Jourová: Uznání jádra je vítězství zdravého rozumu

Je to citlivá věc vyjádřit se k tomu, jak asi může dopadnout budoucí soudní spor. Takže to je vytknuté před závorku.

Myslím si, že kdybychom vyslyšeli jaderné země, když to zjednoduším, a dali tam jádro jako trvalý udržitelný zdroj, tak bychom ten soud možná prohráli, protože by měli nabito ti, kdo by řekli, přece jsme se v Evropě dohodli, že budeme nahrazovat některé zdroje obnovitelnými zdroji a zdroji, které nezatěžují životní prostředí.

Proto se Komise snažila, a já jsem byla hodně intenzivně zapojená do toho výsledku, abychom přišli s řešením, které bude nenapadnutelné.

To znamená, my se bráníme tomu, že jsme dali zelenou nálepku jaderné energii nebo zemnímu plynu, ale dali jsme tam přechodnost, která ukazuje, že zatím nechť se investuje, ale pojďme jasně počítat s konkrétními daty v budoucnu, kdy se bude muset přejít na jiné zdroje.

Nemůže, jistěže ne. A v tom rozhodnutí Komise je obrovská dávka pragmatismu a smyslu pro realitu.

Jsou země, které mohou rychleji přejít na čisté zdroje, je to dáno zejména přírodními podmínkami. A jsou země, které prostě nemají tyhle možnosti a musí vytápět a poskytovat solidní záruky, že půjde elektřina, že budeme fungovat.

A tohle jsme brali v úvahu a je to jednoznačně vítězství zdravého rozumu a pragmatismu, s přihlédnutím ale i k expertním posudkům. Není to populistické, je to opravdu na důkazech a na faktech založené rozhodnutí.

Jenom bych možná měla dodat, o čem bylo to rozhodnutí, o které se teď možná povede soudní spor. To rozhodnutí dalo jakési vodítko investorům, do čeho by měli nasměrovat své peníze, abychom se postupně dostávali spíš k těm čistým zdrojům energie.

Takže kdybychom soud prohráli, tak to bude znamenat, že investoři se ocitnou vlastně v určité míře nejistoty nebo že zmizí ten naznačený směr pro investice. Nebude to znamenat zákaz jádra.

Proto jsem říkala, že rozhodnutí stálo na dnes známých faktech a na vědeckých poznatcích, a vlastně celá Zelená dohoda je svým způsobem založena na důvěře v to, že technologie pokročí, že i tím, že někam nasměrujeme investiční peníze, pomůžeme vývoji nových technologií, které nás přenesou do toho ideálu čisté Evropy.

My tam právě do toho období, které nás čeká, dáváme různé milníky, kdy se budeme znova a znova dívat na pravidla, jestli to sedí, jestli je to technologicky proveditelné a jestli máme už k dispozici takové technologické možnosti, které umožní třeba setrvat v té trajektorii.

Takže jsou tam určité momenty, kdy se na to budeme dívat znova a znova. Nechceme ale uhnout z cesty k čisté Evropě a k řešení klimatických změn.

Mám velkou důvěru v to, že budeme mít technologie a inovace, které nám pomohou tady z té obrovské krize. Je to jedna z nejvážnějších krizí, kterou máme.

Musím říct, že maďarská cesta vyvolává veliké otazníky, jestli Maďarsko drží basu a jestli je spolehlivý partner pro evropské země. Já bych tohle hodnocení teď nechala na ostatních, ale chci říct, že my, co se týče plynu, řešíme jednak tu otázku přechodu na čistší, zelenější plyn, na jiné typy, které by se měly až do roku 2035 stát dominantními, respektive stoprocentními.

Ale hlavně teď řešíme otázku extrémní závislosti EU na dovozech z Ruska, a to dostává ještě zvláštní význam a důraz teď v rusko-ukrajinské krizi. Takže se díváme na způsoby, jak omezit závislost, a v dlouhodobém měřítku je to jednoznačně cesta k tomu, abychom si energii vyráběli z vlastních zdrojů.

V krátkodobém je nutné se dívat, odkud můžeme brát plyn, aby to nebylo Rusko.

