Nikdy jsem neporušoval zákony, tvrdí bývalý spolumajitel Mostecké uhelné

No pokud jde o to, co jsem si přál, tak tam jsem se mýlil o šestnáct měsíců. Nicméně druhá věc je ta, jaká byla rizika a ta tady zkrátka byla. Jel jsem tam s tím, že soud takový rozsudek vynést může.

S tím jsem skutečně nepočítal. Jinak já bych ani neřekl, že jsou ty tresty tvrdé, jsou zkrátka exemplární. Více než informace a signál pro nás je to informace a signál pro okolí a veřejnost.

Švýcarsko tímto dává jasný signál světu, že už dále nepřipustí zneužívání svého finančního sektoru pro nekalé finanční transakce.

Ostatně tak se vyjádřila i prokurátorka po vynesení rozsudku. To je důvod, proč jsou ty tresty takto exemplární. Konec konců i švýcarští novináři se podivovali nad jejich výší, jsou maximální možné.

Švýcarský právník mě předem informoval, že toto je jedna z možností, ke které může soud sáhnout, byť je to vzhledem ke všem okolnostem velmi nepravděpodobné.

Ta možnost byla skutečně jen teoretická a o to víc bylo překvapující, že tam byli všude ozbrojení policisté.

Ta organizace celkově odpovídala tomu, jako bychom byli někde na Sicílii a venku na nás čekali bratři v triku. Byla to taková demonstrace síly.

Já jsem nikdy žádné zákony neporušoval, a to ani v případě Mostecké uhelné, a nebudu porušovat žádné zákony nebo soudní nařízení ani teď.

Úvaha na téma, že bych nevykonal pravomocný trest v normální zemi v Evropě, je naprosto mimo moje uvažování. Takže explicitně řečeno: ano, jsem naprosto připraven vykonat a strpět ten trest, který mi bude případně udělen.

Mně z toho patřila nula celá nula. Tak jako jsem nikdy nebyl manažer Mostecké uhelné společnosti, uhlobaron nebo miliardář, tak ani nemám ve Švýcarsku obstavené žádné peníze. Nikdy jsem tam neměl ani korunu, takže mi nemohli ani nic obstavit.

Já jsem o tom nikdy takto nepřemýšlel. Ostatně nikdy jsem se ani nezabýval privatizacemi. Netuším, co tím měl na mysli.

Jenže to nebyla privatizace. Mostecká uhelná společnost byla privatizována v roce 1993 a tím ta privatizace jako proces odstátnění v tomto případě skončila.

Stát si zkrátka nechal nějaké akcie ve Fondu národního majetku a ten zbytek byl umístěn na trhu. To, že se následující dění teď nazývá privatizací, je logické, protože to má v České republice přímé vazby na institut promlčení.

Tady je to slovo privatizace v této souvislosti opakovaně používáno, protože u privatizačních trestných činů je ta promlčecí lhůta delší. Ostatně např. vyšetřovatel při výslechu Miloše Zemana toto slovo používal až do doby, než ho nynější prezident zastavil.

Já ten popis rozhodně nerozporuji. Ostatně se podívejme na to, na základě čeho je ten proces popsán. Jsou tu bankovní převody, výpisy z rejstříků firem, smlouvy, účetní závěrky a audity.

Každý krok v tom procesu byl evidován, takže tady není ani co rozporovat nebo zamlčovat. Ty informace se nikdy nikdo nepokusil třeba zničit.

Celá švýcarská obžaloba stojí jen na tom, že jsme byli zločinecká skupina. Když z toho tuto mýtickou konstrukci o zločinném spolčení odstraníte, tak žádná z těch činností nemůže být trestná, protože šlo o standardní obchodní a finanční operace.

Je naivní si myslet, že už někdy v roce 1995 existoval detailní plán včetně osob a obsazení, že jsme už tehdy dopředu mohli vědět, co všechno přijde.

To je impozantní konstrukce švýcarské obžaloby, kterou nyní přebírají i české úřady. Soud řekl, že jsme byli tak důvtipní, že žádná vláda na světě nemohla odhalit tento důmyslný komplot. To bychom ale byli nadlidi.

