Nový šéf české policie k dezinformátorům: Nepřekvapila mě hrubost, ale hloupost

Pro policii bylo nejtěžší získat relevantní informace o tom, kolik uprchlíků jede do ČR a jaký je jejich cíl. Pokud se má tady uprchlík cítit aspoň trochu komfortně, tak mu musíme zajistit legální volný pohyb po území ČR. A aby se ti, kterým končí devadesátidenní vízum, nedostali do nelegálního postavení. V opačném případě bychom je zajišťovali do záchytných zařízení, a to by bylo neodpustitelné.

Od začátku konfliktu se bavíme o 266 tisících uprchlíků, kteří jsou zaregistrováni v ČR.

Odhady, které se dělají z registrovaných ukrajinských SIM karet, překračují číslo 300 tisíc. To mi ale nepřísluší hodnotit. Pro mě je důležité číslo, které vyplývá z cizineckého informačního systému, tedy uprchlíci, kteří prokazatelně dostali prvotní službu a mají vízum.

Policii by měl hodnotit občan. Pokud se mě ptáte jako policejního prezidenta, tak to využiji, poděkuji všem policistům. Jestliže euforie ve společnosti v pomoci uprchlíkům byla enormní, tak policie se chovala hodně podobně. Hlásili se nám policisté z jiných služeb, než je pořádková a cizinecká, že chtějí s uprchlíky pomoci, že chtějí tlumočit.

Musíme si připustit, že je tu schengenský prostor, kde se důkladná kontrola provádí při vstupu na jeho vnější hranici. Musíme se spoléhat na ostatní členské státy, že zde zajistí bezvadnou kontrolu. V okamžiku, kdy člověk projde do schengenského prostoru, tak víceméně už nemá žádné bariéry uvnitř. Oněch sto tisíc ale ani nevyvracím, ani nepotvrzuji.

Uprchlík, který přijde na území ČR, má povinnost se do 30 dnů přihlásit k pobytu na území ČR v rámci bezvízového styku. Jestli se rozhodne požádat o dlouhodobý pobyt v ČR, Německu nebo Polsku, to je jeho svobodná vůle. Pokud je z Ukrajiny, tak tady do devadesáti dnů nepobývá nelegálně.

Na vnější hranici Polska, Slovenska, Maďarska a Rumunska dostáváme statistiky z agentury Frontex (Evropská pohraniční a pobřežní stráž, pozn. red.). K pondělní půlnoci bylo registrováno 4,25 milionu uprchlíků, kteří prokazatelně překročili státní hranici na hraničním přechodu a prošli na území schengenských států.

Počítáme až s půl milionem uprchlíků v Česku. Může to s sebou do budoucna přinést nějaké bezpečnostní riziko? Návrh strategického dokumentu ministra vnitra má třináct bodů. Je o tom, jak je ČR připravena na dlouhodobý pobyt stovek tisíc Ukrajinců v oblasti vnitřní bezpečnosti, vzdělávání, lékařské péče, sociálních služeb a podobně.

My jsme si vydefinovali čtyři desítky bezpečnostních rizik do budoucna, která jsou spojena s pobytem uprchlíků. Ale nejen s těmi utíkajícími před válkou, ale takovými, kteří se v rámci uprchlické krize dostanou k nám. Mohou být nebezpeční a třeba vůbec nejsou občany Ukrajiny. Další riziko je, co se stane po válce. Ti lidé na tom budou psychicky úplně jinak než ti, kteří dlouhodobě žijí v míru. Pro ně bude těžké se začlenit do normálního života.

Pro styk občana Ukrajiny s ukrajinskými úřady je bohužel často obvyklé, že musí složit nějaký finanční obnos anebo mít prostředníka. V rámci preventivních aktivit se od počátku krize snažíme před tímto varovat a co nejvíc nahlas říkat: pro kontakt uprchlíka se zaměstnavatelem a se státem není potřeba úplatek ani prostředník.

