Černochová: Z modernizace armády budou mít Češi prospěch

Můžu to zaručit stoprocentně. Dělám pro to všechno už teď i u jiných komodit než u velkých. Včera jsem zrovna měla s kolegy na mém resortu kole­gium, což je poradní orgán ministra, kde se řeší akvizice, a u všech zakázek chci vždy informaci, jaké je možné zapojení českého průmyslu.

Všichni cítíme, že je zapotřebí zvýšit výdaje na obranu. Na druhou stranu v dilematu zbraně versus máslo budeme muset lidem vysvětlovat, že toto je postup, který nám zajišťuje obranyschopnost a bezpečnost, ale na druhou stranu, že i když se zvýší rozpočet ministerstva obrany, dané finanční prostředky částečně zůstanou v České republice, u českých daňových poplatníků.

Ti je zase budou vracet do naší ekonomiky právě díky tomu, že tady budou mít mzdy, které tady budou utrácet, a tím budou dané finanční prostředky zhodnocovat.

Stoprocentně. Jiné země do dvou procent HDP závazku v NATO dávno započítávají některé velké investiční stavby v rámci infrastruktury.

Ptám se, proč to za mých předchůdců nedělala Česká republika, proč jsme nezapojili alespoň kus dálnice D1? Já a můj tým společně s panem velvyslancem při NATO Jakubem Landovským teď dáváme dohromady materiál, kde budeme mít informace, co můžeme do dvou procent závazku NATO započítávat právě z budování infrastruktury. Máme v tom dobrou spolupráci s ministrem dopravy Martinem Kupkou. Nebudeme se dohadovat, kolik kilometrů dálnic bude kdo stavět. My o tom nebudeme kecat, my to budeme dělat.

V rámci jednání o obranné dohodě DCA (Defense Cooperation Agreement) jsme v bodě nula. Bude trvat rok, možná rok a půl. Usuzuji tak podle toho, jak k tomu přistupovaly jiné členské státy Aliance. V tuto chvíli jsme z východního křídla poslední zemí, která tuto dohodu nemá. Má ji dvacet čtyři zemí včetně Maďarska, Slovenska a Polska. Máme za to, že jedna věc je SOFA v rámci Severoatlantické aliance a mezinárodní smlouva a druhá věc je konkrétní postavení Američanů, kteří se tady třeba jen budou přesouvat.

Jakýkoliv jejich pobyt, byť krátkodobý, by ale vždy schvalovaly obě komory Parlamentu tak, jako dosud. Tady ovšem není doteď řešená jurisdikce, podle které by se řešily i nedejbože trestné činy zahraničních vojáků.

Některé státy mají ve smlouvě třeba využívání prostor, jako jsou vojenské základny, kde to ale opět není o trvalém pobytu. Americká základna předmětem jednání nebyla, není to vůbec na stole a aktuální. Nejedná se o žádnou americkou základnu. Jedná se víceméně o upravení právního postavení lidí, kteří by v případě, že by Česká republika a americká strana tuto dohodu uzavřely, mohli tady být třeba na nějakém cvičení.

Určitě. Tam bude buďto taxativní výčet, nebo obecná formulace o tom, že to, co bude spácháno na našem území, by mělo být řešeno podle našeho práva. Tohle si myslím, že je běžně v těchto smlouvách. A kvůli tomu je to i jeden z důvodů, proč by se ta smlouva měla uzavřít.

Já si velmi ráda o té smlouvě přijdu povídat, až bude odsouhlasena českou stranou. To, co vy máte, není návrh české strany, ale USA. Česká republika teprve začne jednat, ministerstvo obrany, ministerstvo zahraničních věcí a ministerstvo financí začnou jednotlivá ustanovení diskutovat, vyměňovat si návrhy a ve chvíli, kdy zjistíme, že se v některých věcech neshodneme, smlouva se ani uzavírat nebude. O dohodě také musí rozhodnout obě komory Parlamentu a ještě samozřejmě i pan prezident. Takže teď jsme v počátcích a já bych nerada komentovala nějaká ustanovení, která nejsou naším návrhem.

Ano, myslím si, že nebudeme lidem lhát a říkat, že bude líp. Nebude líp, ta válka se podepíše na všech našich činnostech normálních životů, které jsme vedli. Ale pořád ty životy, byť budou dražší, máme. A nemusíme řešit, že si bereme z bytu při bombardování věci, které poberete do dvou rukou.

Vnitřní dluh české armády, a to je údaj starý deset let, je sto miliard korun, takže my, pokud budeme teď víc těch finančních prostředků pumpovat do armády, tak tím splácíme to, co jsme měli už dávno. To není pouze o NATO a o 2 procentech HDP, tady jde i o to, že vojáci, generace třicátníků, jezdí na technice, na které jezdil můj táta, kterému je 76 let. Pokud chceme mít armádu a chceme v ní lidi, kteří chtějí sloužit a nasazovat svůj život, tak tu armádu musíme mít moderní.

