Přibáň: Mocenské duo Zeman–Babiš by nás odsunulo na evropskou periferii

Ta krize má tři roviny: ústavní, mocenskou a stranickou. V té ústavní měla krize velmi pozitivní účinek, protože jasně vykázala prezidenta do patřičných mezí ve vztahu k celé vládě, a hlavně k jejímu předsedovi. Potvrdil se princip, podle něhož demise premiéra znamená demisi celé vlády, i pravidlo, že prezident při odvolání ministra nemá žádné právo uvážení a musí jednat bezodkladně.

V rovině mocenské politiky samozřejmě šlo o startovní výstřel do předvolebního boje, kterým se slabá sociální demokracie snažila oslabit populárního ministra financí, takže z koaličního partnera se najednou stal politický protivník. To ale také není nic neobvyklého a například i v Británii měla bývalá koaliční vláda konzervativců a liberálních demokratů úmluvu, která umožňovala těmto stranám vést vzájemně kritickou kampaň v příštích volbách.

A konečně v rovině stranické politiky se Bohuslav Sobotka snažil upevnit pozici předsedy ČSSD a v tom, jak víme, nakonec neuspěl.

Na rozdíl od jiných středoevropských zemí dnešní ČSSD nevznikla transformací bývalých komunistických stran, ale jako součást polistopadové demokratické transformace. Proto ji postihla stejná slabost a krize, jakou dnes prochází naše celá demokratická společnost, a ve srovnání například s ODS je tento proces zpožděný, ale ne zásadně jiný.

V každé demokratické straně existují různé frakce a boj o moc. Ale když chybí jasný program a jednotnou politickou vizi rozbíjejí specifické ekonomické zájmy regionálních klik, pak strana nemůže fungovat a ztrácí veřejnou důvěryhodnost.

Vláda Bohuslava Sobotky byla jednou z nejúspěšnějších polistopadových vlád, ale to pro jeho roztříštěnou stranu nemá žádný přínos. Lidé ji nevnímají jako úspěšnou politickou stranu, ale jako nejednotné uskupení, v němž slabé centrum neustále ohrožují silné regiony, v jejichž čele jsou často podezřelá individua.

Nepovažuji. My stále ještě nejsme v totální politické krizi, v jaké se například ocitlo Slovensko za vlády Vladimíra Mečiara. Taková situace by však mohla nastat, pokud Andrej Babiš vyhraje volby drtivou, ne-li ústavní většinou a Miloš Zeman bude znovu zvolen prezidentem. Tato mocenská konstelace by zcela jistě vedla ke změnám v české politice, které by nás definitivně posunuly za hranu ústavní demokracie a na evropskou periferii, na které se ocitlo například Maďarsko a Polsko. Proti takovým změnám by potom bylo třeba mobilizovat všechny demokratické síly bez ohledu na programové a ideologické rozdíly.

Žádná menšina se nesmí stát rukojmím většiny. Mohu respektovat jen tu většinu, která se neprohlašuje za „autentický hlas lidu“ nebo „národní vůli“, proti níž nelze protestovat, protože to by byla velezrada. A nemohu respektovat většinu, která si ve státních orgánech vytváří barikády, aby je mohla okupovat navždy.

Kulturní tradice včetně předsudků hrají v politice mnohem větší roli, než jsou politologové komentující pěnu dní často ochotni připustit. Tato kontinuita je stejně fascinující jako revoluční změny, jimiž západní společnosti v posledních třech desetiletích procházejí.

Ostatně i Donald Trump sice vytvořil z prezidentského úřadu reality show a tweetuje jednu nehoráznost za druhou, ale současně se politicky velmi blíží populistickým americkým prezidentům 19. století, jako byl například Andrew Jackson.

A tak kulturní předsudek, že politika je jen společenská špína, který se táhne celými moderními českými dějinami, nepochybně ovlivní nadcházející předvolební kampaň. To jen nyní ho pociťujeme díky sociálním sítím a masmédiím mnohem intenzivněji a v extrémnějších podobách.

Když je stále populární představa, že je politika svinstvo, nemůžeme se divit, že si politici dovolí nazývat protivníky sviněmi. V demokracii totiž platí jedno pravidlo, že totiž politici jsou obrazem svých voličů.

Zkusme se na chvíli oprostit od těch obdivných i nenávistných kultů osobnosti, jež vyvolávají Andrej Babiš nebo Miloš Zeman. Můžeme potom říct, že česká demokracie prokázala v minulých letech svou životaschopnost právě tím, že jim zabránila v absolutním převzetí moci včetně několika pokusů o ústavní převrat a změnu režimu.

Politická hnutí jako ANO nejsou nebezpečná ani tak kvůli populismu, protože ten byl vždy součástí demokracie. Nebezpečný je jejich antipolitický program, který z politiky dělá jen byznys, a s tím úzce spojená organizace, která je založená na vůdcovském principu bez vnitřní demokracie.

Právě v principu neomezeného vůdcovství, pro které demokratická rozprava je jen žvanírna a jakýkoli kompromis znakem slabosti a prohry. Namísto pluralitní diskuse je politický program jen výsledkem podnikatelského zájmu. V něm se s veřejností zachází jako se spotřebitelem a s mocí jako s kapitálem, který je třeba rozšiřovat až k absolutní hranici.

Rizika spojená se stranami a hnutími typu ANO mají proto mnohem obecnější povahu a zdaleka se netýkají jen ČR. Nový styl vůdcovské politiky se v různých formách projevuje po celém světě, od Turecka nebo Ruska přes Indii a Filipíny až po Francii a Spojené státy.

Důvodů je řada. Kromě politických dovedností Andreje Babiše, který uvnitř hnutí může neomezeně vládnout a navenek vystupovat jako charismatický vůdce, to je ale především dlouhodobá krize politických stran na levici i na pravici.

Nedávno se objevily názory, že nynější populismus je především výsledek krize politické třídy nebo elity. To je ale hluboký omyl, protože u nás tyto elity neměly ani čas vzniknout. Politická třída v tom smyslu, jak ji chápali sociologové Gaetano Mosca nebo Max Weber, je elitní skupina, která se nejen dlouhodobě utváří a angažuje v politickém životě, ale také má politiku jako povolání a s tím spojené odborné znalosti a vzdělání, jež otevírají cestu k moci.

V tomto smyslu polistopadová česká politická třída nikdy nevznikla a lidé jako Bohuslav Sobotka, Miroslav Kalousek nebo Marek Benda představují výjimky, ne pravidlo.

Politika se ale jinak než jako povolání a kariéra dělat nedá. Musíte se jí věnovat dvacet čtyři hodin denně. Je rozdíl mezi kariérou a kariérismem, pro který nejsou typické profesní a odborné ambice, ale momentální osobní prospěch a zpravidla i značná míra neodbornosti a obecné ignorance. Potřebujeme více kariérních politiků a méně kariéristů.

Dnešní popularita populistických hnutí je tak především výsledek včerejší neschopnosti stran vládnout a absence politické třídy. Je to důsledek dlouhodobé slabosti a snadné korumpovatelnosti politických stran ze strany byznysu a nových oligarchií.

Paradoxní je jen to, že nyní se tytéž oligarchie tváří jako bojovníci proti korupci, na níž je ovšem jejich moc dlouhodobě založena. Z toho vyplývá, že politika nespočívá jen v racionálním rozhodování, ale zrovna tak v iracionálních pohnutkách a impulzech, které zrovna Andrej Babiš dokáže ve společnosti obratně využívat k vlastnímu prospěchu.