Hydrolog: Vraťme potokům volnost a vrátí se i deště

Ano, posunulo se k uznání vědeckého faktu, protože už ho všichni zažívají na vlastní kůži. Informací ze světa o výkyvech počasí je dost a důkazů z klimatických dat taky. Řešila se také otázka, jestli to způsobuje člověk. Vědecká komunita není úplně jednotná, ale z více než 95 procent sdílí názor, že ano.

Jednak vnímáte pocitové teplo, a to obzvláště ve městech, nebo obecně v krajině, která ztratila chladicí funkci. Tedy kde slunce ohřívá povrch a ten pak ohřívá vzduch. To je případ zemědělské krajiny s velkým podílem orné půdy. Druhá věc je, že přibylo extrémních jevů počasí, ať už to jsou povodně nebo sucha.

Předvídatelnost počasí na delší dobu se nemůže opírat o to, na jaké počasí jsme v určitou roční dobu byli zvyklí. Problém je, že nové ustálené vzorce počasí neznáme a nevíme, jak se to bude vyvíjet. Přestávají platit i staré pranostiky.

Jsou doložená extrémní sucha z druhé poloviny minulého století, pověstný je rok 1947. Ale alarmující je, že od roku 2015, kdy bylo také výrazné sucho, příroda nestačila dohnat nedostatek podzemní vody. Došlo k propadům podzemní vody do nižších hloubek a za roky 2016 a 2017 nevystoupala do normální výšky. A do toho přišel tento rok.

Ty dva jevy nám říkají něco o tom, že se změnila distribuce srážek. Dříve se častěji střídaly fronty a byl větší podíl dešťové vody, která pocházela z výparu z pevniny. Celosvětově totiž zhruba polovina vody, která prší, pochází z vody, která se vypařuje z pevniny – to je tzv. malý koloběh vody. Ta druhá polovina je ta, kterou přináší vítr z oceánů a z moří.

Ale malý koloběh je nesmírně důležitý. Typicky to jsou letní bouřky. Jenže nad suchou krajinou se nemá co vypařovat, takže se nám tento podíl vody zmenšuje. A pak tady máme dlouhotrvající nehybné tlakové výše, ať už jsou letní, nebo zimní.

Nárůst extrémů také souvisí se zmenšujícím se podílem vegetace na celé planetě. Zelených ploch ubývá, ať už se kácejí pralesy, nebo se zastavují volné plochy. Rozloha lesa v ČR je stabilní, ale celosvětově lesa ubývá, a to velmi nepříjemnou rychlostí.

Rostliny jsou přirozené chladničky v krajině. Mají tu skvělou vlastnost, že vodu v cyklu pozdrží. Rostlina pomalu dlouhodobě uvolňuje malé množství vody a voda zase tím, že se odpařuje, spotřebovává energii ze slunečního záření, čímž ochlazuje okolí.

Kdyby zelená plocha na planetě zmizela, měli bychom veškerou vodu jen v oceánech a rozpálenou pevninu. Tudíž bychom měli jen přívalové deště a sucho a nic mezi tím.

Když na vyprahlou trávu pustíte vodu z hadice, tak vidíte, jak se voda nechytá povrchu a jen po něm stéká jako stříbrná rtuť. Je to, jako když suchým hadrem vytíráte mokrou podlahu. To se může změnit, když týden prší. Vrchní vrstva se nasákne a pak už to absorbuje lépe. Ale je fakt, že vyschlá půda zhoršuje průběh povodní.

A ještě je tu jedna věc, a to utužená půda. Zemědělská půda je utužená těžkou technikou, takže je méně propustná a je v ní málo organických hnojiv. To také zhoršuje absorpci vody. Ale za jakýkoli liják bych byl vděčný. Mám svá zvířata a téměř denně se modlím za déšť.

To nevíme, ale spíš se přikláním k názoru, že bude přibývat suchých let. Nejde ale jen o srážky, ale i o teploty. Horký vzduch v sobě rozpouští daleko víc vody než studený vzduch a funguje jako fén na vlasy.

Vezměte si takové tepelné ostrovy – betonové plochy, orná půda – kde se vzduch nad povrchem rozpaluje na 50 stupňů. Vítr ho pak odfoukne nad krajinu, která vegetaci má, a horký vzduch do sebe nasaje vodní páru a odnese ji někam do atmosféry. To znamená, že sucho a vedro dělá ještě větší sucho a vedro.

Přehrada neřeší problém toho, že přestává fungovat ten malý koloběh. Je to jen přizpůsobení se klimatické změně, ale ne snaha jí předcházet. Pokud bude krajina vypadat tak, jak vypadá teď, nemůžeme zaručit, že bude dost vody na to, aby do těch přehrad natekla.

Na druhé straně chápu, že vodohospodář musí mít zásoby pitné vody. Je třeba si také uvědomit, že od myšlenky na přehradu k její realizaci může uplynout klidně i 15 či 20 let.