Nemůžou mít přilby, které snad ještě pamatují i druhou světovou válku. Vidíme to i v Rusku, kam dojela ta jejich technika a jak oni se prezentovali jako jedna z největších armád světa. Teď vidíme, že jsou to sklady šrotu. A nechtěla bych, aby ČR některé ty svoje sklady šrotu posílala do války a lidé kvůli tomu nechtěli jít sloužit do armády.

Takové to plošně navyšování je dle mého cesta úplně špatným směrem.

Když jsme v Praze 2, kde jsem byla starostka, měli možnost dávat lidem odměny, dali jsme balík vedoucím odboru, protože ti nejlíp věděli, jak jejich podřízení pracují. Tedy, aby je dávali podle toho, jak ti lidé pracují, a ne plošně všem všechno, to už tady bylo za bolševika, a myslím, že jsme se od té doby snad proboha posunuli někam trošku dál.

Sociální soudržnost tady byla celou dobu, neinvestovalo se do té armády. Jinak by tam nevznikl vnitřní dluh a neměli bychom techniku ze 70. let. Za mého vedení se poprvé neškrtá v resortu, do kterého se předtím neinvestovalo a kterého se vždy týkaly první škrty.

Myslím, že takhle to budu těm lidem vysvětlovat, a kdo to bude chtít vědět, tak to uslyší. Přála bych si přidávat ve školství, ve zdravotnictví. Ale základem toho státu je přeci nějaká suverenita a obranyschopnost, a aby ten stát, i když je součástí nějaké kolektivní ochrany, tak aby měl vlastní obranyschopnost. A o tom je ta modernizace.

My nebudeme kupovat nic, co by si někdo navymýšlel, tady skutečně každá koruna bude na základě koncepčních dokumentů.

Ty firmy budou teď přijímat další zaměstnance, ti budou odvádět daně, stejně jako ty společnosti, takže v naší ekonomice se to projeví, a mně by přišlo nefér danit jedno odvětví více než druhé, to bychom se chovali hůř než EU.

Myslím si, že EU konečně pochopila, že cesta k většímu bezpečí v Evropě není nějaká evropská armáda. To si můžeme škrtnout, a musím říct, že se mi dost ulevilo.

No, protože evropská armáda by podle mě nenašla ani společný jazyk, kterým by ti vojáci té jednotné armády hovořili. Každopádně ten projekt už není v tuto chvíli na stole, naopak je na stole prohlubování evropské obranné strategie s alianční strategií, což je dobře.

To, co nám tu po paní Schillerové zůstalo, opravdu není nic hezkého. Pan ministr financí Stanjura se snaží dát rozpočet dohromady, to je pravda. To, že se kvůli tomu musíme odhodlávat i k nějakým nepopulárním krokům, je také pravda.

Na druhou stranu éra projídání peněz prostě skončila. Z hlediska sociálního má Česká republika skutečně nadstandardní podmínky. A teď nemluvím o uprchlících nebo o válce na Ukrajině. Když se bavím s kamarádkami v zahraničí, třeba ve Velké Británii, kde jsou na rodičovské dovolené, tam je otázka týdnů, kdy jde žena zpět do práce, a ty příspěvky jsou malé.

Já neříkám že tohle je ta cesta, kterou by měla jít ČR. Na druhou stranu bychom si měli uvědomit, že ten náš stát je v tomto štědrý, a že tohle není standard ani v zemích Evropy, ani ve světě.

Byť to programové prohlášení naší vlády bylo před válkou na Ukrajině, tak nic takového rozhodně teď není na pořadu dne. My se snažíme náklady dělat velmi odpovědně, ne tak, aby to lidi stálo nějaké jistoty. Jsme vláda, která chce skupiny lidí více sbližovat tak, aby to nebylo o tom, že si někdo bude závidět hezké počasí na pohřbu. Akorát to jedné skupině v opozici vydrželo týden, a té druhé dva týdny. Pak začali rétoriku, která dělí českou společnost, a říkají přesně věci, jakože pomáháme Ukrajině víc než vlastním. Tak to není.

Teď zachraňujeme situaci, která tam je, zachraňujeme mámy s dětmi, aby tam neumřely. Jak se máme chovat jako dospělí lidé žijící v civilizované zemi? Máme zavřít oči a dělat, že to nevidíme? Přeci ta vyspělost zemí se ukazuje i na tom, jak reagujeme v určité situaci, kdy je potřeba pomoct.

Ano, a to děláme. Máte pocit, že za těch sedm týdnů máme více lidí, kteří by byli někde pod mostem a hladověli? Já ten pocit nemám. Myslím, že naše vláda nedopustí, aby tady byl nějaký velký sociální propad. Ano, jak jsem řekla, pohoršíme si všichni, v tom, že budeme muset kvůli inflaci vynakládat na něco víc finančních prostředků.

