Hamáček: Sobotkův odchod může obrátit preference

My jsme o aktuální politické situaci a vývoji v ČSSD diskutovali několikrát a bylo jasné, že na vývoj musíme reagovat. Bohuslav Sobotka se rozhodl k rezignaci na post předsedy ČSSD. A navrhl na volebního lídra Lubomíra Zaorálka. Jsem přesvědčen, že to může znamenat obrácení trendu v preferencích sociální demokracie.

To není jen o výměně jednoho člověka, jakkoli je to otázka zásadní. Je to také o vnímání soc. dem. Jsem přesvědčen, že strana musí teď směrem k voličům víc komunikovat. Říkat, co jim nabízí. Bohuslav Sobotka jako předseda vlády tři roky hájil kompromisní vládní návrhy a ČSSD musela velmi často ustupovat ze svých programových priorit. Lubomír Zaorálek teď jako lídr bude hovořit o čistě soc. dem. prioritách a nebude svázán vládními kompromisy.

Pokud by volební výsledek začínal dvojkou, byl by to úspěch.

Ke změnám musí dojít. Ale na to je čtyři měsíce před volbami pozdě. Očekávám, že nějaká reflexe přijde na podzim a k té debatě se vrátíme. V této fázi je to o tom, že chceme voliče přesvědčit, že jsme strana pro ně, že chceme řešit jejich problémy.

My jsme nezvolili cestu tří tváří. Jasně jsme řekli, že volebním lídrem a kandidátem na premiéra je Lubomír Zaorálek. On bude mluvit k voličům, on bude tváří soc. dem. v říjnových volbách. Bohuslav Sobotka dokončí svůj mandát premiéra.

Nevidím důvod tu věc dál diskutovat ani rozpitvávat. Rozhodnutí padlo, je třeba se dívat dopředu a nabízet konkrétní řešení. Například důchodcům nabízet pravidelnou valorizaci penzí. To je naše řešení proti názoru našeho konkurenta hnutí ANO, které ústy svého ministra financí pana Pilného tvrdí, že žádné penze nebudou a důchodci si mají hledat zaměstnání, třeba mohou sekat trávu.

Je do jisté míry paradox, že soc. dem., která jako jedna z mála politických stran splnila drtivou většinu svého programu, není podle lidí úspěšná. Ale nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem. Je třeba v kampani zabrat. Stále je ještě čas ten trend podpory obrátit.

Nabídkami konkrétních řešení a jejich porovnáním s tím, co nabízejí naši konkurenti. Chceme zvyšovat minimální mzdu, zajistit růst mezd. O to jsme v dosavadní vládě sváděli obrovský boj s Andrejem Babišem. Často jsme některé věci protlačili proti jeho vůli. Ale právě proto v ČR rostly platy a z ekonomického růstu mají také něco občané. Nabízíme i pomoc mladým rodinám při zakládání rodiny, při pořizování bydlení.

Alternativu, kterou nabízí ve své knize Andrej Babiš, považuji za destrukci státu. On mluví např. o zrušení krajů, což znamená v důsledku tuhou centralizaci. Podle jeho představ by o tom, zda bude jezdit autobus z jedné obce do druhé, rozhodovalo ministerstvo dopravy. V Praze by se rozhodovalo o výstavbě škol, jak se budou stavět a udržovat silnice. O všem, co nyní řeší kraje. My budeme upozorňovat, jaká rizika takové řešení s sebou nese.

Neřekl bych negativní, ale srovnávací. Neočekávám, že bychom se uchýlili k nějakým osobním útokům. Na rozdíl od našeho hlavního politického konkurenta, který nikdy nemá daleko k invektivám.

Odpověď je v našem programu, kde píšeme o příjmech státního rozpočtu. Kromě toho, že budeme pokračovat ve zlepšování výběru daní, tak je třeba se podívat i na to, jak z ČR odtékají stamiliardy do zahraničí. Pokud by se podařilo alespoň část jich udržet v ČR, tak by se mohly použít jako dodatečné zdroje pro fungování státu. Je to o bankovní dani.

