Článek
Dnes se má v OSN hlasovat o globálním paktu o uprchlících, ve středu zase o paktu o migraci, který vláda odmítla podepsat minulý týden v Marrákeši. Platí, že Česko ani jeden z těchto dokumentů nepodpoří?
Ano. Musím ale říci, že jsem byl velice nemile překvapen, když jsem se dozvěděl na Evropské radě od kolegů premiérů, že naše ministerstvo zahraničí neoznámilo OSN, že Česko odstupuje od globálního paktu o migraci. To se mi nelíbí, a proto jsem napsal ministru zahraničí Petříčkovi.
Budu na vládě požadovat, aby pan ministr dopisem jasně OSN oznámil, že Česká republika od globálního paktu o migraci odstupuje, jak už dřív rozhodla vláda, a aby zavázal našeho zástupce hlasovat 19. prosince proti tomuto paktu. Zdržet se není podle mého názoru dostatečné.
Pokud jde o pakt OSN o uprchlících, o němž se má hlasovat dnes, země EU ho s výjimkou Maďarska, které změnilo pozici koncem minulého týdne, podporují. Můj názor je, abychom se ani k tomuto paktu nezavazovali. Důvodem je, že rozhodování o migraci a o přijímání uprchlíků musí být výsostné právo naší země, není možné, aby o tom rozhodovaly mezinárodní instituce, k čemuž vládu ostatně vyzvala svým květnovým usnesením i Poslanecká sněmovna. Navíc všechny tyto pakty jsou nezávazné, tak nevím, proč se o nich vůbec bavíme.
Znamená to, že Petříček udělal něco jiného, než jste se na vládě dohodli?
Nevím, nakolik o tom věděl. Chápu to tak, že spíš jeho úředníci nepochopili zadání a nenapsali do OSN, že Česko z paktu odstupuje.
Ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček poskytl v pondělí 3. prosince 2018 rozhovor deníku Právo.
Belgický premiér Charles Michel v pátek prohlásil, že země V4 tím, že tvrdohlavě a systematicky odmítají prokázat aspoň minimální solidaritu s Evropskou unií v migraci, otevírají debatu, jestli patří do schengenského prostoru. Hrozí nám, že bychom se ocitli mimo společné hranice?
To je absolutní nesmysl, vyloučení ze schengenského prostoru není ani v současném právním řádu možné. Do Schengenu jsme vstupovali v roce 2007 a podmínkou pro to byl jednomyslný souhlas ostatních členských zemí, což bylo podmíněno zavedením a uplatňováním pravidel, například pokud jde o víza, kontroly i spolupráce.
Pan belgický premiér na Evropské radě (probíhala ve čtvrtek a pátek) ztratil nervy poté, co se znovu objevily pokusy Řecka a Itálie otevřít povinné přerozdělování uprchlíků. Dvakrát jsem tam vystoupil za V4 a ty nápady jasně odmítl. Oni stále vycházejí z toho, že do Evropy lze přijít nelegálně, to jim nevadí, a chtějí řešit problém přerozdělováním.
Na to jim říkám ne, nikdo k nám nesmí přicházet ilegálně, ale jedině na základě povolení. A to některé země slyšet nechtějí a místo toho mluví o solidaritě.
Protože si myslí, že bychom toho mohli dělat víc?
Není pravda, že by Česko nebylo solidární. Mnohokrát jsem říkal, že jsme solidární, přispíváme penězi a pomáháme na místě našimi policisty, vojáky a experty. Také jsem se migraci věnoval z premiérů EU snad nejvíc – navštívil jsem Frontex, operaci Sophia, konferenci o Libyi v Palermu, Maroko.
Odmítl jsem také, aby se Česko připojilo ke globálnímu paktu OSN o migraci v Marrákeši, kvůli kterému se panu belgickému premiérovi rozpadla vládní koalice, protože on ho podepsal. Takže v tomto smyslu vnímám i reakci pana Michela.
Michel ale tvrdí, že s jeho názory souhlasí stále více politiků. Slýcháte kritiku na summitech EU?
Po svém vystoupení ohledně Schengenu byl podpořen i premiérem Lucemburska, Francie a možná i Nizozemska. Já si ale myslím, že náš názor na ilegální migraci sdílí stále víc zemí, i když to raději neříkají nahlas, a také jsem se na summitu ptal, jak se některé státy chovají k ochraně hranic.
Skvělé vystoupení měl bulharský premiér, který ostatní vyzval, aby řekli, kolik zavřeli do vězení pašeráků lidí s tím, že v jeho případě to bylo 90 lidí. A ti proto nyní začali k pašování zneužívat dospívající děti, které do vězení jít nemohou. Ta praktika je skandální. Prostě není možné, aby to, kdo přichází do Evropy, určovali pašeráci.
Evropa o kvótách mluví od roku 2014. Myslím si, že by bylo dobré, aby si někteří evropští politici po čtyřech letech uvědomili, že řešení je úplně jiné, tedy pomáhat na místě a vést diskusi se severoafrickými státy jako s Marokem, Alžírskem a Libyí. Potřebujeme dořešit situaci v Sýrii, kde bohužel EU ztratila vliv, aby se tam lidé mohli vrátit domů.
