Do klání o Hrad se zapojí 11 kandidátů, podávání přihlášek skončilo

Myšlenka usednout v čele republiky oslovila v uplynulých měsících řadu známých i méně známých občanů. Do hry se zapojili zejména současní či bývalí vrcholní politici, ale třeba i kartářka z jižní Moravy Jana Lysoňková, kontroverzní advokátka Klára Samková nebo bývalý šéf rozvědky Karel Randák.

Uchazeči o post hlavy státu volili různé postupy při získávání nominací. Zatímco někteří se spokojili s parlamentní podporou, jiní se i přes jisté hlasy poslanců či senátorů obrátili na veřejnost. Některým nic jiného ani nezbývalo. Nejvíce podpisů nakonec získal Miloš Zeman (105 tisíc), naopak Jana Bobošíková překročila hranici 50 tisíc podpisů jen o zhruba pět tisíc.

Podle Denisy Čermákové z ministerstva vnitra podalo k úterní 16. hodině přhlášku celkem 20 kandidátů, pravděpodobně ale jen 11 z nich splnilo všechny podmínky pro účast ve volbě.

Jana Bobošíková odevzdala svých 55 tisíc podpisů den před uzavřením přihlášek. Současná šéfka Suverenity v minulosti kandidovala na celou řadu postů. Neúspěšně se ucházela o místo generální ředitelky České televize i Českého rozhlasu či o poslanecký a senátorský mandát. Ani prezidentská volba pro ni není novinkou. O křeslo hlavy státu se ucházela jako kandidátka KSČM už před čtyřmi roky.

Bobošíková je bývalá novinářka, která vystudovala Vysokou školu ekonomickou. Pracovala jako redaktorka Hospodářských novin, České televize a spolupracovala s Frekvencí 1 a Radiožurnálem. Její jméno se dostalo do povědomí v roce 2000, kdy se stala tváří krize v České televizi. Během ní se na necelé dva měsíce stala ředitelkou zpravodajství ČT.

Do politiky vstoupila pražská rodačka v roce 2000, kdy dělala poradkyni předsedy Poslanecké sněmovny, kterým byl tehdy Václav Klaus. V roce 2004 byla zvolena za hnutí Nezávislí do Evropského parlamentu. Do Evropského parlamentu neúspěšně kandidovala ještě v roce 2009 za koalici Suverenita.

Senátora Jiřího Dienstbiera, kterého na prezidenta navrhla jeho domovská ČSSD, podpořilo stejně jako Bobošíkovou zhruba 55 tisíc petentů. Na rozdíl od bývalé europoslankyně za ním ale stojí rovněž 28 senátorů.

Syn disidenta a polistopadového ministra zahraničí stejného jména se vrátil po mnohaleté přestávce do vrcholné politiky teprve před dvěma lety, kdy po smrti Jiřího Dienstbiera staršího vyhrál doplňovací volby do Senátu v jeho obvodě.

Absolvent pražské Právnické fakulty Univerzity Karlovy se coby student aktivně podílel na sametové revoluci. V roce 1990 byl zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR jako zástupce studentů, v 90. letech předsedal Mladým sociálním demokratům a v roce 1997 se stal členem ČSSD.

Dienstbier působil několik let v zastupitelstvu Prahy 2, od roku 2010 je členem zastupitelstva hlavního města Prahy. V komunálních volbách kandidoval vedle Bohuslava Svobody a Zdeňka Tůmy na primátora metropole.

Petici ekonoma a bývalého ministra Vladimíra Dlouhého podepsalo 60 tisíc lidí. Dlouhý ale mnohé popudil tím, že sběračům podpisů slíbil za každý podpis odměnu 20 korun.

Coby ministr průmyslu a obchodu v Klausových vládách měl výrazný podíl na formování hospodářské politiky státu v první polovině 90. let. Těsně před vypuknutím skandálu kolem financování ODA, jejímž byl místopředsedou, z politiky odešel a vyměnil ji za funkci poradce renomovaných společností a přednášení na vysokých školách. V letech 1977 až 1989 byl členem KSČ.

Další jeho kontakt s politikou přišel až v roce 2009, kdy přijal členství v Národní ekonomické radě vlády (NERV). Do té doby působil také v dozorčích radách několika podniků, od roku 2011 například u Telefóniky.

Bývalý premiér úřednické vlády Jan Fischer je zatím podle předvolebních průzkumů hlavním favoritem prezidentské volby. Na čele žebříčku se pohybuje takřka od chvíle, kdy oznámil svou kandidaturu. Podepsalo se pod ni 101 tisíc lidí.

Jan Fischer je špičkovým ekonomem a statistikem. Velká část jeho života se pojí s angažmá ve Federálním a posléze Českém statistickém úřadě, jehož byl od roku 1993 místopředsedou a od roku 2003 předsedou.

Že existuje nějaký Jan Fischer, připomněli české veřejnosti politici na jaře 2009. Po pádu vlády Mirka Topolánka bylo potřeba najít člověka, který by v čele vlády složené z nestranických odborníků dovedl zemi do předčasných voleb. Fischer a jeho ministři však nakonec zůstali o vlády o řadu měsíců déle.

Fischer poté nastoupil jako viceprezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj, slíbil ale rezignovat po oficiální registraci prezidentským kandidátem. V 80. letech byl členem KSČ.

Spíše než pod jejím občanským jménem zná veřejnost tuto herečku pod zkráceným jménem Táňa Fischerová. Jen několik hodin před uplynutím lhůty k podání registrace odevzdala petiční archy s více než 70 tisíci podpisů.

Fischerová vystřídala za život řadu uměleckých angažmá. Působila například v Činoherním klubu Praha, Divadle Jiřího Wolkera a jako herečka na volné noze. V současnosti se ve velké míře věnuje také charitě, je členkou řady nadací nebo obecně prospěšných organizací.

