Článek
ÚS zdůraznil také to, že firmy poskytující úvěry mají jednoznačnou povinnost prověřovat spotřebitelovu schopnost splatit úvěr. V českém prostředí to ale firmy často nedělaly a systém fungoval tak trochu v duchu pořekadla „Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere”, uvedl v odůvodnění soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček. Z předlužení způsobeného množstvím nezvladatelných úvěrů tak nelze automaticky vinit jen dlužníky.
Ústavní soud se konkrétně zastal manželů, kteří nezvládli splatit úvěr a čelili exekuci i přesto, že úvěrovou smlouvu doplňovala neplatná rozhodčí doložka. Poskytovatelka úvěru, společnost Essox, označila postup dlužníků za úmyslně pasivní a jejich tvrzení o promlčení dluhu prý odporovalo dobrým mravům.
Dopady uplatnění neplatné rozhodčí doložky před a po 11. 5. 2011 a otázka promlčení pohledávky z úvěrové smlouvy ve světle dobrých mravů: https://t.co/SMiTkrRKiW
— Ústavní soud (@usoud_official) 11. června 2019
„Za rozporné s dobrými mravy proto nelze bez dalšího považovat jednání dlužníka, který nesplácí závazky z důvodu vlastní předluženosti, stejně tak není v rozporu s dobrými mravy ani pasivita dlužníka při řešení závazku,” připomněl ÚS.
V kauze šlo také o to, zda společnost Essox mohla aplikovat spornou rozhodčí doložku po sjednocujícím usnesení Nejvyššího soudu, které v roce 2011 výrazně ovlivnilo celou sféru poskytovatelů nebankovních půjček. Soud tehdy řekl, že doložky bez určení konkrétního rozhodce jsou neplatné. Firma tvrdila, že o usnesení nevěděla a že judikatura tehdy byla ještě rozkolísaná.
Šimíček ale konstatoval, že firma Essox patřila i podle vlastní výroční zprávy k největším na trhu. Nelze si představit, že by společnost nebyla seznámená s takto důležitým rozhodnutím Nejvyššího soudu, které se natolik dotýkalo jejího podnikání, navíc bylo široce diskutované v odborných médiích, uvedl Šimíček.