Posouvá. Řešíme to velmi intenzivně.

Hledáme jiné zdroje.

Nechci předjímat. Děláme všechno pro to, abychom neuvedli Evropu v riziko, že bychom nevytápěli.

My jsme nezavřeli dveře k jednání. Dveře jsou otevřené, ale samozřejmě když vidíme takové projevy nepřátelství, kumulace vojenských sil na ukrajinské hranici, laviny dezinformací, které se valí na Evropu, a zavalování našeho veřejného prostoru ruskou propagandou, která je velmi nepřátelská k Evropě, k občanům, k demokratickým systémům, tak je to samozřejmě daleko těžší si k tomu jednacímu stolu sedat. My jsme dveře neuzavřeli.

A ta doba, o které mluvíte, že se chystala smlouva, to bylo v době jakési iluze, že s Ruskem budou vždycky vztahy bezproblémové, že nenastartuje znovu svoje imperiální snahy, aby si vzalo zpátky teritoria z doby Sovětského svazu. Ty doby jsou pryč.

Dlouhodobý cíl je, abychom byli co nejméně závislí na dovozech vůbec. Hlavně diverzifikovat ty možnosti a snížit závislost na jednom jediném dodavateli.

No, zatím nevím, je to krátká doba. Já ale mám v popisu práce spolupracovat stejným profesionálním, neutrálním způsobem s jakoukoliv vládou. Takže stejná metoda, stejná nabídka spolupráce v rámci mých pravidel.

Premiérovi Fialovi jsem samozřejmě blahopřála a požádala jsem o možnost slyšení při zasedání vlády, což ještě nenastalo. Také mám kontakty s některými ministry pro chvíle, kdy máme nějakou agendu, kdy třeba potřebuji vědět, jak se na to ministr dívá.

Ale je to běžná agenda, ať je ve vládě kdokoliv. Pan premiér mi slíbil, že mě pozve na zasedání vlády, a jinak noví ministři, ti, s kterými jsem jednala, byli velice vstřícní.

Samozřejmě že komunikace je trošku jiná, když si s ministrem nebo ministryní tykáte a znáte se léta. Pro mě ta nynější vláda jsou vesměs lidé neznámí. Všechno je samozřejmě poznamenáno tím, jak se chystá předsednictví. Myslím si, že ta komunikace bude asi intenzivnější než jinak v běžných časech.

Víte, co zní v Bruselu? Jestli zase přivezeme Entropu (satirická plastika, kterou po spršce stížností muselo české předsednictví v r. 2009 v Bruselu odstranit – pozn. red.) nebo podobný vtípek. Je pravda, že ta mapa Evropy podle Davida Černého, ta se vryla do paměti hodně lidem v institucích.

A jaká jsou očekávání? Zejména čeští diplomaté a profesionálové, úředníci jsou v Bruselu velice dobře zapsaní, takže se očekává profesionální, spolehlivý výkon. Možná jsou zatím trošku otazníky nad tím, do jaké míry bude Česká republika chtít dát svůj otisk do evropské politiky.

Bude tam řada věcí k dotažení: zelená politika, možná digitální agendy. To znamená dotáhnout třeba zákon o digitálních službách, pokud se to nyní nepodaří Francouzům. Bude tam důležitá legislativa k posílení kybernetické bezpečnosti, kde je Česko na špici.

Bude tam řada nových věcí v oblasti posílení suverenity Evropy vůči zbytku světa a snížení závislosti. Komise teď bude navrhovat nová pravidla tzv. Chips Act, to znamená pro čipy, abychom byli méně závislí na dovozu zvenčí.

Je to výhoda, protože když se vypne mikrofon a když odejdou tlumočníci, tak je tam samozřejmě velký prostor pro kuloárová jednání, ale já bych řekla, že to není to nejdůležitější. Přestaňme se bičovat a podceňovat. Znám spoustu ministrů zejména z jižních zemí, z Francie, kteří neumějí anglicky a fungují a dosahují výsledků.

Neočekávám. Jednak se vyměnila vláda a ta zcela jistě nominuje někoho, kdo bude politicky blízko k jejím pěti stranám. Teď ale předvídám, co bude v roce 2024, abychom si to upřesnili. A za druhé se strašně těším domů.