V roce 2002 byla Fischerová jako nezávislá na kandidátce Unie svobody-DEU zvolena do Poslanecké sněmovny. O čtyři roky později kandidovala na Praze 2 do Senátu, z druhého kola však do horní komory nepostoupila.

Muž mnoha profesí Vladimír Franz si připsal možná nejvíce překvapivý skok, co se týče počtu nasbíraných podpisů. Den před uplynutím lhůty k podání registrace odevzdal petiční archy s téměř 90 tisíci podpisů.

Přestože má Franz diplom z Právnické fakulty Karlovy univerzity, právnickou praxi nikdy nevykonával. Místo toho mu imponovalo spíše umění. V současnosti působí jako pedagog Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze, kde vede Kabinet scénické hudby. Rovněž přednáší na Filmové fakultě AMU. V letech 1996 až 2000 stál v čele Akademického senátu AMU. Jako pedagog působil i na brněnské FAVU.

Přes rozsáhlé Franzovo angažmá ale jeho nejvýraznějším znakem zůstává tetování, které pokrývá většinu jeho těla. Dříve jej zdobil i výrazný piercing.

Podnikatel Tomio Okamura do poslední chvíle napínal veřejnost, svou prezidentskou kandidaturu podmínil úspěchem v senátních volbách. Bezprostředně poté, co byl v říjnu zvolen senátorem, oznámil kandidaturu na prezidenta. V úterý donesl na ministerstvo vnitra petiční archy s více než 60 tisíci podpisů.

Syn Češky a otce s japonsko-korejským původem se narodil v Tokiu. V Japonsku se živil jako popelář a prodejce popkornu v kině, pak se ale prosadil v cestovním ruchu, když začal vozit japonské turisty do Česka. Nakonec se stal viceprezidentem Asociace českých cestovních kanceláří a agentur.

Zuzana Roithová nebyla během doby před podáním oficiální přihlášky pro přímou volbu prezidenta zdaleka tak vidět jako někteří její soupeři, přesto se jí podařilo dosáhnout jednoho z nejvyšších počtů podpisů. Shromáždila jich 81 tisíc.

Lékařka Zuzana Roithová vstoupila do politiky v roce 1998 jako ministryně zdravotnictví v úřednické vládě Josefa Tošovského. Následně působila jako senátorka a od roku 2004 zasedá v Evropském parlamentu. V roce 2012 se stala kandidátkou KDU-ČSL na prezidentku.

Jedním z nejstarších kandidátů je ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, jehož nominovala TOP 09, které předsedá. Schwarzenberg se spokojil s parlamentními hlasy, a podpisy pod petici proto neshromažďoval.

Jeho celé jméno zní Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena von Schwarzenberg. Je nejstarším synem Karla, VI. knížete Schwarzenberga a jeho ženy Antonie, princezny z Fürstenbergu. Je potomkem mladší, orlické větve rodu a poté, co zdědil majetek po svém adoptivním strýci Josefovi, stal se rovněž představitelem starší hlubocko-krumlovské větve.

Po roce 1948 opustil s rodiči Československo, i z exilu se ale zajímal o dění ve své vlasti. Podporoval například československý disent.

Po návratu v roce 1990 se stal kancléřem prezidenta republiky, v roce 2002 se poprvé ucházel o post senátora, zvolen byl ale až při dalším pokusu v roce 2004. O tři roky později byl jmenován ministrem zahraničí, tím se stal i v roce 2010.

První místopředseda Senátu Přemysl Sobotka patří ke stálicím tuzemské politické scény. Coby nominant ODS ani on nesbíral podpisy od občanů.

Sobotka vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze, působil na chirurgickém oddělení liberecké nemocnice, kde posléze dělal přednostu rentgenologie. Do politiky vstoupil Sobotka hned po listopadových událostech. V Liberci se podílel na založení místní organizace Občanského fóra, po jeho rozpadu se stal členem ODS a zapojil se do komunální politiky. Ve svém rodném městě působil jako radní do roku 1996, kdy byl poprvé zvolen do Senátu.

Senátorský mandát pak opakovaně obhajoval, v roce 2004 byl dokonce zvolen předsedou horní komory. Již dříve se netajil svými ambicemi stát se po Václavu Klausovi novou hlavou státu. Svou kandidaturu potvrdil v roce 2012, kdy také porazil protikandidáta Evžena Tošenovského v primárkách ODS.

Největší podpoře veřejnosti se - alespoň podle podpisů pod peticí - těší Miloš Zeman. Nasbíral jich přes 105 tisíc, přičemž byl vůbec prvním, kdo nasbíral potřebný počet 50 tisíc podpisů. V předběžných průzkumech se již několik měsíců drží na druhé příčce za Janem Fischerem.

Miloš Zeman je neodmyslitelnou postavou české politiky. Spolu s Václavem Havlem a Václavem Klausem spoluvytvářel obraz české politiky v 90. letech minulého a počátkem tohoto století. V letech 1998 až 2002 byl Miloš Zeman předsedou ČSSD a premiérem menšinové vlády.

Zeman dálkově vystudoval Vysokou školu ekonomickou, v roce 1968 v době tzv. Pražského jara vstoupil do KSČ. Po invazi vojsk byl ze strany v roce 1970 vyloučen kvůli kritice normalizačního režimu.

V roce 1990 byl za Občanské fórum zvolen do Sněmovny národů tehdejšího Federálního shromáždění, v roce 1992 vstoupil do České strany sociálně demokratické. Té v letech 1993 až 2001 předsedal. O dva roky později se neúspěšně ucházel o post hlavy státu. Poté se stáhl z veřejného života na svou chalupu na Vysočině, odkud jen občas glosoval politickou situaci.