Článek
Sledoval jste diskusi ve Sněmovně, když se mluvilo o zdanění finančních náhrad církvím, a zaujal vás nějaký argument?
Zaujalo mě to, že podle komunistů můžeme dokonce i za to, že je neprůjezdná dálnice.
Tak to úplně nebylo. Říkali, že kdyby se peníze z restitucí použily v dopravě, mohla být dálnice lépe průjezdná.
Podle komunistů skutečně můžeme úplně za všechno.
Mě zaujal Lubomír Zaorálek z ČSSD, když řekl, že pravice se nemůže divit tomu, že se restituce znovu vrátily do Sněmovny, protože nedokázala lidem vysvětlit, proč jsou restituce potřeba. Nemyslíte, že je na tom kus pravdy?
Já myslím, že právě sociální demokracie udělala hodně proto, aby se to nepodařilo vysvětlit. Její předvolební plakáty, kde tlustý prelát krade chudé babičce peněženku z tašky, je přesně ta hráz, která byla vytvořena, aby zde dialog nemohl být. Vláda se tehdy snažila vše vysvětlit, ale očividně se jí to nepodařilo.
A církvi se daří veřejnosti vysvětlit, v čem je prospěšná? Nejde přece jen o spravedlnost, aby bylo vráceno to, co bylo ukradeno, ale aby peníze byly dobře využity.
Já mohu mluvit za plzeňskou diecézi a tam jsem přesvědčen – a děkuji všem zástupcům státní správy a samosprávy – že se nám to vysvětlovat daří docela dobře.
V čem je církev prospěšná společnosti?
Stará se o potřebné lidi. Udržuje velký kus kulturního dědictví. Nabízí vzdělávání. Ale především je jedním z prvků občanské společnosti, která je v demokracii nesmírně důležitá.
A jak hodnotíte snahu politiků finanční náhradu zkrátit?
Pro mě je nejsmutnější, že při setkáních s politiky všech stran – kromě komunistů, s kterými se nepotkávám – tak všichni říkají mezi čtyřma očima, že to stejně neprojde u Ústavního soudu. Smutné je, že se tu hraje hra s cinknutými kartami s nadějí, že to za ně vyřeší někdo jiný.
Když to projde, co to pro církev bude znamenat?
Hlavní dopad to bude mít pro stát, protože se ukáže, že jsme stát, který nerespektuje právní normy.
Komplikuje to hodně vztahy státu s církvemi?
Církev se vždy snaží, jako ta, která ve státě tahá za kratší konec provazu, s hrdostí, ale bez nenávisti dál vysvětlovat. A budeme věřit, že lidé se znovu vrátí k heslu na prezidentské standardě, že pravda vítězí.
Jedním z argumentů pro schválení restitucí bylo, že dojde k odluce církve od státu. Kdy bude církev skutečně nezávislá, a bude politiky kritizovat i v jiném případě, než když církvi sahají na peníze?
Jedna věc je legislativa a druhá je mentální změna. Ale věřím, že i ta se děje. Ale nebude to ze dne na den.
Řada lidí biskupy kritizuje, že se neohrazují proti některým výrokům a chování premiéra Babiše nebo prezidenta Zemana.
Tohle je otázka na vedení České biskupské konference, to není otázka pro mě, lokálního biskupa.
Církvi také nesvědčí různé skandály se zneužíváním dětí a mladistvých. Dokázala se podle vás tomu postavit čelem?
Myslím, že se k tomu postavila čelem. Např. existuje tzv. pensylvánská zpráva, která říká, že církev v Americe udělala za posledních deset let v tomto obrovské pokroky. A podle mého přesvědčení se to týká církve celosvětově, i té v České republice.
V srpnu byl papež František v Irsku a lidé tam demonstrovali a měli na transparentech, že papež stále kryje pedofilní kněží. Proč?
Jsem přesvědčen, že je to vůči němu a jeho odvaze pojmenovávat věci, tak jak jsou, hodně nespravedlivé.
Vy jste byl hlavní vojenský kaplan a napsal jste práci o etice vojenského konfliktu. O válce v Afghánistánu jste řekl, že je do určité míry zařaditelná mezi spravedlivé války. Myslíte, že to stále platí, když ten konflikt nemá konce?
