Na barikádách umírali nejčastěji mladí povstalci

„Pražského povstání se účastnilo 30 tisíc bojovníků. Většina padlých byli mladí do 20 let. Zbylo nás už málo, tak padesát,“ řekl Právu Jan Turek (90), který se jako šestnáctiletý účastnil likvidace kulometného hnízda na Vítkově nebo obrany barikády v dnešní Koněvově ulici.

„Byl jsem při stavbě první barikády, která se stavěla u žižkovské sokolovny,“ řekl Právu Turek, jenž pomáhal za války strýci a mamince, kteří se angažovali v komunistickém odboji.

Dělal hlavně spojku, ale na barikádě i v ulicích i střílel. „Proti Domažlické ulici byl betonový záchodek, který Němci obsadili a měli tam kulometné hnízdo. My jsme je ostřelovali a zkušení vojáci je zlikvidovali,“ vzpomínal Turek. Nejdramatičtější chvíli zažil ze 6. na 7. května, kdy k jejich barikádě mířily nacistické tanky. „Jeden mladík první tank zneškodnil pancéřovou pěstí, ale bohužel ho zastřelili. Díky němu nemohly další tanky projet,“ podotkl Turek.

Povstání zažil v tajném skautském oddíle na Spořilově ve třinácti letech Vladimír Dvořák (87), jehož tatínka v roce 1942 umučili nacisté v Osvětimi. Odbojářům se podařilo 5. května bez výstřelu odzbrojit spořilovskou německou posádku. „My kluci jsme dělali spojky a nosili na barikády střelivo a jídlo,“ řekl Dvořák.

Ale dva dny nato začaly od jihu obléhat Prahu a také spořilovské barikády zbytky Schörnerovy armády s tanky a děly. A proti nim Spořilovští „s jednou puškou na tři povstalce“ neměli žádnou šanci.

„V noci ze sedmého na osmého května následovalo vyjednávání, při kterém němečtí důstojníci hrozili, že zaútočí tanky a nebudou nikoho šetřit a Spořilov srovnají se zemí,“ řekl Dvořák. Všichni povstalci se museli vzdát, odevzdat zbraně a na osvobození Rudou armádou čekat pod zámkem.

Emilu Šnebergovi (88) bylo 14 let a bydlel ve Vokovicích blízko Šáreckého údolí. Na začátek povstání si vzpomíná přesně. „Byl jsem ministrant a ráno jsem vstával do kostela. Ale jaké překvapení: v rádiu nehlásili jako celou válku ‚Sechs Uhr, Morgen‘, ale šest hodin a hráli sokolské písně,“ řekl Právu Šneberg.

S bratrem nejdřív sehnali barvy a zamalovávali německé nápisy. Když viděl, jak někteří Češi zabavovali vojákům z ruzyňského letiště zbraně, tak si vzpomněl na to, že Němci přestali hlídat ve vokovických kasárnách kůlny, ve kterých měli zbraně. „Řekl jsem bratrovi a ještě jednomu kamarádovi: ‚Pojďte, ukořistíme několik pušek!‘ Přelezli jsme plot a na dvakrát jsme jich sedm odnesli,“ zavzpomínal.

Šestého května postavili v ulicích směrem k letišti několik barikád. „Většina jednotek SS z ruzyňských kasáren šestého utekla k Plzni, aby se vzdala Američanům, ale zbytek se schoval v Šárce, odkud na nás stříleli. Tak jsme občas palbu opětovali,“ dodal.

Devátého května ho vzbudil otec, že se zřejmě vracejí Němci v tancích. „Zdálky šel těžký hukot, ale tramvajáci nám brzy řekli, že jsou to Rusové,“ dodal Šneberg.

Ředitel odboru pro válečné veterány Eduard Stehlík na setkání řekl, že při povstání bylo zabito přes tři tisíce Pražanů a další tisíce zemřely po celé republice. „Někdo nás obviňuje, že jsme národ zbabělců, kteří vydali své pohraničí bez boje a pak kolaborovali s Němci. Ale je to nesmysl a urážka těch, kteří bojovali šest let proti nacismu v domácím odboji,“ řekl Stehlík.