Nejlepší, co může potkat uprchlíka, je ubytování v české rodině, která ho nasměruje, a nebude tak potřebovat pomoc zločinecké struktury. My máme bohaté zkušenosti s fungováním těchto struktur z průmyslových lokalit, kde cizinecká policie dlouhodobě úspěšně působí. Myslím, že jsme připraveni. Naprostou většinu podezření z kuplířství a jiných činů jsme vždycky prověřili a většinou se ukázala jako lichá. Což neznamená, že to tak bude navždy. Nemáme informace, že by tu vznikaly nové zločinecké struktury.

První riziko – veřejný pořádek. Bude tady euforická společenská nálada i za rok, bez ohledu na to, kolik tady bude uprchlíků? Budeme jim chtít všichni pomoci i za cenu, že nás to bude něco stát? Nevíme. Nevíme, jestli tady nevzniknou subjekty, ať už politické, či jiné, které začnou hlásat, že nám uprchlík zabírá prostor na úkor občana ČR.

Mohou vzniknout nepokoje, demonstrace, mohou tu být různé patologické nálady. Vyjeli jsme si dva roky zpátky, abychom mohli v čase srovnávat, a sledujeme, jestli se uprchlíci nestávají ve větším procentu případů pachateli nebo oběťmi trestné činnosti. Potřebujeme, aby tu cizinci pobývali legálně, abychom věděli, kde jsou, zda pracují, či nepracují a plní si povinnosti vůči státu.

Od konce minulého týdne čísla registrovaných cizinců na našem území stagnují, respektive mírně klesají. Statistiky Frontexu taktéž stagnují nebo mírně klesají. Ze statistik, které zveřejňuje Národní asistenční centrum pomoci Ukrajině vyplývá, že tady bylo několik dnů, kdy podle všeho víc cizinců opustilo ČR, než tady bylo zaregistrováno. Ale není to žádný dlouhodobý trend, byla to určitá vlna a trochu nás to překvapilo. Mířili zpravidla do Německa.

Nemáme, jak sledovat tyto návraty. Pokud se uprchlík tady zaregistruje, dostane dlouhodobý pobyt a odjede z ČR přes vnitřní hranici přes Slovensko či Polsko, tak to není nijak evidováno. Z našich terénních pracovišť máme informace, že v posledních dnech opravdu poměrně dost občanů Ukrajiny se vrací do své země.

Podání máme téměř 600. Přes padesát procent je vyhodnoceno a úkony trestního řízení byly zahájeny pro podezření z trestného činu v souvislosti s konfliktem na Ukrajině ve 156 případech. Z toho ve 47 případech se jedná o nenávistné projevy nebo schvalování ruské agrese. V 11 z nich jsme se dostali do fáze vyšetřování, takže tam bylo vedeno zkrácené trestní řízení nebo trestní stíhání.

Jsou na sociálních sítích, v médiích, na shromážděních a v rámci vyostřených mezilidských vztahů. Je to různé. Vidíte, že je to ani ne třetina. Většina trestných činů, kde jsme zahájili trestní řízení, se týká deliktů proti majetku a spočívá to například v poškozování proruských symbolů.

Jednak musíme reagovat na podněty občanů a jednak z úřední povinnosti. Máme pracoviště jak na úrovni územních odborů, tak krajských ředitelství a potom máme samostatnou sekci na Národní centrále proti organizovanému zločinu. Jsou to pracoviště, která kromě jiného dělají screening internetového prostoru. V okamžiku, kdy zjistí nenávistný projev, který je za hranou, tak na to upozorňují. Dostane to věcně a místně příslušný policejní orgán, který se tomu věnuje a třeba zahájí úkony trestního řízení.

Úplně ne. Během pandemické doby jsme museli řešit například šíření poplašných zpráv a různé dezinformace, které byly za hranou trestního práva. Náš přístup je podobný, akorát obsahově to je jiné.

