Čtvrt roku po tornádu žije rodina stále v jednom pokoji

Trosky jsou odklizené, většina poškozených střech už svítí novotou a práce na domech se přesunuly dovnitř tak, aby lidé do zimy mohli alespoň trochu důstojně bydlet.

V Moravské Nové Vsi každý den uvnitř domu pilně pracuje mladý muž. „Máme dvě malé děti a jsme v jedné místnosti, která je obyvatelná. Snad se nám do Vánoc podaří spravit další,“ doufal.

Nemůže chodit do zaměstnání, jeho práce je teď doma. Hned poté, co mu tornádo vzalo střechu a zničilo celé patro domu, vyvěsil na střechu českou vlajku. „Je to symbol, že se nevzdáme,“ dodal.

O kus dál stojí před domem malý karavan. Útočiště v něm našla žena, jejíž dům zedníci chystají na dodávku oken.

„Mám to vlastně jen na přespání, jinak pořád něco vyřizuju a běhám kolem oprav. Kolik práce je třeba jen s fakturami, všichni je chtějí naskenovat a poslat mailem, ale v karavanu to těžko udělám,“ trpce se usměje.

Tornádo, které se nad jihem Moravy přehnalo 24. června, za sebou nechalo šest zmařených lidských životů a 1200 poškozených domů, z nichž asi dvě stovky musely k zemi. Škody se počítají v miliardách korun.

Horší než škody na majetku jsou ale mnohdy rány v duších lidí, kteří během pár minut přišli o všechno. I po čtvrt roce od tragédie mluví o pláči, bezmoci, únavě a strachu ze silného větru.

„Bylo to hrozně těžké na psychiku. Pobečeli jsme si, pomohli psychologové, co tu chodili. Život musí jít dál,“ řekla Právu žena u jednoho z domů v Hruškách. Ten stojí osamocený v místě, kde ještě nedávno stála řadová zástavba. Domy po obou stranách musely jít k zemi.

„Měli jsme prostě štěstí,“ pokrčil rameny její manžel. „Děkujeme kuchařům, co tu byli. Každý den vařili několik set jídel, k tomu kafe, pivo. To nám hrozně pomohlo, mohli jsme se soustředit na práci a ne řešit, kde uvaříme a co nakoupíme,“ zdůraznili manželé.

Ve sklepní uličce nedaleko železnice v Mikulčicích lisoval hrozny jeden z vinařů. Na lisovně sklepa má novou střechu. Tu starou odneslo tornádo kamsi pryč. „Ještě okna, dveře a fasádu, a aspoň toto mám hotové,“ říká muž. Za slovem aspoň je patrný smutek. „Jo, tady to nevypadá ještě tak hrozně. Ale dům je pryč. Šel k zemi. Stavíme nový,“ prozradil.

Pomalu se vzpamatovávají i v Pánově na kraji Hodonína. „Den před tornádem jsme odjeli do Chorvatska. Máme s manželem už dost roků, a tak jsme si řekli, že se tam ještě naposledy podíváme. A večer nám volá rodina, že z našeho domu zbyly jen obvodové zdi a jejich dům hned tady naproti to vzalo úplně. Tak jsme se otočili a jeli tisíc kilometrů zpět, abychom se vrátili do ruiny. Přitom jsme měli všechno tak pospravované a pěkné. A musíme začínat znovu,“ přejela pohledem dva u sebe stojící domy starší žena.

Někteří z oslovených přiznali, že se jim hned po tornádu honilo hlavou, že už domy znovu obnovovat nebudou a odstěhují se. Nakonec ale u všech převážilo rozhodnutí zůstat. „Když manžel viděl tu spoušť, řekl jen, že to prodáme a půjdeme pryč. A vidíte, jsme tu a děláme všechno proto, abychom se mohli konečně opět nastěhovat,“ řekla jedna z místních.

„Syn mi říkal: ,Odstěhujeme se´. Ale kdo ví, jestli a kde to tornádo zase vymete. Tady už by nemuselo, že? Tak jsme zůstali. Dům opravíme, dole mám malou hospůdku, snad to bude zase lepší,“ řekla další z oslovených.

Všemi příběhy se jako červená nit nese obrovský vděk lidem, kteří neváhali a vyrazili na pomoc. „Kdo se nebál, šel na střechu, další podávali, odklízeli trosky, bez nich bychom to nezvládli,“ řekl za všechny muž v Moravské Nové Vsi. Nešlo totiž jen o trosky v samotných vesnicích, bylo potřeba projít a vyčistit i desítky hektarů polí a vinohradů v okolí. „A hasiče, ty zlatem platit!“ zdůraznila ještě další z obyvatelek.