O etické dovolenosti nasazení vojenských sil je potřeba přemýšlet stále znovu a znovu. Nejsem dostatečně obeznámen, jak to tam vypadá nyní, ale je potřeba zdůraznit, že pokud vojensky vstoupíme na nějaké území, tak také přebíráme zodpovědnost za to, aby až odejdeme, po nás nebyla potopa a poušť. A myslím, že toto hraje zásadní roli v politickém rozhodování pro setrvání v Afghánistánu.
Letos tam zemřeli čtyři čeští vojáci, je jejich smrt ospravedlnitelná důvody, které říkají politici?
Smrt českých vojáků je nesmírně bolavá a tragická. Ale bohužel, pokud válku a obranu silou bereme vážně, tak nikdy není možné vyloučit, že to bude stát cenu nejvyšší. Ale zpochybňovat celou misi mi přijde nezodpovědné a populistické.
Jaký byl rok 2018 podle plzeňského biskupa?
Pro mě je nejzásadnější událostí synoda, která proběhla na podzim v Římě. Když se podívám zpět do Česka, tak mi přijde, že to byla doba, v které se lidé mnohem více uchylují k jednoznačným a někdy radikálním názorům a vytrácí se prostor, kde se mohou lidé různých názorů potkávat v otevřeném dialogu.
Tím myslíte politiku?
Myslím tím celou společnost. Není to problém jen politiky, ale i např. sousedských vztahů. Rok 2018 je podle mého charakteristický tím, že se ztrácí schopnost naslouchat a vést komunikaci.
Velkým tématem je stále otázka migrace. Jaký je v současnosti názor církve na migraci; vím, že to bylo jedním z témat synody.
Synoda byla o současných problémech mladých lidí a migrace se tam řešila opakovaně hlavně proto, že velká část těch migrujících jsou mladí lidé. Několikrát tam bylo zdůrazněno, že církev je v současnosti jedinou organizací, která je přirozeně přítomná jak v místech, odkud lidé odcházejí, v místech tranzitu, tak i v místech, kam migranti směřují. A úkolem církve je lidi doprovázet, být jim nablízku a snažit se pochopit, proč migrují. Snažit se jim vysvětlit, aby nepodléhali mýtům a tak se nedostali do rukou různých spekulantů. A také jim nabídnout přijetí tam, kam dorazí.
Ale v Česku i v české církvi zaznívají spíš obavy z migrantů. Došlo v katolické církvi k nějaké změně?
Od synody jsem s ostatními biskupy o tom nemluvil, takže uvidíme, jak se závěry synody promítnou do našich postojů.
A jak vnímáte přístup, který máme v Česku, vláda má např. politiku nikoho nepřijímat?
To je otázka, jestli je to strach ze solidarity, strach z toho, že se musíme dělit s potřebnými, strach ze zchudnutí nebo strach ze změn, které dnešní svět přináší. Ale měli bychom se řídit českým příslovím, že strach je špatný rádce.
V souvislosti s migrací se mluví o islámu a ohrožení křesťanské identity Evropy. Na kolik podle vás je např. v Česku tato křesťanská identita ještě přítomna a jestli se o ní dá ještě vůbec mluvit?
Nejen v České republice žijeme v postkřesťanské společnosti, ale v podstatě v celé Evropě. To znamená, že křesťané, kteří reálně žijí z osobní žité víry, a nikoli z nějaké reminiscence na romantickou tradici, jsou ve velké menšině.
Co zbývá z křesťanství?
Romantická nostalgie.
Co z toho plyne pro církve?
Měli bychom si přiznat v celé Evropě a také kromě Afriky na celém světě, že se mění cosi zásadního. Po celá staletí bylo zcela běžné a přirozené předávat víru z generace na generaci, a kvůli digitalizaci světa a změně způsobu žití mladých lidí to už nefunguje. To je veliká výzva, kterou řešila synoda, jak by církev měla reagovat na to, že jedna ze základních forem, jak hlásat evangelium z generace na generaci, přestává fungovat.