Já jsem vždycky uměla plánovat profesní kariéru a v soukromí je to takové jako, co mi ten život přinese. Jako ta bonboniéra Forresta Gumpa.

Začnu tím soukromím, kde to neplánuji, ono taky dneska se nedá nic moc plánovat, to se teda pánbůh dnes směje, když lidi plánují. Tak o čem sním? Sním o tom, že řeknu své rodině: Tak jsem tady. A oni mi řeknou: To je dobře, už ses nacestovala dost a udělej nám buřtguláš, protože ty ho umíš nejlíp. Tak o tom sním a ta rodina mi to snad splní.

V profesní kariéře, tam mám takové tři linie. Chtěla bych republice vrátit to, co jsem se naučila. Zní to pateticky…

Já to tak cítím. Takže bych chtěla jednou někde učit, protože třeba speciálně v digitálním právu v Česku není moc expertů, kteří se tím zabývají. Za druhé bych chtěla někde dobrovolnicky právně pomáhat, v nějaké neziskové organizaci. A ta třetí linie, tam to nechám opravdu na tu bonboniéru, protože nevím, co bude, jaká bude konstelace, jestli bude prostor, zájem. Uvidíme.

Uvažovala, a hlavně poté, co mi mnoho lidí říkalo, ať to zvážím, ať do toho jdu, což je samozřejmě něco, co mi lichotí a co mi možná nezdravě načechrává ego. Ale určitě nebo vysoce pravděpodobně do toho teď nepůjdu, protože mám úkol a musím ho dotáhnout. Česká vláda mně dala mandát a nemám úplně právo ten mandát jen tak vzdát.

To nemůže udělat. Mě může odvolat předsedkyně Ursula von der Leyenová, nebo celou Komisi může odvolat Evropský parlament.

Já vidím tu cestu tak, že musím dokončit mandát, že tam mám ještě plno práce a že je to moje povinnost. Navíc před Matyášovou bránou Pražského hradu je už dlouhá fronta zájemců.

To bych měla ale na kampaň asi tak týden, protože předsednictví skončí v lednu. Zkrátka myslím si, že ani tak ne.

No v tomhle konkrétním případě jsem se strašně naštvala, protože to byl sice interní materiál, doporučení pro interní komunikaci, ale já jsem na tohle hrozně vysazená, aby se doporučoval nějaký jazyk.

Ono je to nejdřív doporučování, pak to přejde v zákazy. Nechci takový způsob ovlivňování jazyka, myslím si, že jsme všichni dospělí, abychom věděli, že se máme vyjadřovat k ostatním slušně, ne urážlivě, že je to součást politické kultury. Ale že bychom se prostě neměli podvolovat těmto radám, které nejsou dobré ani možná dobře míněné, ale určitě nejsou dobře chápány.

Měli jsme pravdu s tím, že se neměly zavírat hranice, protože ono se to nakonec projevilo, že to bylo vlastně málo efektivní a velmi omezující.

Ale víte, ono je to velmi populární a chytlavé, když se vyšťourá, že v Komisi je pokyn nepoužívat slovo Vánoce, a je to velmi nespravedlivé, protože my vlastně přijímáme spoustu rozhodnutí, která jdou lidem v Evropě k duhu.

Například opatření v životním prostředí. Já jsem opravdu neměla jako mladá chuť se koupat v řece Jihlavě, která protéká Třebíčí. Teď si to klidně troufnu. Dále zlepšení legislativy, která způsobuje, že nám tady třeba neřádí tolik šmejdi. To znamená spotřebitelská politika, zlepšení ochrany soukromí. Evropa je nejlépe chráněná, co se týče soukromí lidí.

Myslím si, že celý ten balík na obnovu po covidu, že to byl majstrštyk, že jsme se fakt vybičovali k tomu, že jsme dali dohromady velký balík, který se rozdělil státům (tzv. Plán obnovy EU alokuje 750 miliard eur – pozn. red.).

