Otrav z hub přibývá. Pozor na špatnou úpravu

„Mezi nejčastější ‘pravé‘ otravy houbami patří požití muchomůrky tygrované. Ve většině případů to není příliš nebezpečná otrava, ale její příznaky mohou být velmi nepříjemné,“ popisuje Novinkám Hana Farná z Toxikologického informačního střediska (TIS).

Otrava muchomůrkou tygrovanou nastává už po půl hodině až dvou hodinách. Projevuje se slzením, sliněním, kolikovitými bolestmi břicha, zúžením zornic, vzrušivostí. Otrávení lidé mohou mít také zrychlený tep, nízký tlak, halucinace, křeče, popřípadě pak mohou upadnout i do kómatu.

Muchomůrku tygrovanou by si houbaři mohli splést například s muchomůrkou šedivkou či růžovkou zvanou masák. Na rozdíl od muchomůrky tygrované mají ale obě houby rýhovaný prsten.

V českých lesích mohou lidé naleznout i smrtelně jedovaté houby, jako je například muchomůrka zelená. „Velice mladou muchomůrku zelenou si sběratelé hub pletou většinou s mladými pečárkami, v dospělejším stádiu s holubinkami se zelenou barvou klobouku,“ komentuje pro Novinky mykolog Daniel Kvasnička.

Muchomůrku zelenou ale lidé poznají podle kalichu. „Stačí houbu vydloubnout celou i s bází (nohou v zemi), kde u muchomůrky zelené vidíme tzv. ‘kalich smrti‘,“ radí mykolog.

Podle Farné by pak lidé neměli sbírat lesní žampióny. „Jen mykolog se může spolehnout, že je nezamění s muchomůrkou zelenou. Zrovna tak nesbíráme nízké bedly, protože i ty obsahují podobné toxiny jako muchomůrka zelená,“ vysvětluje.

Otrava touto houbou může vést až k úmrtí. „Další možností je nutnost transplantace jater. Toxiny obsažené v tzv. faloidních houbách, jako je muchomůrka zelená, totiž vedou k selhání jater a ledvin,“ uvádí lékařka z TIS. Otrava se pak projevuje nejdříve po sedmi hodinách úporným zvracením a průjmy.

Kromě muchomůrek tygrovaných a zelených si lidé pletou i prudce jedovatou čepičatku jehličnanovou a opeňku měnlivou. „Čepičatka jehličnanová roste sice až někdy k podzimu, ale nezkušený houbař ji zamění, zejména když rostou na jednom ztrouchnivělém dřevu obě, opeňka i čepičatka,“ vysvětluje mykolog Kvasnička.

Opěnka však podle něj roste ve velkých trsech, příjemně voní a má třeň pokrytou malými šupinkami. Čepičatka pak roste ve skupině 2-6 plodnic, nevoní a třeň má tmavě hnědou barvu s bílým velem, tedy povlakem, který v mládí obklopuje celou houbu.

Velmi časté jsou podle Farné i otravy tzv. modrajícími hřiby, a to zvláště při nedostatečném tepelném zpracování. „Jejich toxiny ale působí jen v trávicím traktu. Pokud se předejde následkům ztráty tekutin a elektrolytů, nezpůsobí trvalé poškození,“ popisuje.

Jedním z hřibů, na který by si měli dát sběratelé pozor, je hřib satan. Ten si lidé podle Kvasničky nejčastěji pletou s hřibem kovářem. Hřiba satana ale houbaři poznají podle válcovitého červeného třeně, nahoře se pak mění do červenožluta.

„Neustále řešíme i nepravé otravy z hub špatně skladovaných, zkažených, nedostatečně tepelně upravených, popřípadě syrových,“ varuje dále lékařka z TIS. Houbaři by tedy neměli ochutnávat syrové houby a měli by hlídat své děti, aby samy nějakou houbu neochutnaly.

Podle lékařů a mykologů by lidé neměli sbírat houby, které neznají. Když si člověk houbou není jistý, měl by se zeptat zkušeného houbaře či nejbližšího mykologa. „Pokud to nemá daleko, může za ním po telefonické domluvě zajet. Existuje také mykologická poradna na Facebooku, kde většinou stačí dobré fotky celé houby, klobouku, klobouku zespodu a příčný řez houbou,“ radí Kvasnička.

Pokud přeci jen nějakou jedovatou houbu člověk sní, měl by podle Farné bez váhání kontaktovat lékaře nebo Toxikologické informační středisko. „Podle jejich doporučení pak vyvolat zvracení, vzít deset i více tablet aktivního uhlí a vyhledat zdravotnické zařízení. Předtím zajistit vzorky hub: zbylé houby, popřípadě zbytky pokrmu, popřípadě i zvratky,“ uvádí.