Stoky a smradometr aneb Cesta do střev Prahy

Hluboko pod pražskými ulicemi, daleko od našich zhýčkaných nosů, křižují Prahu více než čtyři a půl tisíce kilometrů kanálů. Jejich srdce tvoří původní síť kanálů zvláštní, ponuré krásy, postavená na přelomu 19. a 20. století. Ve své době patřila k naprosté technologické špičce a dodnes, i po sto letech, je funkční.

Slezli jsme do ní (reportáž vznikla ještě před koronakrizí - pozn. red.) s Janem Bernátem, vedoucím oddělení průzkumu stokové sítě Pražských vodovodů a kanalizací (PVK), a s tiskovým mluvčím PVK Tomášem Mrázkem. První byla na řadě nejstarší kmenová stoka, která má označení A. Začíná pod věží Staroměstské radnice a vstup do ní se nazývá Cizinecký: právě sem totiž pražští radní dříve vodili zahraniční delegace, aby se pochlubili moderním odpadovým systémem.

Naši průvodci z PVK odemykají dveře u paty věže, bereme si helmy a scházíme po schodech dolů až pod spojnou komoru, v níž se stékají hned tři sběrné kanály: z Celetné, Melantrichovy a Železné ulice. Stojíme přímo u kanálu, kousek od našich nohou se valí páchnoucí nazelenalé splašky. „Pozor, ať tam nespadnete,“ varuje nás Jan Bernát. „Není tam moc hluboko, ale dno klouže. Silný proud by vám podrazil nohy a skončili byste až v čistírně odpadních vod v Bubenči.“

Plout kanály až do Vltavy se nám opravdu nechce, a tak s fotografem obezřetně couváme od kraje. K další části kanalizace půjdeme raději městem.

Vlézt do kanálu totiž není jen tak. Kvůli biologickému rozkladu se může v podzemí hromadit metan a sirovodík, takže hrozí výbuch či udušení. Ale také utopení, protože stoky za deště reagují stejně zákeřně jako podzemní jeskyně: stačí krátký liják a stanou se smrtící pastí. „Letní bouřky změní kanál z minuty na minutu, a když jde proti vám vlna, nemáte šanci utéct,“ podotýká Jan Bernát.

Vracíme se tedy nahoru na Staroměstské náměstí a míříme Pařížskou ulicí k Čechovu mostu. Přecházíme Vltavu a v pilíři mostu pod Letnou už nás vítá další vchod do stoky. Je otevřený a střeží ho vodárenské auto se dvěma zaměstnanci. Přijeli dvacet minut před námi, aby vyvětrali. Tady už musíme být pro vstup dolů vybaveni „smradometrem“, detektorem nebezpečných plynů. A dva muži z PVK zůstávají nahoře u vchodu. Jednak hlídají, aby se za námi nedostali zvědaví milovníci dobrodružství, jednak představují pojistku pro případ, že by se dole cokoli stalo.

Konečně je odvětráno a my scházíme znovu dolů. Tentokrát do komory, na jejímž dně v hloubce dvou pater ústí přízračná shybka, další součást původní kanalizace. Tvoří ji dvě litinová potrubí o metrovém průměru a tloušťce stěny 2,5 cm, jež na principu spojených nádob přečerpávají splašky pode dnem Vltavy z jednoho břehu na druhý.

Shybka je dodnes funkční, jen nově vyvložkovaná laminátem, aby do ní neprosakovala voda z Vltavy. Ze shybkové komory pak vede stoka pod Letnou a Stromovkou do čistírny odpadních vod na Císařském ostrově. Ve stoce se ale neprojdeme. Je to tak rizikové, že do těch větších potřebujete kyslíkovou masku a speciální oděv s vysokými botami. A ty menší se monitorují pouze pojízdnými kamerami.

Shybka pod Čechovým mostem stejně jako spojná komora pod Staroměstským náměstím byly součástí systému gravitační splachovací kanalizace, který navrhl a v letech 1897 až 1906 také postavil britský inženýr William Heerlein Lindley.