Dovolím si jeden občanský postoj. Mě ani nepřekvapila ta hrubost, jako lidská hloupost. Jsem přesvědčený, že v dnešním světě máme možnost dostat se k relevantním, objektivním informacím a mohou to být tuzemské i zahraniční zdroje. Kaž­dý, kdo si na základně nich udělá úsudek, musí dojít k závěru, že došlo k bezprecedentnímu vojenskému útoku jednoho státu vůči druhému.

Nerozumím některým názorům, ani nechci rozumět. Pořád tento konflikt vnímám černobíle. Věřím, že s odstupem času se budeme bavit, jestli něco udělala špatně Ukrajina, nebo Rusko. Ale přece nesmíme zapomínat na to, proč ten konflikt nastal. Takže ano, překrucování faktů mě zaráží.

Jedno usnesení schvalované na vládě obsahuje finanční příspěvky na preventivní aktivity. My jsme je začali dělat a myslím, že celkem úspěšně hned v prvopočátku. A budeme v tom pokračovat. Samozřejmě se týkají i práce našinců i uprchlíků s informacemi z médií a orientace v tomto prostoru.

Došli jsme k závěru, že pokud v ČR chceme relevantně sdělovat informace, tak sdělovacím prostředkům, jako se dnes bavíme spolu. Nebo musíme vydávat tiskové zprávy, popř. dávat krátké zprávy na Twitter. To je prostředí, které je celkem v pořádku a je přijímané veřejností v největším objemu a s nejmenším zkreslením. Za mne v tuto chvíli Facebook není úplně vhodná forma pro českou policii k prezentování ofi­ciálních názorů.

Nestraníme se Facebooku, dáváme tam naše aktivity ať už preventivní, nebo náborové, řešíme zajímavé projekty. Ale pokud jde o oficiální názory policie, tak tato platforma není vhodná.

V době, kdy jsem působil na pražském policejním ředitelství, došlo k útoku Anderse Breivika a krátce nato jsme se začali intenzivně připravovat na možnost útoku podobného šílence na českých školách. Není týden, aby neprobíhalo v ČR cvičení „aktivní útočník“. Jednou to je ve škole, jednou v nákupním centru, jednou v metru.

Po útoku ve Žďáru nad Sázavou v říjnu 2014 enormně vzrostl zájem pedagogů o spolupráci s policií. Ředitelé škol se začali podstatně více zabývat myšlenkou, jestli škola přijala dostatečná bezpečnostní opatření, aby k útoku na jejich škole nedošlo.

V Praze o nich už někteří ředitelé škol uvažují, protože to sníží riziko, že by prošel do budovy člověk s mačetou jako učeň, který pak zavraždil svého pedagoga. Za policii je každé technické opatření, které minimalizuje toto riziko, samozřejmě dobře.

Na druhou stranu ředitelé škol mají nějaké finanční možnosti a také si myslím, že každá škola musí být přívětivá i pro toho studenta a rodiče. Ale policie by byla sama proti sobě, kdyby se bránila těmto technickým opatřením.

Musím se bavit o hodnotách policie, které by měla ctít. První z nich je zákonnost. Jsme pod obrovským tlakem médií a dost často i pod politickým, a nemůžeme si dovolit vybočovat ze zákona, protože se nám to časem vrátí ve zlém. Jediné, co nás musí zajímat, je, jestli to jednání a projev je zákonný, či nikoli. Na základě toho se musíme rozhodnout, jestli zakročíme, anebo ne. Policie také musí zůstat nezávislá a nestranná, nesmí být někomu zavázaná a nic dlužná.

To jste řekl vy. Chci jen říct, že jsem v Praze už čtrnáct let a myslím si, že pro každého v této funkci je tady řada pokušení a člověk si musí uvědomit, že si potřebuje udržet nezávislost a nestrannost. Jinak tu práci, kterou dělá, nemůže dělat. Další prioritou je odpovědnost.

Musíme přijímat odpovědnost za vnitřní pořádek, máme na to téměř monopol, a musíme umět mluvit s partnery. Musíme také pracovat na odbornosti a profesionalizaci našich policistů. Další dvě hodnoty jsou transparentnost a otevřená komunikace, mluvím o nich opakovaně, a ne všichni kolegové se mnou souhlasí.

