Místopředsedkyně Pirátů Richterová: Při srovnání s ANO je pro nás koalice s ODS přijatelná

Společně se STAN představíme nominace do vládního týmu. Co se týče ministerstva, není to otázka jednoho člověka. Potřebujete k sobě mít tým, to je klíč k úspěchu. Musíte mít věci i dobře vydiskutované s koaličním partnerem.

Hodně energie dáváme do tvorby společného programu se STAN, ale tento program je navíc připomínkovaný a oponovaný odborníky. Pro mě je to záruka toho, že naše spolupráce může přinést kvalitativní změnu. Takže ano, budu se ucházet o nominaci do vládního týmu a uvidíme, jak volby dopadnou.

Mým cílem v politice je dělat správné věci, které budou nám všem ku prospěchu. V poslední době je čím dál zřejmější, že strany vůdcovského typu, což bohužel ANO je, nepřispívají k tomu, aby strana fungovala jako katalyzátor dobrých řešení. Pro mě je klíčovým parametrem pro spolupráci vnitřní demokratičnost, protože se ukazuje, že je to strašně důležité.

V ANO přestaly fungovat normální mechanismy. Jsou tam velmi problematičtí lidé, kromě pana Babiše třeba pan Faltýnek i třeba pan Brabec, který „vyčistil“ Českou inspekci životního prostředí tak dokonale, že je dnes téměř nemožné obnovit život v Bečvě. Proto si myslím, že při tomhle srovnání se nemusíme bavit o tom, jestli je ODS jako koaliční partner přijatelná nebo ne. Budou to případné tvrdé diskuse o koaliční smlouvě.

Je to právě ta neschopnost pracovat v týmu, jako parta lidí, co jdou za jedním cílem a společně se domluví. Pan premiér si bohužel uzurpoval spoustu věcí pod sebe, například národní koordinaci očkování. Ale taky to byla prezentace úspěchů ve chvíli, kdy to vypadalo jako úspěch, a potom neochota nést politickou odpovědnost za ne­úspěchy. Někteří tomu říkají mikromanagement, na mě pan premiér působí jako velký chaot. Vnáší do věcí zmatek a současně je nerad deleguje na ostatní.

Z toho plyne velmi nejasná, zmatená komunikace směrem k lidem, předčasné slavení, když bylo jasné, že epidemie bude mít další vlnu. Když jsme se jako Piráti snažili v létě o přípravu, na druhé straně byl výsměch. Premiér si přes léto platil reklamy, jak to skvěle zvládl. Celé to vedlo k tomu, že lidé už další výzvu k sebeomezování nebrali vážně. Když bylo potřeba společně zabrat, už to nefungovalo.

I ten tým byl právě zpočátku dost nejasný, nebylo zřejmé, kdo vládě opravdu radí. Epidemie je něco, kde do hry vstupuje, jak se všichni chováme, ochota dodržovat opatření, důvěra a pak samozřejmě efekt skutečně přírodního jevu šíření nemoci.

Jsou potřeba behaviorální aspekty i matematické modely, a to všechno musí být vydiskutované v jednom týmu. Tohle se nestalo, jeden tým nebyl definován. Nebylo zřejmé, co přesně odborně doporučuje a jak se s tím vláda politicky vyrovnává.

Jistou naději skýtá nová skupina kolem epidemiologa Petra Smejkala. V ní je široké spektrum lidí, kteří vidí společnost z různých úhlů pohledu. Ve finále se na něčem shodnou a politik se s tím pak má popasovat.

K zastavení šíření nemoci je klíčová důvěra. Když odborníci radící vládě řeknou, že intenzivní lůžková péče je na hranici kapacit, tak nastává moment, kdy by si všichni měli říct - teď opravdu zatneme zuby a nebudeme se navštěvovat.

Vláda může tuhle důvěru podpořit jasným zveřejňováním dat a těmi opatřeními, ke kterým jsme ji konečně dotlačili, což je vyšší náhrada k nemocenské a karanténě. Přišlo to pozdě, ale jsem ráda, že to máme. Stejně jako testování ve firmách, to přišlo neskutečně pozdě. Nebylo to připravené, ale je to přesně věc, která je potřeba.

Musíme jasně ukázat na to, v čem je testování přínosné. Jenže nikdo jasně neví, kde data z testování končí. Žádali jsme o to ministra Blatného na poslední schůzce, měli bychom nějaká data dostat v pondělí. Jakmile by vláda veřejnosti lépe vysvětlila, jaké je procento záchytů při antigenním testování, jak rychle se poté lidé dostanou na PCR test, aby se nákaza potvrdila nebo vyvrátila, a jak rychle dochází k trasování kontaktů, mohla by se obnovit důvěra, že to celé funguje a má to smysl.

Dokud nebude tahle jistota a budou špatné zkušenosti, že to strašně dlouho trvá, než se vůbec člověk dostane na PCR test, a že trvá ještě déle, než volají trasovači, tak se lidem bohužel nedivím, že nemají ochotu se opět, už potolikáté, omezit.