Nikdo z nás není zločinec, který by byl schopen naplánovat takhle neuvěřitelně sofistikovanou strukturu a plán s takovým úžasným koncem, kdy se to prodalo za 20 miliard, ale zároveň po sobě zanechat úplně všechny stopy. Byly to standardní obchodní transakce, které neporušovaly žádný trestní zákon.

My teď nahlížíme na ty události z dnešního pohledu. V roce 1998 podal Fond národního majetku trestní oznámení a ano, možná tehdy byl ten pravý okamžik vystoupit a oznámit, že to chceme odkoupit.

Vzhledem k tomu, jak se to teď vyvíjí, tak by to možná byla tehdy lepší strategie, ale v tu chvíli jsme cítili obavy z toho, že stát chce použít v této souvislosti svůj represivní aparát.

Byla tam jasná obava z kriminalizace naší činnosti. Nedokázal jsem si tehdy představit, že by to tímhle způsobem šlo udělat.

Tehdy to bylo nejlepší rozhodnutí, jakého jsme byli schopni, a bylo učiněno s maximálním důrazem na to, aby veškeré investice byly v bezpečí. To se podařilo a nikdy se z toho neztratila ani koruna.

Ty klíčové věci se děly v roce 1998, kdy se ukázalo, že nebudeme schopni do toho podniku sehnat silného investora. Vzhledem k tomu, že přišla ekonomická krize i útlum těžby, tak bylo jasné, že není pravděpodobné sehnat investora, a v tu chvíli se začalo jednat o tomto schématu.

Jinak není to tak, že by jeden člověk přednesl nějaký plán a ostatní ho pak jen plnili. Samozřejmě někdo může přijít s nějakým námětem, ale ty věci se dějí v diskuzích.

Tohle je opravdu zločinecký slovník, my jsme nic nevyváděli. Tvrzení o zneužití peněz na likvidaci ekologických škod je lež a blábol, který tady vzniknul. Prostě to není pravda. Celé to fungovalo zcela jinak, byly to peníze té firmy, které mohla investovat.

V letech 1998 až 1999, v případě Mostecké uhelné společnosti a v případě České republiky to bylo nejlepší možné řešení, které zabránilo dalším škodám.

A kde bychom je vzali?

Já to rozhodně nechci zlehčovat. My tady zpětně hodnotíme některé věci se znalostí toho, jak to dopadlo, ale kdyby se nesešly všechny ty příznivé ekonomické vlivy, tak by se všechny ty peníze, které si Appian půjčil z Mostecké uhelné, splácely dalších patnáct až dvacet let.

Peníze v takovém objemu nikdo normální nemá. My se na to díváme prismatem těch miliard a toho úžasného zhodnocení.

Je vlastně neštěstí té kauzy, jak moc ta firma zbohatla po roce 2003, to tomu dalo ten nový interpretační rámec v tom smyslu, že přeci není možné, aby se bez zločinu někde objevilo 14 miliard.

Jenže ono to zkrátka možné je a není to žádný zločin. Jsou to jen příznivé okolnosti a dobře odvedená práce. Kdyby to nenastalo, tak by po tom neštěkl pes, protože kdokoliv by to vlastnil, tak by tu investici splácel dvacet let úplně stejně, jak by to splácel bance.

Musíte se ale také zajímat o to, s jakými motivy ta struktura vznikala a v jaké době vznikala. K porušení trestního zákona dojít nemohlo, a jestli došlo k porušení etických pravidel? Byla taková pravidla?

Mimochodem, ta hlavní privatizační cesta v devadesátých letech byla skrz banku - tedy vzít si obří úvěr a ten pak nezaplatit. Co bylo čestnější? Kdybychom to udělali tímto způsobem, tak nebylo žádné trestní stíhání, skončilo by to v konsolidační agentuře jako jeden z mnoha anonymních úvěrů, za jejichž sanaci se pak ze státního rozpočtu vydalo asi 700 miliard.