Z principu odmítám jakýkoliv princip kolektivní viny. Je jedno, jestli to je Rusko, Maďarsko, Sýrie, prostě ne. Myslím, že je to taková vlna emocí u některých lidí, která si sedne. Teď jsem se o tom bavila i s některými kolegy ve Sněmovně, že se nedá jít cestou druhého extrému, to by bylo špatně, žádná kolektivní vina!

Že to je špatně, ať se někdo zamyslí nad tím, jak by tedy někdo pohlížel na nás, ještě do roku 1989, když my jsme třeba někam odešli do zahraničí, například do Rakouska, do Ameriky, a nám by říkali, vy jste ti bolševici. Ne, ti lidé před sametovou revolucí z Československa odcházeli mnohdy právě proto, že byli perzekvováni, takže stejným způsobem my musíme pohlížet na Rusy pokojně žijící u nás. Nemůžeme najednou zapomenout, jak by bylo nám, kdyby nám tehdy někdo nadával do bolševiků.

Slováky, Poláky i pořád Maďary. Bavili jsme se o té smlouvě DCA – oni ji mají z roku 2019. Takže to byla Orbánova vláda, která dala této smlouvě souhlas.

Na druhou stranu mě hodně mrzí, že Maďarsko se svou historickou zkušeností z roku 1956, nepomůže třeba nám, Slovákům nebo jiným zemím a nedovolí vozit přes jejich hranice některý vojenský nebo alespoň humanitární materiál.

Což mi přijde, že není úplně fér, byť v Severoatlantické alianci se Maďaři chovají velice korektně a není to o tom, že by hlasovali proti nebo blokovali jednání. Ale tento přístup mě osobně, jako někoho, kdo je velký fanda V4, mrzí.

Bezpečnost samozřejmě sledujeme, sledujeme všechny. Ministerstvo vnitra má přehled i díky kontrolám na hranicích. Tam jsme také byli předmětem různé kritiky, že to tam trvá dlouho, ale vy musíte ty lidi zkontrolovat.

My jsme v tomto spolupracovali se Slováky, posílali jsme tam policisty na hranice, i vojáky stavět stanová města, aby lidé, kteří prochází kontrolou, byli v důstojných podmínkách a nespali na ulici, v parku v zimě. Takže tohle má ČR velmi dobře zmapováno a nic nehrozí.

Já si myslím, že následující dva měsíce budou rozhodující pro to, jestli to bude zamrzlý konflikt, nebo jestli konflikt ustane tak, že prostě některé lokality dál budou držet Rusové, byť na ně nebudou mít žádné právo z titulu mezinárodního práva a budou okupanty, stejně tak, jako jsou okupanty na Krymu.

Anebo jestli se to prostě posune třeba tam, kde říkal i ukrajinský prezident Zelenskyj. Že pokud by se někdy v budoucnu mělo jednat o puštění nějakého území Rusku –ukrajinského území Rusku –, tak že o tom bude chtít referendum.

Já jsem celý život viděla Reagana na pershingu a celý můj život jsem byla svědkem závodů ve zbrojení, kdy vlastně jedna země druhé v rámci bipolarity hrozila spuštěním jaderného tlačítka. Těmi závody ve zbrojení došlo k tomu, že nikdo tlačítko nezmáčkl, že to, čemu my říkáme studená válka, zůstalo v té fázi studené války. Takže to funguje. Zbrojení fungovalo tehdy, funguje i teď.

Tak tam Rusko nemělo lézt. Proč tam lezli? Proč tam posílali vojáky? Oni eskalovali ten problém. To přeci neeskalovala Ukrajina. Nikdo do Ruska nelezl se svými vojáky. Nikdo. Žili život, jaký žijeme my. Ukrajina nevlétla do Ruska se zbraněmi a tanky a vojáky. Je to naopak, to Rusko je agresor.

Myslím, že se přepočítali, to přeci nebyl jejich cíl. A bylo logické, že ty země, když uvidí to, co se děje na Ukrajině, že takhle budou uvažovat. Že jejich obyvatelé, obzvlášť Finové, se budou chtít z neutrality dostat do kolektivní alianční obrany.

Co si ministryně obrany Jana Černochová myslí o úloze USA v Evropě, můžeme se spolehnout na spojence, jaké zbraně potřebujeme nejvíce, jak vnímá kritiku „uprchlíků v drahých autech“ a jaký má názor na primátora Prahy za Piráty Zdeňka Hřiba, jak vláda hodlá řešit bytovou krizi a stoupne daň z nemovitostí? To se dozvíte z kompletního videa a zvukového podcastu, které jsou součástí rozhovoru.