Nedomyšlený amatérismus, hodnotí přístup českých úřadů ke koronaviru arabista

Jako každý rok jsme se studenty byli v Íránu, konkrétně v poutním městě Kom. Naše cesta byla celkem klidná. Zprávy o koronaviru jsme zaregistrovali od příletu 3. února. Írán je ovšem země náchylná ke konspiračním teoriím, dá na šuškandu a silný vliv tam mají rozličné sociální sítě s těžko ověřitelnými informacemi.

Minulý týden ve středu se začalo říkat, že do města dorazila armáda. Sami jsme ještě v pátek viděli několik vojenských aut a sanitek, jak míří po dálnici do Komu, a mluvilo se o tom, že celé město uzavřou do karantény.

Je pravda, že náboženské poutní praktiky jsou živnou půdou k šíření nákaz tohoto druhu. Poutníci se dotýkají veřejí svatyně, líbají ozdobné mříže nad hrobkou světců, při modlitbách se čelem dotýkají koberců v mešitách.

Nákazy samotné jsme se neobávali, pohybovali jsme se mimo toto prostředí a dodržovali hygienické zákazy. Báli jsme se, abychom při karanténě neuvízli ve městě.

Nakonec jsme ale usoudili, že zůstaneme, protože v pátek se konaly volby a bylo politicky neúnosné uzavřít jedno z největších měst v zemi. Írán také není Čína, tamní mentalita není nastavena na dodržování tak tuhé disciplíny. Navíc se hned nato prokázaly případy nákazy i v dalších městech, takže by nemělo smysl vyhlašovat karanténu jen v Komu.

Poznat to určitě je. Velmi rychle zmizeli poutníci z arabských zemí. Ulice byly prázdnější než obvykle, některé obchody byly zavřené, ale že by Kom nebo Teherán bylo město duchů, to opravdu ne. Přitom jedna Íránka žijící v Praze tvrdila naší kolegyni, že ulice v Teheránu jsou liduprázdné. Takže chápete, jak je obtížné dostávat se ke spolehlivým informacím.

Díky českému konzulovi v Teheránu panu (Lukáši) Gavendovi, se kterým jsme byli v neustálém kontaktu, jsme se pak v neděli v sedm večer dozvěděli, že turecké aerolinky za hodinu zastavují lety do Íránu. Většina z nás přitom měla letět domů právě s Turky.

Lety zastavovaly i další státy, současně s Tureckem také Kuvajt a Irák. Bylo jasné, že pokud nezareagujeme včas, bude problém dostat se domů. Šéf naší katedry doktor Křížek rozhodl, že okamžitě koupíme letenky na nejbližší linku a odjedeme. To byl dobrý tah, protože jsme ve dvaceti minutách ještě dostali celkem levné letenky přes Katar.

Pár hodin nato už byly lety vyprodané nebo několikanásobně dražší. Pokud vím, íránisti z pražské filozofické fakulty, kteří jsou nyní na stáži v Ahvázu a nestihli zareagovat tak rychle, budou muset v Íránu zůstat asi o týden déle a asi budou mít letenky podstatně dražší.

O našem návratu se dozvěděli zcela nesystémově na plzeňské hygienické stanici, načež se rozjela grandiózní akce. Výsledkem bylo dramatické odchytávání naší skupiny na pražském letišti. Dorazili jsme nakonec dvěma různými lety asi šest hodin po sobě, protože lety už byly přeplněné a nevešli jsme se všichni na jeden let.

Prvním šesti z naší jedenáctičlenné skupiny vyšly testy jako negativní, zbylých pět, co přiletěli až odpoledne, na výsledky čeká. Nikdo z nás nemá žádné klinické příznaky, nicméně máme nařízenou 14denní domácí karanténu. Zarazila mne ale poněkud nekoncepčnost opatření.

Pokud jde třeba o turecký zákaz, tak do Íránu sice nelétaly turecké aerolinky, ale íránské do Turecka ano. Cestujícím prý jen změřili teplotu a vystavili jim jakousi zdravotní kartu. A co se týče opatření u nás doma, o nás se třeba zdravotnické orgány dozvěděly jen kvůli té nesystémové náhodě. Sám vím o dvou příkladech návratu z Íránu, o které nikdo nejevil zájem.

Den před námi přiletěl student z íránského Mašhadu, sám se chtěl nechat vyšetřit, ale protože se nedovolal na Bulovku, šel domů. Kolegyně z naší skupiny, která odletěla pět dní před námi, si chtěla také udělat testy na středočeské hygienické stanici. Volala tam a řekli jí, že Írán není na seznamu krizových zemí, takže by si vyšetření musela platit sama.

Nás třeba teatrálně vezli na Bulovku houkajícími sanitkami, načež jsme tam několik hodin čekali na odběry a jejich zúřadování. První skupinku na pražském letišti zase nacpali do igelitového stanu, jaký známe z amerických filmů o ebole a podobných neřádstvech, ale to až poté, co došli až do výstupní haly, kde je začali vyvolávat po jménech.

Přitom jsme plzeňské hygieně poté, co nám poslali mail, kde se ultimativně dožadovali našich údajů, poslali seznam skupiny a časy jejich příletu. Zdravotnické orgány by o nás měly také vědět, kdyby se jejich systémy propojily se systémem Ministerstva zahraničí DROZD. Tam se naši studenti zaregistrovali a vyslanectví vědělo, kdy odlétáme.

Kdyby tedy byly tyto systémy koordinované, nemělo by k něčemu takovém dojít. Takže proti profesionálnímu a velmi lidskému přístupu lékařů, sester i našich diplomatů mi přístup českých úřadů, vytvářejících koncepce, přišel jako nedomyšlený amatérismus.