Jenže schopnost přehrady dlouhodobě nadlepšovat nějaký tok je velmi malá. Také pořád vycházíme z očekávání, že třeba na jaře je díky tání sněhu hodně vody. Takže to chytneme do přehrad a v létě to pustíme do koryt. Dnes však může sucho nastat klidně na jaře a sněhu může být tak málo, že ani nezvedne hladiny.

Pořád tu příliš spoléháme na techniku. My musíme především lépe pochopit klíčové přírodní procesy a posilovat je.

Mám sedmimetrovou studnu, ve které byl v posledních dvaceti letech průměrně čtyřmetrový sloupec vody. Od roku 2015 je tam o metr a půl méně vody. V létě už mi tam nedosáhne čerpadlo. Mám menší stáda ovcí a koz, ale z otav nebudu mít žádné seno, vůbec nic.

Počítá se s tím, že cena sena stoupne na dvojnásobek oproti loňské zimě. Předpovídá se, že někteří zemědělci budou snižovat stavy dobytka, protože pro něj nebudou mít dost žrádla, a tudíž klesne i cena masa.

Těch dopadů je nesčíslně. Kromě všech známých je nepříjemným problémem zhoršení kvality vod. Jak v povrchových v tocích, tak i v rybnících.

Čistička odpadních vod velkého města je v podstatě taková říčka. Proteče jí docela podstatná část tamní řeky. V řece sice kvůli suchu klesá průtok, ale v čističce je pořád stejný, protože lidi pořád splachují a sprchují se stejně. Čistička ovšem nevyčistí vodu dokonale, pomoci musí i řeka, kam se odpadní voda vrací. Ale jakmile se odpadní voda vrátí do řeky, vzniká nepříznivý poměr odpadní a původní vody.

Známí třeba sjížděli Otavu a všechny děti dostaly průjem, protože pod Strakonicemi vjeli do nějakých páchnoucích páchněco vod poblíž výpusti čističky.

Rybníkářům je teď asi docela horko, protože ve vodě je málo kyslíku. Hlavním zdrojem kyslíku pro rybník je fotosyntéza řas. Ty ho vyrábějí jen ve dne, když je světlo, v noci ho naopak spotřebovávají. Pak je tam ještě jeden obrovský žrout kyslíku, a tím je bahno. Když klesne hladina o metr, tak ho bahno v menším objemu vody rychleji spotřebuje.

Rozpustnost kyslíku závisí také na teplotě. Čím teplejší je voda, tím má méně kyslíku. Roli hraje i tlak vzduchu. Když po noci přijde zatažené ráno, kdy řasy nemohou započít fotosyntézu, a k tomu nízký tlak, to je přesně ten moment, kdy rybník lehne.

Dost špatně. Rybníky provzdušňují speciálními zařízeními, vytvářejí lokální zónu zvýšeného kyslíku, kam se ty ryby mohou uchýlit. Ryby se také uchylují k pobřeží, kde je rákosí a víc kyslíku. To by se mělo zachovat. Ale pak je třeba dlouhodobě snížit intenzitu hospodaření, a to se nikomu nechce. Měli by snížit rybí obsádky, méně hnojit, snažit se celkově o čistší vodu. Tento ekosystém se v těchto dnech nachází na samé hraně kolapsu.

Vrátím se ke své farmě. Mám tam zatrubněný potok v rámci tzv. meliorací. To znamená, že pomocí dlouhých trubek, po stranách proděravělých, zasazených podélně třeba metr a půl pod zemí, se svádí voda z nějakého území a odvádí se rychle pryč. Mně to ale snižuje hladinu spodní vody, takže já bych potok obnovil. Ucpal bych trubky a udělal bych koryto po povrchu. Tím bych způsobil, že mi ta voda bude vzlínat do okolí, a zvýšil bych si zásobu podzemní vody na svém pozemku.

Tekoucí řeka nevede jen vodu v korytě, ale je tam i voda, která je spojená s nivou a teče i pode dnem. Proto v nivách nebo blízko řek se sklízelo seno i třikrát za rok. I dnes, kdybyste se podíval z letadla na suchou krajinu, našel byste zelenější trávu v okolí toků. Proto je třeba zvýšit schopnost toků a jejich niv zadržovat vodu.

Obecně bychom měli našim tokům vrátit volnost, jakou měly kdysi. Pokud je dostaneme do přírodě blízkého stavu, udrží až o dvě třetiny vody víc ve svém okolí. Díky tomu se může posílit malý koloběh vody a vrátí se i deště.

Drtivá většina toků u nás je zregulovaných. Regulace znamená koryto napřímit, tudíž zkrátit a zahloubit. Rovným korytem voda rychle odteče pryč, a pokud voda tekla třeba půl metru pod povrchem okolního terénu, najednou teče metr a půl pod úrovní. Takže to koryto do sebe stáhne i podzemní vodu z okolí.

Zatímco když máte tok klikatý, meandrující, tak vodě trvá déle protéct nějakou jednotkou délky údolí než v napřímeném korytu. A pak v klikatém korytě máme dvakrát až třikrát větší momentální zásobu vody ve srovnání s regulovaným.