Jsme v březnu 2021 a nemáme druhý měsíc pandemie, ale druhý rok. Vláda může přesně za to, že to nezkoordinovala. Jsme rozvinutá země, máme dostatečné kapacity nejen ve zdravotnických zařízeních, ale i na akademických pracovištích, a právě u testování je možné využít vědecká pracoviště jako záložní kapacitu.

Opravdu důležitá jsou data z testování ve firmách, abychom viděli, jak to opatření funguje a že funguje i potvrzovací PCR testování a následné trasování. Měla by se i mnohem efektivněji řešit kontrola dodržování karantén a izolací. V okamžiku, kdy se už po mnohaměsíčním tlaku podařilo zvýšit náhradu mzdy, tak je namístě chtít, aby se to také férově dodržovalo. Nikdo z vlády se ale necítí dostatečně zodpovědný za to, aby toto praktické řešení dotáhl do konce.

Další věc je příprava na návrat dětí do škol. Pro nás je klíčové, abychom neobětovali budoucnost dětí a zčásti i jejich rodičů v situaci, kdy bezpečná cesta k částečnému návratu je možná, a to skrze rotující třídy. Díky rotování by děti mohly chodit do školy, a pak by byly se dvěma víkendy vlastně devět dní doma.

Na to jsme upozorňovali a vypadá to, že ještě méně spolehlivé jsou u dětí. Ve firmách fungují přesněji. Ale v kombinaci s rotací tříd, kde bychom zodpovědnost nechali na ředitelích, ať si zařídí střídání tak, aby to bylo prakticky proveditelné, by antigenní testy stačily. Část učitelů je také už očkovaná a bude jich přibývat. Vláda by se ale měla připravit, aby začátek testování ve školách nebyl takové fiasko jako začátek testování ve firmách, kde to připravené zkrátka nebylo.

Nejsou. Bylo potřeba těžce bojovat o nápravu každé chyby. Museli jsme například intenzivně tlačit, aby i lidi v insolvenci dostali kompenzační bonus. To se nám povedlo. Teď vláda navrhla snížení kompenzací, i když se tváří, že jde o zjednodušení.

Není možné snižovat maloobchodu a službám kompenzace, když z rozhodnutí státu nesmějí podnikat a hrozí, že budou ještě několik týdnů zavřené. Je potřeba kompenzovat fixní náklady, a to podle propadu tržeb, to je objektivní měřítko. Říkáme to celý rok. Kompenzační programy jsou psané tak, aby byly výhodné pro stát, a ne pro lidi, kteří mají náhrady férově dostat.

V okamžiku, kdy vláda Andreje Babiše spolu s ODS prosadila takové snížení daní, které znamená propad 120 miliard, tak nemůže říkat, že nejsou peníze.

Je nezbytné to zkoušet. Nemám žádný problém hájit svoje názory a případně uznat svou chybu. Mám ale problém s tím, když o mně někdo šíří záměrně provokativní lež, aby to v lidech budilo emoci pobouření a nenávisti. Lidé píšou výhrůžky, vyzývají k násilí, radikalizují se. Lež není názor.

Je důležité říct, že internet je součást našich životů. To, co se na něm děje, je reálné. Potřebujeme nastavit hráz lži a nenávisti v situaci, kdy radikalizace může mít reálný dopad na životy lidí, třeba i na ten můj. Nikdy nevíte, komu přeskočí. Právě proto, aby se to nedělo, jsem požádala o smazání toho příspěvku, a ten smazán nebyl. Musely ho nahlásit spousty lidí, pak ho Facebook shodil sám.

Paní Lisková, která je zvláštní figurka dezinformační scény, napsala otevřený dopis, kde kromě mnoha nepravdivých tvrzení mým směrem znovu zopakovala, že jsem ten falešný citát skutečně řekla. Opakovaně to sdílela, podněcovala nenávist a po slušné žádosti to odmítla stáhnout, jen napsala text, který to sdělení posiloval. Nezbylo mi nic jiného než se soudit.

Je to takový malý strach, který se objeví několikrát denně, ale nasčítá se to a je to nesmírně nepříjemné. Bojím se, kdo mi zazvoní na zvonek v kanceláři, nevidím, koho pouštím dál. Bojím se, když jdu večer domů, což jsem se dřív nebála. Nadávek a výhrůžek násilím bylo poslední dva roky opravdu hodně. Jsou to zdánlivě malé věci, co člověka umoří. Sleduju už i určitou autocenzuru. Jsou oblasti v politice, které jsou polarizující a přitom důležité. A už mi pokaždé probleskne hlavou, kdo si co vymyslí, když se budu té oblasti věnovat. To je z hlediska celé společnosti velmi nežádoucí efekt.

To je správná námitka, ale autobus neměl vyvolávat emoci pobouření. Bylo to ještě v mantinelech obrazové zkratky, která měla ukázat, co v politice nechceme dělat a že si stojíme za tím, že politika se má dělat férově a poctivě. Byli na něm lidé, o kterých si myslíme, že nemají v politice co dělat, třeba pan Kalousek kvůli hazardu.

Ale když někomu dáte, ke konkrétní fotografii konkrétního člověka, do úst lživý citát, který vzbudí v lidech veliký hněv, tak si myslím, že je to úplně jiná osobní emoce. Budí nenávist zaměřenou k autorovi toho domnělého výroku.