Ten nechal vybudovat stoky hydraulicky nejvhodnějšího, vejčitého profilu, jenž nejlépe zvládal nárazové nápory vod. Jako obkladový materiál zvolil – a přes lobbing betonárek obhájil – „zastaralé“, dvakrát pálené cihly zvané zvonivky.

Při poklepu krásně zněly, ale hlavně skvěle odolávaly vlhku a tlaku. Byly vyrobeny novým kanálům přímo na míru a dovážely se na stavbu povozy vyloženými slámou, aby nedošly k úhoně.

Novou síť tvořilo více než sto kilometrů kanálů zaklenutých valenou klenbou a celý systém ústil pod zemí do původní Staré čistírny odpadních vod v Bubenči, která nyní slouží jako kulturní centrum. Vydáváme se tam za Šárkou Jirouškovou, tiskovou mluvčí společnosti Továrna, která unikátní památku spravuje.

Stará čistírna vyrostla v letech 1901 až 1906 jako poslední článek Lindleyovy stokové sítě. Sloužila v nepřetržitém provozu až do roku 1967, kdy ji nahradila moderní mechanicko-biologická čistírna na sousedním Císařském ostrově. Naši dědové čistírně přezdívali Podělanej Karlštejn. Přívlastek odkazoval na nevábně vonící účel, jméno hradu potom na unikátní architektonické pojetí, kterým se může i on pochlubit. Není ale samozřejmě středověké, nýbrž postavené v duchu industriální secese.

Fasáda s vysokými obloukovými okny, elegantní komíny a cihlové klenby v podzemí lahodí oku, hlavním kritériem je však respekt k účelu stavby: vše dodnes funguje, od elektrických česlí až po dva parní stroje Breitfeld & Daněk z roku 1903. Stará čistírna se v roce 2010 stala národní kulturní památkou a letos se uvažuje o jejím přidání na seznam památek, které Česká republika každoročně nominuje k zapsání na listinu světového dědictví UNESCO. Není divu, že krásná stavba láká filmaře.

Jako kulisy ji použila produkce šestnácti filmů a seriálů. Například major Zeman se na dvoře čistírny přidal na stranu dělníků v seriálovém dílu Hon na lišku. Gérard Depardieu v roli Jeana Valjeana procházel zdejší odpadní stokou ve filmu Bídníci. A Tom Cruise slaňoval ke vpusti čistírny jako do podzemí banky coby agent Ethan Hunt ve filmu Mission Impossible: Ghost protocol.

Se Šárkou Jirouškovou scházíme po schodech do největšího prostoru pražské kanalizace, lapáku písku ve Staré čistírně odpadních vod. Na rozdíl od shybky nebo cizineckého vstupu je tu čistý vzduch a průzračnou vodou dohlédnete až na dno v hloubce několika metrů. Pražský odpad totiž už teče do čistírny na nedalekém Císařském ostrově, sem kanály přivádějí jen dešťovou vodu.

Původně však do této podzemní nádrže ústily tři hlavní sběrné stoky a probíhal tady první stupeň mechanického čištění splašků. Na jednoduchých mřížích zvaných česle se zachytávaly nejhrubší nečistoty, prosáklé zbytky fekálií, hadry, papíry, zátky, zbytky jídel, kusy větví, listí, a někdy dokonce i mrtvé kočky. Zachycené shrabky obsluha ručně odstraňovala speciálními hrably (později se používala hrabla na elektrický pohon). Dezinfikovaly se vápnem a vyvážely na sousední Císařský ostrov, kde posloužily na vyrovnání terénu.

Sací čerpadlo umístěné uprostřed lapáku v místě s nejhlubším dnem odsávalo usazený štěrk do pračky písku za budovou a po přeprání se používal jako stavební materiál. V přepadu po okrajích lapáku cedily vodu další, tentokrát jemné česle, které zachytávaly tuky a další organické nečistoty. Jimi tekla odpadní voda do usazovacích nádrží.

Pod zemí za budovou čistírny leží deset usazovacích (dekantačních) nádrží. Jsou umístěny paralelně vedle sebe směrem k řece a na obou koncích spojeny průchozími galeriemi. Mají délku osmdesát osm a hloubku až šest metrů a tvoří je dokonale spárované režné zdivo.