Ta motivace se mění. Začaly už za první republiky, i dřív, masivně pak v 50. až 70. letech. Příkazem doby byla maximalizace zemědělské produkce. Vody bylo dost, klima bylo stálé, takže se neuvažovalo o tom, že by to mohlo způsobit problémy.

Bylo třeba omezit problémy s vlhkem, rozbahněnou půdou, zamokřenou loukou. Když je louka trvalé mokrá, má menší produkci a hůř se obhospodařuje, hůř na ni může technika. Ve vlhké půdě třeba traktor zapadne. Technika se ale pořád zvětšovala a traktory byly pořád větší. S vysoušením půdy problém odpadl.

Pakliže má potok zákruty, meandry, tak musí traktor kolem něj kličkovat apod. Hlavně se ale regulací zvětšila plocha obhospodařované půdy. Teď se ale zadání mění, protože tato společnost bude naléhavě potřebovat, aby co nejvíc vody zůstalo v krajině.

Revitalizuje se méně než jedno procento délky všech toků. Revitalizovat velkou řeku je samozřejmě dražší a náročnější projekt, ale kdybychom se bavili jen o potocích, tak by se 20 až 30 procent mělo revitalizovat. Vezměte si malé letadlo, proleťte se nad Vysočinou, jihočeskou krajinou a užasnete, jak obrovský počet toků teče v napřímených, zregulovaných korytech.

V okolí těch toků není jen orná půda, ale třeba i pastviny, které by se klidně mohly nechat zaplavit jarním rozlivem. Přírodní tok bude mnohem spíše vybřežovat a na jaře se třeba vylije do krajiny, což je taky důvod, proč se reguloval.

Ale když se rozlije do nějakého travního porostu, tak to není žádná škoda, jen ještě podpoří produkci sena. Povodně v horních tocích potřebujeme. Dobré povodně zalijí nějakou nivu, kde jsou louky, to je úplně v pořádku. To se dá s hospodařením skloubit.

Problémem nejsou peníze, protože na to existují fondy, kde ty peníze leží nevyčerpány, ačkoli příslušný dotační titul existuje již dlouho. Největší překážkou jsou majetkoprávní vztahy. Hospodář a vlastník půdy není v ČR totéž. Když zemědělec obhospodařuje 30 hektarů u pěti vlastníků, se všemi má nějaké smlouvy, tak má co dělat, aby se uživil a všechno stihl, postaral se o zvířata. Hrnout se do složitého projektu a žádat majitele o souhlasy je náročné.

A pak je problém, že až 80 procent půdy patří nějakým drobnějším vlastníkům, ale hospodaří na nich zemědělští giganti. Jejich hospodaření se spíše podobá velkovýrobě než nějakému hospodaření v krajině. Mají nějaké plochy, nějaké výnosy, počty zvířat a dotace. A v tomto kolotoči to jede. A když to ty peníze vynáší, tak proč bych se zdržoval nějakým ozdravováním krajiny? Majitel pozemku má v těchto obrovských půdních blocích jen malou plošku a jeho vyjednávací pozice je slabá.

Určitě. Ale motivace by měla vyjít od vlastníka, který by si měl smlouvou zajistit, že se mu půda vrátí minimálně v takovém stavu, v jakém ji předal do nájmu. Ale málokdo se tím cítí zavázán.

Proto bych některé zemědělské dotace podmínil tím, jak se ten hospodařící subjekt nebo majitel, případně oba, chovají k půdě z hlediska zadržování vody. Aby zakládali mokřady, meze, kterými budou rozdělovat velké půdní bloky. A není možné, abych pobíral třeba ekologické dotace a měl tam zabetonovaný potok.

Dále to chce dotace zastropovat. Od určité rozlohy obhospodařované půdy už nezvyšovat dotace, jako je tomu v Rakousku. Spíš použít dotace pro ty malé hospodáře, kteří jsou schopnější dělat opatření v krajině.

Vodní hospodáři měli být hlavními žadateli o dotace na revitalizace. Ale správy povodí se tradičně orientují na velké toky. Vyvíjejí poměrně nízkou aktivitu na zlepšení ekologického stavu toků, a tím nemyslím jen na zvířátka a rostliny, ale i zachování funkcí souvisejících s vodou. Měly by mít shora nařízeno, že se určitý počet kilometrů za rok zrevitalizuje.

Ti budou mít velký problém se zpětným zalesněním vykácených holin. Lesy se pořád kácejí ve velkých plochách, což je opět diktát velké techniky, protože je to snazší než kličkovat po lese při probírce.

Listnáče lépe odolávají škůdcům. A máte-li smíšený les, je odolnější, protože škůdci nikdy nenapadnou celý les, ale jen jeden druh stromu.

Smrk má také mělké kořeny a nemůže sát vodu z takové hloubky jako třeba dub. Při velkém suchu je oslaben, a tím pádem je náchylnější podlehnout kůrovci, který se v teplejším klimatu i lépe množí. Smrkům nebude ve středních polohách dobře.