Tady se zkrátka zvolila ve vztahu k Mostecké uhelné společnosti cesta maximální transparentnosti, jak to tehdy šlo.

Mluvím o našich tehdejších schopnostech. Vy to hodnotíte z nynějšího pohledu, ale my jsme to prostě tehdy neuměli udělat líp.

Ano, jsme nadlidští zločinci, kteří i přesto, že o tom psala média, že bylo na stole trestní oznámení, tak přesto všechno jsme vládu dokázali obelhat. Ta vláda přeci neměla problém prodat tu společnost manažerům, ale spíš, že ta firma tehdy neměla dobré vyhlídky do budoucna.

Média o tom spekulovala už od roku 1998 a myslím, že i ministr Miroslav Grégr se k tomu vyjádřil tak, že by mu to nevadilo.

Každopádně tehdy šéf Fondu národního majetku Roman Češka říkal, že za tím stojí manažeři, takže ta informace existovala, ale vláda sama konstatovala, že jí to nevadí. Pro ně byla priorita zbavit se zodpovědnosti za případné sociální problémy na Mostecku.

Tak management společnosti v té době jistě s vládou jednal, protože byli zástupci významného zaměstnavatele a v té době už byl útlum těžby a navíc velký problém s ČEZ, který od Mostecké uhelné odmítl odebírat uhlí.

Ale jestli jim neoficiálně tehdy něco říkali, to já nevím a nevěděl jsem to ani tehdy. Nicméně oni to museli vědět, resp. museli vědět, že je to možné. Vláda se v tomto směru zachovala tehdy pragmaticky. Jestli to mělo být prodáno dráž nebo levněji, to ale přeci není věc trestního řízení.

Ona už je ta škoda vyčíslená asi po osmnácté, momentálně se mluví v rozsudku o dvou miliardách. Já nevím, z čeho to poslední číslo vypočítali, dokud nebudu mít písemné odůvodnění rozsudku, tak to ani vědět nebudu.

Ano, naprosto. Ta firma tehdy přišla o třicet procent odbytu a nevěděla, co bude dál. To, že pak společnost uspěla u antimonopolního úřadu a ČEZ musel začít znovu to uhlí odebírat, nemohl tehdy nikdo vědět.

Takže si nemyslím, že by to vláda prodala pod cenou. Navíc pro nás to tehdy představovalo s dalšími náklady nejméně 800 miliónů korun.

Stát nikdo nechtěl okrást, ale ta firma tehdy neměla žádnou dobrou perspektivu. To se změnilo až následně po roce 2001. To byly ale objektivní procesy, které my jsme nemohli řídit. Copak si někdo myslí, že bychom mohli řídit třeba liberalizaci celého evropského trhu? To přece nikdo nemůže myslet vážně.

Já jsem neměl žádnou roli, protože o role v tom nešlo. Každopádně celá devadesátá léta jsem primárně rozvíjel finanční a poradenskou skupinu Newton a v tomto směru jsme byli poměrně úspěšní.

Mostecká uhelná společnost byla pro nás vynikající klient, který pomohl rozvoji celé skupiny. To, že jsem nakonec skončil na pár let jako spoluvlastník celého toho investičního schématu, bylo dané tím, že jsem chtěl především ochránit obchodní zájmy Newtonu.

To se nakonec vzhledem k emancipaci Mostecké stejně nepodařilo, ta společnost si pak začala kolem roku 2001 přebírat všechny aktivity, které jsme pro ni do té doby dělali, takže já jsem v roce 2002 logicky z toho schématu odešel a tím moje kariéra ve vztahu k Appianu zcela skončila.

Nenechal jsem si vyplatit nic, ale získal jsem jako protihodnotu těch dvaceti procent aktivity, o které neměli ostatní zájem. Byly to firmy včetně Newtonu v celkové hodnotě zhruba 500 miliónů korun. Ale ty prostředky v těch firmách zůstaly nebo se použily na další investice.

Některé ano, některé ne. Můj hlavní byznys je nyní v oblasti vzdělávání, ostatní aktivity utlumuji.