Článek
„Hlavním úkolem bylo potvrdit, že v místě nasazení nejsou žádné oběti. Na našem území se nikoho najít nepodařilo, francouzský a ruský tým našly v prostoru sila šest obětí. Pak libanonská armáda prohlásila, že není šance na to, že by se ještě našel někdo živý,” říká o práci týmu USAR jeho vedoucí Jiří Čmakal.
Náročnou situaci v Bejrútu neusnadňovaly ani vysoké teploty dosahující 34 stupňů či nutnost nošení roušky. O strach z koronaviru se přitom nejednalo. „Bylo riziko nadýchání azbestu, takže se standardně používaly roušky, respirátory,“ popsal Čmakal.
Celková plocha, kterou měli čeští záchranáři za úkol pokrýt, měla zhruba 85 tisíc čtverečních metrů. „Nebylo nám sděleno, jestli se tam někdo nachází, nebo ne, takže jsme si určovali priority a zvažovali, kde je největší pravděpodobnost výskytu osob. Tam jsme soustředili první síly a prostředky nasazení,“ popsal postup práce.
Podle odborníka nelze přesně určit, jak velkou mají lidé šanci na přežití a jak rychle jejich šance klesá s ubývajícím časem. „Velmi záleží na místních podmínkách a na tom, kdo je uvězněn, jestli je uvězněn volně, nebo jestli je pod sutinami,“ vysvětlil.
Poté, co začalo být celému týmu i libanonské armádě jasné, že žádné další oběti už se v prostoru nenacházejí, přesměroval záchranný tým své síly na pomoc přeživším, kteří přišli o domov a žili často už od výbuchu na ulici.
„Poslední den jsme ještě poskytli skupinu vyhledávacích psů s doprovodem katarskému týmu do jeho sektoru, jinak jsme se ale v druhé části nasazení zaměřovali zejména na kontrolu stavu budov a zhodnocení obytné části,” vysvětlil změnu v náplni práce Čmakal.
Vlivem úterního výbuchu i tlakové vlny, která po něm následovala, přišlo o domov zhruba 300 tisíc obyvatel. „Lidé do té doby čekali na ulici a báli se do domů jít, protože měli strach, že zdi spadnou. Na druhou stranu byly objekty, kam už se lidé nastěhovali a kde jsme jim museli vysvětlovat, že tam hrozí riziko,“ popsal Čmakal.
Ze strany běžných obyvatel byl proto podle českých záchranářů cítit obrovský vděk. „Každá pomoc byla velmi vděčně přijímána. Když člověku někdo řekne, že už může domů, tak je bezpochyby velmi rád,” popisuje vedoucí záchranného týmu s tím, že právě tyto chvíle podle něj byly velmi emotivní.
Poprvé ucítil Jiří Čmakal silné emoce už ve chvíli, kdy čeští záchranáři poprvé spatřili míru poškození města na vlastní oči. „Rozsah poškození přístavu, kde bývají velké objekty, a dosah tlakové vlny dovnitř města, kde několik městských čtvrtí za přístavem bylo zničeno, bezpochyby zanechaly silný dojem,“ svěřil se Čmakal.
Čmakal, který už má zkušenosti se záchrannými pracemi po zemětřesení v Nepálu v roce 2015, hodnotí současnou misi jako úspěšnou. „Všechny úkoly, které jsme dostali, jsme splnili. Už to, že Česká republika vůbec vyslala takovýto tým v rychlém čase, do 24 hodin od události, je velmi významnou pomocí,“ vysvětlil.
Důležitým aspektem je podle něj také fakt, že měli možnost získat nové zkušenosti. Tým USAR se běžně specializuje zejména na hledání a záchranu lidí, poslední dva dny se ale záchranáři museli adaptovat a naučit se také práci statika. „Statik k sobě postavil tým, který mu pomáhal zjišťovat rozsah poškození. Naučili jsme se něco nového,“ řekl.
Česká republika jako jedna z prvních zemí reagovala na tragédii vysláním speciálně vycvičeného hasičského týmu USAR (z anglického Urban Search and Rescue Team). Tým 36 lidí, který kromě hasičů tvořili psovodi, lékař a statik, se podařilo do Libanonu vyslat do 24 hodin od výbuchu.
V Libanonu nadále působí mezinárodní týmy dalších zemí i Evropské unie. Výjezd Čechů byl podle Čmakala plánován na týden. „To vyplývalo i z personální kapacity týmu, množství zásob, které jsme si vezli. Náš hlavní úkol byl soustředit se na vyhledávání a záchranu. Pokud libanonská armáda deklarovala, že není koho zachraňovat, tak už náš mandát vypršel,“ vysvětlil.
K výbuchu v bejrútském přístavišti došlo v úterý 4. srpna večer. Masivní explozi s největší pravděpodobností způsobily tisíce tun uskladněného ledku.