Článek
Při vydání poslední knížky Jiřího Pelikána, mého manžela, se kterým jsem žila od roku 1963 až do jeho úmrtí v roce 1999, tedy 36 let, mi pan prezident k mému překvapení oznámil, že dostanu 28. října státní vyznamenání. Domnívala jsem se totiž, že je obdrží in memoriam můj manžel, stejně jako dr. František Kriegel.
Vážím si velmi toho, že pan prezident tím oceňuje moji práci na kulturním poli, neboť jsem přes veškeré problémy emigrace a jazykové bariéry od prvního okamžiku celá léta propagovala a propaguji stále českou kulturu, české autory a také jsem prosadila mnoho českých her - Čapka, Kohouta, Havla, i další autory, kteří byli na Západě méně známí, a to často za velmi těžkých podmínek.
Byla jsem již oceněna jak ministerstvem zahraničí, tak českým parlamentem. Dokonce i v Itálii jsem obdržela od prezidenta Italské republiky Giorgia Napolitana vysoký řád Commendatore za moje představeni Moje Pražské jaro a za prohloubení kulturních vztahů mezi Českou a Italskou republikou, stejně jako od jeho předchůdce, prezidenta Ciampiho. Ale toto vyznamenání pro mne bude poctou výjimečnou.
V roce 1972, po čtyřech letech v emigraci, po zákazu Dilie českým umělcům pracovat se mnou a po úspěchu uvedení Tonky Šibenice E. E. Kische v bavorské televizi, vydírali funkcionáři z české mise pracovníky německé televize, aby se mnou přerušili kontakty, protože věděli, že když jeden z nás bude vydělávat, Pelikána nemohou umlčet. Následně jsem byla v Praze odsouzena na tři roky do vězení, a teprve po sametové revoluci jsem byla rehabilitována.
Proto teď s velkým překvapením čtu v Hospodářských novinách, že jsem prý podepsala jakousi spolupráci s StB. Pelikán by se asi usmál, protože on sám byl nejprve obviněn, že by agentem Gestapa, potom CIA a po roce 1989 StB. Říkal, že ještě chybí, aby ho obvinili ze spolupráce s KGB. Já mohu jen s čistým svědomím říct, že jsem žádnou spolupráci s StB nepodepsala a také nikomu neškodila.
K divadlu Rokoko jen toto: byli jsme tehdy v Rokoku všichni velmi mladí a bylo příznačné, a dokonce výjimečné, že nikdo nikomu neubližoval. Byli jsme skvělá parta a drželi jsme pohromadě, i když doba to byla velmi těžká. Četla jsem už několikrát o údajné spolupráci členů souboru Rokoka s StB. Ale jen jsem se tomu zasmála, protože jsem si jistá, že nikdo nikomu neškodil.
I u nás v Itálii se v dobách normalizace občas někdo ze známých objevil a řekl Pelikánovi: „Zavolali si mne na StB, mám se s tebou setkat a zeptat se na to a to. Co jim mám říct?“ A pak se s Pelikánem domluvili, co jim řekne. A takovou hru jsme spolu s ředitelem Darkem Vostřelem hrávali vůči estébákům i my.
A že jsem donášela na Wericha? Směšné! Já ho v životě neviděla. Byla jsem s jeho dcerou krátce v angažmá, a to je všechno.
Mám pocit, že v tomto případě jde o něco jiného. Vydavatelství, kterému patří noviny a internetový server, které se mě teď snaží dehonestovat, před dvěma roky bez sebemenšího zdání vyváženosti podporovalo v prezidentské volbě Karla Schwarzenberga proti vítěznému Miloši Zemanovi, kterého jsem tehdy veřejně podpořila. Myslím si, že teď jde o celkem průhledný záměr trapným až nechutným způsobem pomstít se mu za tehdejší výsledek.
Na závěr bych ráda řekla, že v raném mládí jsme Jiří Pelikán i já jistě udělali chyby, jako mnoho jiných. Ale snažili jsme se je napravit, a to dokonce i v situacích, kdy nám StB poslala v balíčku bombu, která jen náhodou manžela nezabila. To, co se mi přičítá v Hospodářských novinách a na Aktuálně.cz, rozhodně popírám. Jsem zklamaná, protože mě opravdu nenapadlo, že mě potom všem, čím jsem v životě sama a po boku Jiřího Pelikána prošla, bude někdo s pomocí nedoložených báchorek estebáků špinit.