Hlavní postavou dnešní katolické církve je papež František, který je přijímán pozitivně mezi nevěřícími, ale část církve mu nemůže přijít na chuť, čím to je?
Nemyslím si, že by v církvi nebylo spousta lidí, kteří by byli nadšeni Františkem. Je to určitě drtivá většina. Je ale také řada lidí, kteří jeho pohledy vnímají s obavami, protože papež mluví o církvi, která by měla řadu věcí změnit, aby byla adekvátnější dnešní době, a má tak před sebou veliký úkol. Toto vždy u některých lidí vyvolává obavy.
Jsou obavy z toho, že volá po tom, aby byla církev otevřenější?
Nejen, ale i tím, že volá po tom, aby se církev více než v minulosti starala o periférie, naučila se být vnímavá vůči skutečně každému jednotlivci, změnila fungování římské kurie a vydala se na cestu proměny, která nebude pouze kosmetická.
Jak by se měla církev změnit, aby byla životaschopná v moderním světě?
Na synodě jasně zaznělo, že cesta církve v třetím tisíciletí by měla být synodální, tedy společná cesta, na které se lidé poslouchají a společně hledají. Pro Františka je charakteristické to, že neříká, že máme recepty na klíč, ale že když si budeme vzájemně naslouchat a modlit se, tak se nám ukážou kroky kam dál. Jedním z takových kroků je významnější zapojení žen do fungování církve.
Církev byla vždy mužská instituce, jak moc chcete zapojit ženy do fungování církev?
Mohu vám ocitovat text, který na synodě schválili synodní otcové: „Požadujeme přítomnost žen v církevních orgánech na všech rovinách, také ve zodpovědných funkcích a účast žen na církevních rozhodovacích procesech.“
Co to bude znamenat prakticky?
To si myslím, že je teď věc velké diskuse.
Myslíte si, že třeba za deset dvacet let budou ženy i v roli farářek jako v evangelických církvích?
Nevnímám, že by svěcení žen byl v církvi v současnosti zásadní problém.
Otázka žen a jejich ochrany se začala i v Česku silně diskutovat v poslední době hlavně kvůli Istanbulské úmluvě. Proč tolik jitří náladu v církvi? Myslím hlavně kázání Petra Piťhy, v kterém vylíčil úmluvu jako zásadní nebezpečí. Přijde mi, že v té úmluvě jsou požadavky v Česku zcela přirozené a v některých zemích třetího světa by byly bohulibé.
Celá diskuse je o tom, zda v tom bohulibém projektu ochrany ženy nejsou pootevřená dvířka Smolíčka pacholíčka, kterými mohou vstoupit věci velice diskutabilní, a to je hlavně otázka genderové ideologie.
A v čem je tak genderová ideologie špatná?
Jako každá ideologie vnucuje svůj názor druhým. To je rozdíl mezi ideologií a teorií. Existují genderové ideologie, které říkají že vztah mezi mužem a ženou je potřeba chápat jako neustálý vzájemný boj. To je pro církev naprosto nepřijatelné.
Takových teorií je přece spousta, hodně se mluví o tom, že by pohlaví mělo být pro člověka volitelné nehledě na fyzickou stránku. Ale nemyslím si, že by to nějak mohlo negativně ovlivnit většinovou společnost.
Existují určité genderové ideologie, nikoli teorie, které v některých zemích mají významný vliv na prosazované zákony, a z tohoto pohledu rozumím některým lidem, že se toho obávají.
Jak silný je v církvi názor, že jde o nebezpečí, jak říká Petr Piťha nebo kardinál Duka?
Myslím, že je to dneska opravdu významná část církve, a proto je třeba, aby o tom církev mluvila nikoliv ideologicky, ale vědecky. Po čemž volám.
Kvůli Piťhovu kázání vznikl spor mezi kardinálem Dukou a Tomášem Halíkem, který kázání odsoudil. Biskupská konference Halíka napomenula, proč jste také souhlasil s tímto pokáráním?
Nebyl jsem přítomen žádnému rozhodnutí biskupské konference, které by podpořilo udělení důtky monsignoru Halíkovi. Jen jsem od pana kardinála slyšel, že on sám o udělení nějakého napomenutí uvažuje.
