavně u sebe, třeba nákupem levných dioptrických brýlí v drogerii místo těch na míru z optiky. A co bude dělat, když půjdou ceny dál nahoru? „Budu zřejmě žádat o podporu různé nadace,“ dodává.

„To, co bylo za covidu, to ještě šlo. Ano, propouštělo se, bylo málo práce, každého se to nějak dotklo, ale to, co je teď, tak to je stokrát horší,“ vypráví paní Kateřina z Ústí nad Labem, která sama vychovává patnáctiletého syna s lehkým postižením.

I ona pobírá státní příspěvky, významně jí ale pomáhá částečný úvazek a ochotný zaměstnavatel, byť jde jen o malý přivýdělek. Jen za nájem a s tím spojené režie zaplatí na severozápadě Čech kolem 11 tisíc korun, přibližně takový je ale i celý její měsíční příjem.

„Už druhý měsíc nám pomáhají dárci z projektu Fandi mámám, kteří nám nakupují jídlo a věci do domácnosti. Nedokážu si představit, že bych je neměla,“ podotkla vděčně. Vyjít je podle ní aktuálně opravdu těžké.

„Zdražují se nájmy, zvýšili mi taky cenu za elektřinu z 900 na 1400 korun,“ řekla. Zrušit proto musela drahou kabelovou televizi, pojištění, přešla na levnější internet i mobilní tarif.

„Největší problém je neuvěřitelné zdražování potravin. Denně vařím. Dřív jsme udělali nákup za čtyři pět tisíc a vyžili jsme z toho celý měsíc. Dělám svačiny i obědy. Teď? Totéž vyjde na jednou tolik,“ líčí Kateřina.

Zdůrazňuje, že nejezdí na výlety, nechodí do fast foodů, už ale zkrátka není kde brát.

Ani jedna z žen neměla štěstí na muže. Buď se k nim po otěhotnění přestal znát a k dětem se doteď nehlásí, nebo hrálo roli dlouhodobé násilí a dotyčná muže opustila. Alimenty nedostává ani jedna z nich.

Spojuje je také to, že se rozhodly požádat o pomoc spolek Fandi mámám, který jim pomohl díky dárcům a podporovatelům zajistit věci, na které neměly peníze. Ať už potraviny, školní aktovky pro děti, kroužky, nebo třeba domácí spotřebiče. Spolek ženám radí i s vymáháním alimentů, sháněním práce nebo s osobním rozvojem.

Vláda podle žen příliš nápomocná není. Pokud se bude situace zhoršovat, což ekonomové předpovídají, netuší, jak to zvládnou.

„Pomohlo by, kdyby ti nahoře poslouchali obyčejné lidi,“ dodala pro Právo Kateřina.