Je možné přijít s daní na bankovní aktiva, která by část obrovských zisků bank udržela v ČR. Můžeme se také podívat na zdanění dividend. Hovoříme také o daňové progresi. Říkáme, že jsme pro to, aby se u fyzických osob v drtivé většině snížilo daňové zatížení. Ale zároveň tak, jak je to na Západě, budou ti vysokopříjmoví platit víc. Stejně tak právnické osoby.

Firmy, které mají zisk víc než sto miliónů korun.

V kombinaci s udržením hospodářského růstu to je reálné. Všechna tato opatření zajišťují dostatečné zdroje do státního rozpočtu.

Problém byl v tom, že se tehdy debata zúžila jen na daň z příjmu fyzických osob. Opominuty byly další dva pilíře, tedy bankovní daň a progresívní zdanění firem. Naším cílem je, aby drtivé většině fyzických osob zůstalo po reformě více peněz než nyní.

O nastavení, kde se bude lámat ta hranice vyššího zdanění, vedeme stále diskusi. Ta hranice 50 tisíc hrubého byla příliš nízká a vzbuzovalo to u občanů oprávněné obavy. Můj soukromý názor je, že by měla být kolem příjmu 90 či 100 tisíc korun měsíčně.

Daňová progrese je spravedlivější než rovná daň. Ve většině západních zemí platí daňová progrese a princip solidarity. A fungují velmi dobře. I poté, co lidé s vysokými příjmy zaplatí víc na daních, tak jim zůstává víc peněz než těm s nízkými příjmy.

Ten výrok považuji za velmi nešťastný a v této i v jakékoli jiné době nevhodný. Zcela jistě se dotkl všech poctivých živnostníků, kteří mohou mít pocit, že soc. dem. je chce nahnat do výroby. To rozhodně není náš záměr. Je to jeho osobní názor. ČSSD naopak prosadila umožnění paušálních nákladů, což živnostníkům velmi ulevilo. Neměli bychom se uchylovat k výrokům, které je budou znejisťovat.

Nemyslím si, že bychom měli někoho odvolávat za jeho názory, jakkoli možná nešťastně vyřčené.

To je daňová otázka, a tak je to spíše dotaz na ministry financí z ANO Babiše a Pilného.

Mrzí mě to, ale ten zákon se rodil velmi těžko. Byly zásadní spory mezi ministerstvy práce a sociálních věcí a pro místní rozvoj. Ministryně pro místní rozvoj Šlechtová (ANO) prosazovala koncept, aby se zákonem řešilo bydlení jen pro ty nejpotřebnější.

Filozofie ministryně práce Marksové (ČSSD), s níž já souhlasím, je, že by se měl zákon jmenovat spíš o dostupném bydlení. Tedy nejen pro sociálně úplně nejslabší, ale i pro mladé rodiny. Ta diskuse, do které vstoupili i zástupci místních samospráv, byla tak složitá, že kompromisní znění přišlo až letos. Přivítal bych, kdyby byla ochota po volbách na zákonu pokračovat.

Sněmovna má omezenou propustnost. Snažili jsme se projednat co nejvíc zákonů, ale byli jsme v situaci, kdy trojčlenná koalice čelila pravicové i levicové opozici. A ty se nedokázaly shodnout, co projednávat v rámci tzv. opozičních okének, která jsme jim nabídli.

My jsme před volbami slibovali, že pokud na to budeme mít sílu, tak to budeme řešit. Jenže složení vládní koalice nám to neumožnilo. Lidovci byli jednoznačně proti. My jsme si celou dobu museli klást otázku, zda jediný předvolební slib, jakkoli důležitý, nám stojí za to, abychom ukončili vládní spolupráci.

Nechtěli jsme přijít o vládní stabilitu, protože to je devíza této vlády. Vývoj nám dal za pravdu. Díky tomu jsme prosadili hodně z našeho volebního programu. Církevní restituce byla cena, kterou jsme s těžkým srdcem byli ochotni za to zaplatit. Nyní věc již dospěla tak daleko, že vracet se k tomu by bylo velmi komplikované.