Článek
O věc se začala zajímat v roce 2012, když si přečetla v jednom časopise dopis čtenářky, jak děti z domovů dluží desetitisíce korun za poplatky za komunální odpad, přestože za to nemohou. „Čtenářku jsem našla a zjistila jsem, že je to ředitelka Dětského domova v Boskovicích. Zavolala jsem jí s tím, že bych jim pomohla. Tehdy jsem si myslela, že jde o chybu nějakého úředníka, která se dotkla jednoho či dvou dětí. Jenže pak jsem zjistila, že je to legislativní zmetek a systémový problém zákona o místních poplatcích,“ přiblížila Právu začátek boje za děti Vlachová.
Zakopaný pes tkvěl v tom, že i děti, které odmalička vyrůstaly v různých ústavech či dětských domovech, měly podle normy automaticky povinnost od narození platit za odpad v místě trvalého bydliště.
Respektive to za ně měli hradit v rámci vyživovací povinnosti jejich rodiče v místě svého bydliště, ale řada zadlužených dětí buďto žádné neměla, nebo otcové a matky své potomky opustili či se jich vzdali.
Ze spoření zmizely tisíce
Do očí bijícím příkladem je případ nyní patnáctileté Štefanie z České Lípy. Narodila se s tělesným i mentálním postižením a fakticky od prvních dnů života skončila kvůli nemoci ve zdravotnickém ústavu. Matka už ji tam ale poté nechala nadobro a dívka následně vystřídala kojenecký ústav a dětský domov.
Nakonec skončila u pěstounů, kteří už se starali o jiné postižené dítě, přičemž muž byl sám nevidomý. Přestože nemuseli, nahlásili Štefanii trvalý pobyt u sebe, a především se jí snažili pomoci do budoucna. Založili pro dívku stavební spoření, aby měla nějaké peníze, až bude dospělá.
Když šli ale pěstouni jednou něco vyřídit do banky, zjistili, že tehdy zhruba už dvanáctileté Štefanii zmizela ze spoření velká částka.
Šlo o šest tisíc korun, které si v rámci exekuce za dlužné odpady z jejího útlého dětství vzalo město Česká Lípa, a o další tisíce, které si nechal vrátit stát. „Když máte exekuci na stavební spoření, tak vám stát automaticky sebere státní příspěvky, které vám tam posílal. Celkem šlo i s částkou na exekutora o zhruba patnáct tisíc korun,“ nastínila Vlachová.
Právě na ni se pak pěstouni obrátili, protože advokátka už mezitím rozjela velký projekt Děti bez dluhů. Rozhodla se zastupovat ve správních, exekučních i soudních řízeních desítky takto zadlužených dětí, všechny tzv. pro bono, tedy zadarmo a na náklady své kanceláře. „Zastupovala jsem tedy Štefanii a dlouhou dobu bojovala s Městským úřadem v České Lípě. Stále nás odmítali do doby, kdy jsem podala správní žalobu. Advokát najatý městem byl ale rozumný člověk a nakonec jsme to vyřešili mimosoudní dohodou,“ nastínila Vlachová.
Domluva byla zcela ve prospěch Štefanie – město jí vrátilo peníze z exekuce a jako náhradu škody i odčerpané státní příspěvky. „Podařilo se nám, že dostala zpět všechno, o co přišla nevinně,“ řekla Právu Vlachová, jejíž letitá snaha a iniciativa slavily následně úspěch i v podobě změny zákona.
Několik případů takřka navlas stejných, jaký zažila Štefanie, se postupně dostalo na stůl Nejvyššímu správnímu a nakonec i Ústavnímu soudu, který loni v létě konstatoval, že ustanovení zákona o místních poplatcích týkající se dětí je v rozporu s Ústavou.
Případy neubývají
Sama Vlachová pak během pěti let stejně jako Štefanii pomohla dalším více než šedesáti dětem dostat se z dluhové pasti, do které spadly. „Každý takový případ, který řeším, je na dva či tři roky a stále přibývají nové. Teď jich mám zhruba deset až dvacet. Je to běh na dlouhou trať, protože jde o věci z minulosti,“ podotkla advokátka.
Ta neřeší dluhy dětí jen kvůli poplatkům za odpad, ale třeba za jízdu načerno v MHD, za mobilní telefony, které na jejich jméno pořídili a nikdy nezaplatili jejich zákonní zástupci, nebo za finanční resty ze zdravotního pojištění.
Ráda by jednou dosáhla stavu, kdy její projekt Děti bez dluhů skončí, protože už žádný takový problém mít nebude. „Ale vzhledem k tomu, že mi stále ještě přibývají další dětští klienti, obávám se, že dosažení tohoto cíle ještě nějakou dobu potrvá,“ uzavřela Vlachová.