Teď záleží na tom, co s tím státy udělají. Je tam řada opatření, aby lidi tolik nepociťovali tu postcovidovou chandru a chudobu a zvýšení cen, státy mají možnost ty peníze využívat na různé sociální programy. A když se bavíme o covidu, tak jsme udělali společnou dohodu pro vakcínu a investice do výzkumu.

V tom kodexu definujeme dezinformace jako škodlivý obsah, který je produkován koordinovaným způsobem, se záměrem škodit společnosti a vytvářet nejistotu, sociální nepokoje a nedůvěru v demokratický systém. Je to škodlivý obsah, není to nelegální obsah. Proto my vůči dezinformacím v tomto kodexu přistupujeme úplně jinak než v legislativě, kterou jsme navrhli.

V legislativě chceme v zásadě bojovat proti zločinu, který se distribuuje přes sítě, to znamená boj proti dětské pornografii, extremismu, terorismu a nenávistným projevům, které mají potenciál vyvolávat reálné násilí.

Takže co se týká dezinformací a kodexu – tam byste našel zejména důraz na ověřování faktů, na větší prostor pro fakta, která dodali ti, kteří umějí pracovat s informacemi. Ti, kteří dokážou oddělovat fakta od názorů, protože názory mají takřka absolutní ochranu.

Říkám takřka, protože názor, že by nějaká skupina občanů měla jít do plynu, to není názor, který chráníme. Ten spadá už pod ten nelegální obsah. To znamená, v daném kodexu proti dezinformacím chceme, abychom měli větší záruky od platforem, ale i od agentur, které zprostředkovávají a prodávají reklamu, aby se dezinformační systémy a weby nevyživovaly penězi.

A je tam také řada věcí, které směřují k tomu, že budou mít lidé v Evropě lepší možnost si vybrat, jestli si budou nechávat vymývat mozky, nebo jestli si sáhnou pro data a pro fakta, která tam budou k dispozici.

Zásadně necenzurovat, nikoho, pokud nevyvolává takové vlny, že by to mohlo vyústit v násilí. To je pro mě naprosto jasná dělicí čára. Víte, já těch názorů, které se mi nelíbí, slyším strašně moc.

Já sedím často v Evropském parlamentu, představte si, to je škola politiky (smích), protože tam jsou strany hlavního proudu, kam já také patřím – do klubu Liberálů –, a pak tam máme extrémní pravici a extrémní levici – ne zakázané strany, ale legálně fungující.

A odtud slyším názory, které se mi ale opravdu jako liberálovi hrubě nelíbí, ale jako někdo, kdo pracuje na agendě dezinformací, musím dělat všechno pro to, aby mohli říkat své názory. Starý dobrý Voltaire, stará dobrá osvědčená snaha chránit svobodu slova.

Někdy to bolí, ale musím.

Objevily se obavy, že kodex proti dezinformacím vlastně zamezí svobodné výměně informací, bude stagnovat veřejná debata. Ten kodex to udělat nesmí, proto jsme vlastně dezinformace vyňali z ranku obsahu, který je pokryt digitální legislativou, kterou jsme připravili.

Já jsem opravdu velmi bojovala za to, abychom tam nedávali dezinformace, abychom to dali bokem, aby tam šlo o ověřování faktů. Ono je to dobře patrné, teď si sáhnu do Ameriky, když si vzpomeneme na útok na Kapitol vloni v lednu a na celou tu digitální komunikaci s tím spojenou.

Pan prezident Trump nám vlastně trošku posloužil jako takový, s prominutím, pokusný králík. Jestli si vzpomínáte, když on zveřejnil na Twitteru dezinformaci, že korespondenční volby jsou někde zakázány, tak přišli ověřovatelé faktů, kteří řekli „nemluví pravdu“.

Ten jeho výrok se tam ovšem nechal, ale byla k tomu dodána fakta. Když přímo vyvolával lidi k tomu, aby táhli na Kapitol, tak mu Facebook zrušil účet, protože to byl ten moment, kdy on opravdu už svými výroky vyvolával násilí v reálném světě. A trošku to kopíruje koncept, který chceme v Evropě.

Právě na svobodu slova se teď hodně zaměřuji, i když v Čechách ze mě někteří dělají cenzorku. Je to teda hrubý omyl, protože jestli v Komisi někdo obhajuje to, že máme, a to za každou cenu, udržet princip svobody slova, tak jsem to já i se svou zkušeností s cenzurou z mých mladých let.