Ano, jsou tady oblasti, kde policie přirozeně nemůže být transparentní, například v rámci používání operativních pátracích prostředků a techniky. Nebo v době přípravného trestního řízení nelze poskytovat informace, které na veřejnost nepatří.

Jestliže mi ministr hned na začátku řekne, že chce policii, která je vidět na ulici a není schovaná v policejních objektech, a že chce vidět proaktivní policii, tak je to pro mě naprosto legitimní zadání, které naprosto souzní s mými prioritami. Druhé zadání bylo, že chce vidět transparentní, otevřenou a srozumitelnou policii, která upřednostňuje prevenci před represí.

Chce vidět profesionálního policistu, který je připraven pro výkon služby, ví, co je to presumpce neviny, co je zákonný postup, jakou taktiku zvolit a zná slovo empatie. A další naší společnou prioritou je autorita. Chceme policii, která má důvěru veřejnosti a vzájemný respekt.

Chci jen říci, že v Praze máme za sebou návštěvy řady významných státníků: dvakrát prezidenta Spojených státu Baracka Obamy, prezidenta Vladimira Putina, návštěvu čínského prezidenta. Vždycky když se přijímá bezpečnostní opatření na území Prahy, tak musí na prvním místě být bezpečnost té chráněné osoby a bezpečnost objektů, ve kterých probíhají jednání.

Ve všech těchto případech, nejen v případě čínského prezidenta, se zasahuje do veřejného prostoru. Omezení, které provázelo návštěvu čínského prezidenta, bylo srovnatelné se všemi předchozími návštěvami obdobných státníků. Byl jsem si vědom toho, že na nás bude vyvíjen velký tlak, abychom se chovali tak, jak je to obvyklé třeba v té Číně.

Jako jeho velitel jsem měl velkou instruktáž k tomuto bezpečnostnímu opatření, a tam jsem všem velitelům zdůrazňoval, že budou pod obrovským tlakem a ať si uvědomí, že tady platí zákony České republiky a my se budeme pohybovat v jejich intencích. Že například vyvěšení tibetské vlajky není prostě v ČR trestné. V rámci toho bezpečnostního opatření nedošlo k žádnému razantnímu zákroku proti žádnému shromáždění.

Když se zakročovalo, tak proti jednotlivcům, kteří se dopouštěli protiprávních jednání. Paradoxně bylo na osobní svobodě omezeno víc pročínských aktivistů než protičínských. Jediného trestného činu, který jsme vyšetřovali, se dopustil rovněž pročínský aktivista. A pakliže se něco nepovedlo, určitě to byla nějaká preventivní opatření na trasách chráněných osob, zejména na Smetanově nábřeží nebo v blízkosti hotelu Hilton, kde došlo ke dvěma excesům v souvislosti s vyvěšováním vlajek.

V obou případech jsme vedli kázeňské řízení a rozhodli proti policistům, kteří překročili svou pravomoc. Také si pamatuji na minimálně dva případy, kdy se policie omluvila někomu, kdo si stěžoval na její postup. Celkově to ale za mě bylo zvládnuto.

Ano, byl jsem v té době součástí vedení policejního prezidia, v pozici prvního náměstka, ale se zodpovědností za uniformovanou policii. Samozřejmě jsem byl loajální náměstek a nechci, aby to vyznělo alibisticky, ale neměl jsem žádnou rozhodovací pravomoc v souvislosti s těmi útvary.

Takže jsem rozhodnutí policejního prezidenta (Tomáše Tuhého) ani jeho náměstka Zdeňka Laubeho, kterého si velmi vážím, nekomentoval a přijal ho jako to, které je v kompetenci těchto dvou lidí. Tečka. Když se na to podívám zpětně, tak na sloučení těchto dvou útvarů v NCOZ mi vadila minimálně jedna věc, kterou byla nepovedená komunikace tohoto rozhodnutí dovnitř i navenek.