V provozu bývaly nádrže vždy po dvojicích: odpadní voda z lapáku do nich několik dní natékala, pak se uzavřel přívod a voda zůstala asi týden stát, aby měl i ten nejjemnější kal dost času klesnout ke dnu. Poté byla čistá voda odtažena do odprazdňovacích studní a odtud přečerpána stokou do Vltavy.

Usazeniny ze dna dekantačních nádrží dělníci ručně shrábli do nejhlubšího místa nádrže zvaného odkaliště, odkud je kalové čerpadlo hnalo dál: v zimě ještě na jedno zahuštění do kalových studní, v létě rovnou do kalojemu na Císařském ostrově nebo do kalových lodí. Kal odebírali zemědělci coby žádané hnojivo. Veškerá čerpadla v čistírně (sací, kalová, povodňová) poháněly dva vysokotlaké parní kotle. Ty jako jediné svého druhu v ČR fungují stále ještě na páru a jsou provozuschopné dodnes.

Jak to v čistírně odpadních vod chodilo, vzpomínají směnoví mistři čisticích jednotek Jiří Fikar a Jan Bartůněk v reportáži Českého rozhlasu. Oba pracovali v Bubenči v 60. letech. „První dojem byl šokující. Když jsem sestoupil dolů do lapáku, obdivoval jsem, jak tam lidi v tom zápachu vůbec vydrží,“ vypráví Jiří Fikar. Scházeli se tu muži nejrůznějších profesí: řezníci, ševci, malíři pokojů, krejčí, zimující cirkusoví umělci, ale také propuštění kriminálníci. Přezdívalo se jim „kanálníci“.

Ne každý by však měl na jejich práci žaludek – třeba jako pověstný Franta Sobol, který se staral o bezchybný chod sacího čerpadla v lapáku písku: jednou rukou v klidu vytahoval silonové punčochy nacucané splašky, které se namotaly na oběžné kolo, v druhé držel krajíc chleba se salámem a svačil…

K nejhorším – ale dobře placeným – pracím potom patřilo shrabování dekantačních nádrží. Tři muži ve vysokých rybářských botách a nepromokavých kalhotách slezli po žebříku do vypuštěné nádrže, brodili se usazeninami a bok po boku, hrablo vedle hrabla je před sebou hrnuli do odkaliště. „Hlavním motivem byly peníze,“ přiznává Jan Bartůněk.

Ale ne vždy jsou peníze „až na prvním místě“. Jan Bernát pracuje u Pražských vodovodů a kanalizací více než třicet let a je na to hrdý. „Netajím se tím, že jsem kanálník. Mám svou stavovskou čest,“ říká.

I moderní systém však řeší problémy. Zaměstnancům Pražských vodovodů a kanalizací nejvíce ztěžují práci restaurace v centru města, které vypouštějí zbytky z provozů rovnou do kanálů. K velké radosti potkanů. Říká se, že na jednoho Pražana připadá pět těchto „roztomilých“ hlodavců…

A co je ještě horší, restaurace – zejména ty v centru –, ale i domácnosti často vypouštějí do kanálů také použité oleje. Ty ve studené vodě ztuhnou a spolu s pískem a papírem vytvoří tvrdou hmotu, která často ucpe kanály, a vytopí tak okolí. „Tuková hmota je horší než beton, a šíleně smrdí. Zlatý hovna proti tomu! Musí se na ni s krumpáči,“ stěžuje si tiskový mluvčí PVK Tomáš Mrázek.

„Proto je od letoška každá obec povinna likvidovat použitý tuk. Pokud na to není zřízena speciální popelnice, měli by ho občané vlít do PET láhve a odvézt na svozový dvůr. Ze svého kanálnického pohledu si ovšem myslím, že petku s použitým olejem mohou klidně hodit i do směsného odpadu. Ve spalovně to dobře shoří a pořád je to lepší, než když olej přijde do kanálu,“ uzavírá vedoucí průzkumu pražské stokové sítě Jan Bernát.