Lidé se ptají na možnost využít kryt v pevnosti Hanička. Ten je však nefunkční

Haničku dnes k ochraně obyvatel nelze efektivně využít, přestože jako jediný bunkr z třicátých let minulého století prošla pozdější úpravou na soběstačný protiatomový kryt pro armádní elitu. Objekt s krycím jménem Kahan s kapacitou tří set lidí byl díky tehdy moderním technologiím zcela izolován od okolního prostředí.

„Původní účel dnes Hanička není schopna naplnit ani v řádu hodin. Mimo provoz je náhradní zdroj elektřiny, zrušené jsou filtroventilační systémy, centrální vytápění, nouzové osvětlení a systémy pro delší pobyt v podzemí,“ přiblížil Minář.

Podzemní prostory tvrze v hloubkách okolo 30 metrů sice podle původních výpočtů představují dostatečnou ochranu proti jadernému výbuchu o síle 50 kilotun ve vzdálenosti 50 kilometrů, limitem každého krytu je ale výdrž neboli funkce technologií při plném zatížení krytu, což u Haničky před 30 lety, kdy byla zcela funkční, představovalo nějakých 72 hodin.

Lidé ukrytí v tvrzi u Rokytnice v Orlických horách by tehdy jadernou katastrofu přežili o zhruba tři dny déle než okolní svět.

České pohraniční lemují stovky napohled použitelných bunkrů od mamutích pevností po malé řopíky. Pevnostní linie podle experta na prvorepubliková opevnění Miroslava Kejzlara v moderní válce neobstojí. Opevnění, jehož stav neumožňuje ani delší přežití, může poskytnou dočasný úkryt pouze před konvenční dělostřeleckou municí.

„Tvrz Stachelberg nad Trutnovem má stěny široké 3,5 metru a rozsáhlé podzemí. Chybí ale vzduchotechnika a řada komponentů nutných k pouhému přežití,“ popisuje Kejzlar. Záruku efektivního úkrytu nesplňuje ani síť podzemních chodeb a prostorných sálů Stachelbergu. „Větracími chodbami by radioaktivní spad snadno pronikl,“ tvrdí Kejzlar.

Kompletní doposud provozuschopnou vzduchotechniku, ještě z první republiky, má dnes pouze pěchotní srub Březinka nad Náchodem. Filtry na Březince však mohou v případě plné funkčnosti zachytit toliko tehdy známé bojové plyny. Nikoliv radioaktivitu.

Inventář řady prvorepublikových pevností zpřístupněných formou muzeí veřejnosti doplňuje napohled funkční vzduchotechnika. Vesměs jde o nefunkční torzo technologie vyrabované ze zrušených krytů civilní obrany. Provozovatelé pevností využili podobnost filtrace vzduchu s filtračními systémy z třicátých let minulého století. Řada dnes zrušených krytů civilní obrany tak přišla o „plíce“.

Když se množství krytů civilní obrany po roce 1989 rušilo, braly se z nich tehdy funkční filtry. „Tehdy jsem říkal, jestli je to rozumné a jestli toho nebudeme brzy litovat,“ vzpomíná Kejzar.