Chystáme zákon o nezávislosti médií. Jmenuje se to Media Freedom Act. Pracuji na něm, bude to v červenci venku a budeme se o tom tady bavit se státy a s parlamentem. A já bych chtěla, abychom si byli v Evropě jistí, že v každém státě můžou fungovat nezávislá média a že se nesmrští úradkem strany a vlády prostor pro nezávislá média na nějaký úplně marginální prostor.

Mně se to nestalo, ale tak jak sleduji tu informační a dezinformační scénu, tak už tam bylo pár věcí, nad kterými jsem se pozastavila, že by se to mazat nemělo. Třeba názory lidí, kteří říkají, že jsou jenom dvě pohlaví. Tak ať si to myslí. Pokud někdo ví, že je to jinak, ať tam dodá další informace, ať si lidi můžou udělat svůj obrázek.

Politická kultura se někdy zaměňuje za politickou korektnost a opačně, někdy se to mísí.

Já jsem ráda, že pracuji v prostředí, kde se jaksi drží vysoká politická kultura, což se promítá v jazyku a v tom, že jsme k sobě uctiví, ukazujeme si respekt a ze zkušenosti v Komisi vyplývá i má zkušenost, že se dá do háje poslat i velice elegantním způsobem, ale nesmíte toho dotyčného poslat do toho háje příliš daleko, protože víte, že ho budete potřebovat na nějakou dohodu.

Takže používáme jazyk, který nám umožňuje se vrátit k jednacímu stolu a který nám umožňuje znova slušně začít komunikaci, což je vlastně hrozně dobře.

To už je pro mě sešněrování jazyka do nějaké křeče a do nějaké vlastní sebecenzury. Pokud se cenzuruji tím, že jsem slušný člověk a nechci urážet, tak je to myslím fajn a v pořádku. Pokud se cenzuruji, protože vím, že na mě někdo bude někde pokřikovat a okřikovat mě, a přitom mám světu co říct a chci to říct natvrdo, tak si myslím, že je to špatně.

Pro spoustu názorů čeká ověření teprve v nějakém budoucím historickém momentu. Já jsem se speciálně nedávno vrátila zpátky ke klasické literatuře a četla jsem si známé dílo Johna Stuarta Milla, který obhajuje svobodu slova mnoho let zpátky.

Jako liberálka jsem se taky chtěla upnout ke klasikovi, abych se ujistila, že dělám dobře, když chráním svobodu slova i v momentu, kdy se mi ty názory nelíbí, a on právě tam popisuje několik situací nebo názorů lidí, kteří byli označeni v tom momentu za bludaře, ale historie jim dala za pravdu.

Já jsem to brala jako poctu, protože představte si, že vám někdo dá péči o hodnoty. Tak to asi nedá nějakému člověku, u kterého se má za to, že je to gauner nebo že se dá koupit nebo že se dá ovlivnit či že se dá nějakým způsobem zatlačit do kouta.

Já jsem to brala jako docela velkou poctu od Ursuly von der Leyenové. A nebrala jsem to jako kalkul. Protože tam byla dvojí interpretace – za prvé, dostala to Jourová a ona teď bude nahrávat střední Evropě, protože je tam odtud. A za druhé, dostala to Jourová a ona se teď bude snažit zavděčit Bruselu a bude papežštější než papež. Já si myslím, že ani jedno neplatí.

Já mám hybrid a jezdím hybridem, takže co se dá, tak jedeme na elektriku, ale do Štrasburku nedojedu bez čerpání nafty. A vůbec ježdění do Štrasburku, to mi teda velmi vadí, že se přesouváme a že to je velmi neekologické a velmi neefektivní. Ale máme ve smlouvě, že tam sídlí parlament a že se tam musí odehrávat zasedání. Tak pokračujeme a já to celá léta kritizuji.

Po každém rozhovoru, kde to řeknu, mi píše francouzský velvyslanec v Bruselu, ať to neříkám, a já mu odepisuji zpátky, že to říkat musím, protože si to fakt myslím.