Babička si vymyslela, že dcera týrá vnuka. A sebrala jí ho

Policisté oznámení o týrání prošetřovali a dospěli k závěru, že chlapec týrán nebyl. Babičce se to však nezdálo. Postěžovala si na vyšetřující, na učitele i lékařku, kteří shodně vypovídali, že u Vojty nikdy známky týrání nezaznamenali. A tak policie šetřila znovu, opět se stejným výsledkem. Přestože Svatava ani její partner nebyli nikdy z ničeho obviněni a všichni mluvili v jejich prospěch, Vojtu už neviděli.

„Vše začalo, když jsem si našla nového partnera. Má matka se mnou moc nekomunikovala ani předtím, ale pak přestala úplně. Vojtu si brala někdy na víkend, ale vždy na něj čekala před domem. Mého partnera neviděla nikdy. Vždycky, když se syn vrátil od babičky, tak s ním nebylo k vydržení. Štvala ho proti nám. Nechtěl poslouchat, dodržovat žádná pravidla,“ popsala Právu zoufalá matka problémy, které vyvrcholily poslední víkend, který se synem strávila.

„Jeli jsme na chatu k partnerovi. S Vojtou vždycky vycházeli dobře. Jezdili na výlety. Plánovali jsme stěhování z Orlové do Bohumína, kde to znal,“ vzpomíná na osudný konflikt Svatava.

„Těšili jsme se, že se dostaneme z negativního vlivu mé mámy. Jenomže Vojta šel na chatě na brusle a vrátil se odřený a s modřinou. O nic dramatického nešlo. Ale pak jsme se pohádali. Řekl mi, že mají s babičkou plán, že nás rozeštvou a on mě bude mít jenom pro sebe. A na to jsem mu dala facku,“ uvedla Svatava.

„Poprvé v životě. Ale hned ráno se Vojta omluvil, uznal, že byl drzý, a mě ta facka strašně mrzela, taky jsem se omluvila,“ řekla Svatava.

Stalo se to hned následující srpnové pondělí. Svatava, která pracuje jako zdravotní sestra na JIP neurologické kliniky, se jela dopoledne podívat na nový byt v Bohumíně. Když se s partnerem vrátili zpět, Vojta byl pryč.

Zoufale chlapce hledali, jeli na policii a po několika dramatických hodinách se dozvěděli, co se stalo.

„Vojta šel venčit psa a okolo jela moje matka s Vojtovým biologickým otcem, který odešel, když mu bylo dva a půl. Viděli Vojtu odřeného a odvezli ho k babičce domů. Po několika výpovědích, které se pořád měnily, Vojta na policii nakonec řekl, že jsme ho týrali. To už však byla moje matka domluvená se sociálními pracovnicemi. Můj syn jí byl předběžným opatřením svěřen do péče. Jeho biologický otec o to nikdy nejevil zájem, ani v tu chvíli. A nás vyšetřovali,“ popsala matka tehdy dvanáctiletého chlapce noční můru, kterou začala prožívat.

Je to už rok a půl. Vojtova babička změnila chlapci školu, lékaře i telefonní číslo a další kontaktní údaje. Za celou dobu napsala své dceři deset dopisů, v nichž ve dvou větách vždy shrnuje, jak báječně Vojta prospívá, což podle Svatavy zpochybnili učitelé i lékařka, u které byl původně v péči.

Jakýkoli pokus o kontakt přes sociální pracovnice skončil neúspěchem, většinou prohlášením babičky, že Vojta nechce matku vidět.

S babičkou Vojty se nemohla spojit ani redaktorka Práva – už svou dceru upozornila, že ani jí nebude odpovídat na dopisy,e- maily, nebude brát telefony.

„Čtyřikrát jsem stála před domem a čekala. Ale nikdy nepřišel. Ani nedokážu popsat, co je to za pocit. Až nyní, na Vánoce, jsme se poprvé viděli. Hodinu jsme si povídali, domlouvali jsme se, že se sejdeme v lednu, abychom si povídali, jaké jsme měli Vánoce. Vše už vypadalo dobře, Vojta byl úplně v pohodě, těšili jsme se. Ale pak to babička zase zatrhla a po zoufalém vyptávání jsem se dozvěděla, že mě Vojta zase nechce vidět,“ popsala poslední ránu matka.

Svatava se o pomoc obracela, kam mohla. Zastání nakonec našla u ombudsmanky Anny Šabatové, která po prošetření případu apelovala na MÚ Orlová a jeho Odbor sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD).

„Městský úřad Orlová se při výkonu sociálně-právní ochrany nezletilého Vojtěcha dopustil pochybení, jež spočívají v poměrně pasivním postoji při řešení neurovnaných vztahů mezi matkou a synem, v nevyužití všech přiměřených prostředků směřujících k respektování práv matky a syna,“ napsala ochránkyně lidských práv.

Přesto se nic nezměnilo. Matka, která nebyla z ničeho obviněna a žádný soud jí nezakázal styk s dítětem, svého syna nemá šanci vidět. A to přesto, že v její prospěch se vyjádřili jak odborníci, tak rodinní známí.

Psychiatři a učitelé se dokonce v policejních závěrech z prošetřování, které má redakce k dispozici, vyjádřili, že má chlapec občas tendence informace či příběhy zveličovat či dramatizovat.

Ať už to bylo tím, že jsem si našla partnera, nebo tou jednou zpropadenou fackou, přišla jsem o syna. Moje matka odmítá kontakt se mnou, od sociálních pracovnic slyším jen to, co jim říká ona. Docházejí mi síly,“ řekla matka Vojty.

„Všichni mluví o Norsku, ale i my tady se nemůžeme dovolat spravedlnosti. I naše děti jsou bezdůvodně odebírány jejich vlastním rodičům. Městský úřad, ministerstvo práce a sociálních věcí ani ombudsmanka, nikdo nedokázal jednání sociálních pracovnic ovlivnit. Přestože jednají nezákonně,“ uzavřela matka nyní třináctiletého Vojty.