Bylo to traumatizující, říká manželka Martina s ALS, který podstoupil asistovanou sebevraždu

„Prvních čtrnáct dní, než byl pohřeb, jsem si to neuvědomovala. Přišlo mi, že jen odešel a že se vrátí. Teď po pohřbu, který byl minulý týden, je to horší, už se mi stýská a je to víc citlivé téma,“ popsala v rozhovoru Markéta.

Ta s Martinem za doprovodu otce a sestry na konci června odjela do Švýcarska, kde Martin podstoupil dlouho plánovanou eutanázii. Rozhodl se totiž zemřít sám a nečekat, až rozhodne zákeřné onemocnění.

„Není to jak ve filmech, kdy příbuzní jsou v podstatě rádi, že vidí toho člověka v posledních chvílích, drží ho za ruku a ten člověk odchází, ale pro mě to byl asi nejvíc traumatizující zážitek,” přiznává Markéta.

„Jak jsme přijeli, pan doktor Martina vyšetřil a zkoušeli, jestli se zvládne sám napít ze skleničky. Stále mu to nešlo, takže doktor řekl, že se látka možná podá nitrožilně. Druhý den ráno přišel znovu a zeptal se Martina, jestli si je jistý a jestli nezměnil názor. On byl ale pevně rozhodnutý. V jedenáct jsme přijeli do bytu, kde eutanázii provádí. Ani tam se mu nepovedlo napít se ze skleničky, takže nakonec padlo rozhodnutí o nitrožilním podání,” popsala Markéta.

V případě vypití smrticího koktejlu je potřeba, aby jej člověk zvládl vypít do dvou minut, což Martin nedokázal. Ani nitrožilní podání nebylo bez problému, Martina popsala, jak zesláblého a podvyživeného manžela zkoušeli několikrát napojit do obou rukou, než se to podařilo.

„Na Martinovi pak bylo zmáčknout tlačítko. Sestřička mu řekla, že má na to čas, jak dlouho bude chtít. Ale Martin řekl, že chce hned. Možná to chtěl mít za sebou a ulevit si, nevím. Během třiceti sekund upadl do kómatu. Poté většinou trvá deset až patnáct minut, než člověk přestane dýchat a odejde, ale není to přesně určené, může to trvat hodinu. Navíc nebyl napojený na žádné přístroje, takže jsem nevěděla, kdy už tu není,” dodala se smutkem.

Jejich poslední společný den připadl na úterý 29. června. Markéta až do poslední chvíle zůstala po jeho boku, při odchodu ho držela za ruku. Poslední slova směřovala k citům a společným dětem.

„Já jsem mu řekla, že ho miluju, což on ví, a ať se nebojí, že o děti se postarám,” popsala Martinova poslední slova.

Martinovi lékaři diagnostikovali loni v únoru nevyléčitelnou amyotrofickou laterální sklerózou ALS, už předtím se ale u něj začaly objevovat první příznaky v podobě zvýšené únavy. Poté, co se mu nepodařilo zapojit do některých z klinických studií ALS, a poté, co kvůli nemoci zeslábl natolik, že nedokázal chodit, se loni v listopadu rozhodl o podstoupení eutanázie ve Švýcarsku.

Švýcarské pravidla pro asistovanou sebevraždu ale vyžadují, aby si člověk látku podál sám. V Martinově případě se tak jednalo o závod s časem, dokud mu zbývaly poslední síly. I když Markéta s eutanázií nesouhlasila, svého manžela v jeho rozhodnutí podpořila. Datum eutanázie si ale u ní musel Martin prosadit.

Martin za sebou kromě Markéty zanechal i dvě malé děti. Ty se ze ztrátou otce zatím podle Markéty zvládají vyrovnávat.

„Nejdřív jsem jim chtěla říkat, že táta jen spinká. Na radu dětské terapeutky jsem jim ale řekla pravdu, aby se to nedozvěděly jinde a netrápilo je to víc. Dceři je dva a půl a ta to zatím nechápe. Jen se občas podívá nahoru a opakuje, že táta umřel a je na mráčku,” popsala Markéta.

„Syn má čtyři a když jsem mu řekla, že táta umřel, tak byl smutný, ale nechápe všechny souvislosti. Občas pro něj ještě sbírá kamínky a podobně. Ale na pohřbu plakal, takže asi ví, že táta tady není a asi už ani nebude,” dodala.

Sama na sobě pociťuje, že po náročných přípravách a odchodu manžela potřebuje více času pro sebe.

„Jsem teď jakoby v tunelu, straním se lidí, ani se nekoukáme na televizi. Veškerý čas teď věnuji dětem a další plány zatím nemám,” popsala. Jeden plán ale chystá zrealizovat, společně s dětmi se vydat na dovolenou u moře.

„Strašně se těší a ptají se každý den, kdy už pojedeme. Takže k tomu vyhlížejí a já asi taky,” dodala.