Článek
Loni se odehrála významná změna, která se dotkla i státního zastupitelství, a to reorganizace policejních sborů, tedy sloučení protikorupčního a protimafiánského útvaru. Sama jste v této souvislosti v minulosti uvedla, že budete po roce analyzovat, jak se to projevilo na spolupráci se státními zástupci a na samotných kauzách. Vím, že uběhlo jen zhruba půl roku, ale můžete se k tomu vyjádřit už teď?
Stále hodnotím tu reorganizaci jako ukvapenou, neprojednanou a nešťastně provedenou, což se především v prvních měsících odrazilo ve vzájemné komunikaci a v důvěře.
To, zda ten útvar je vůbec schopen existence a zda bude mít lepší výsledky, než měly oba předchozí osamocené útvary, což je pro mě měřitelná hodnota a legitimní důvod reorganizace, se teprve ukáže.
V tuto chvíli vám to říct nemohu, protože v průměru trestní kauzy, kterými se zabýváme, trvají dva a půl roku k úspěšnému uzavření.
Zatím nemáme žádnou skončenou věc, kterou by zahájila už sloučená Národní centrála proti organizovanému zločinu. Máme pouze za půl roku zahájeno asi dvacet nových případů.
Určitý obrázek už ale máte, ne?
Na komunikaci mezi konkrétními policisty, kteří na těch věcech pracují, a státním zástupcem se nic nezměnilo.
Pro mě je podstatné, zda budou mít vytvořené podmínky pro to, aby mohli věci zpracovávat nejméně tak, jako to měli na Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ).
A že lidem, kteří jsou původně z Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, budou vytvořeny podmínky lepší, protože přetíženost některých lidí byla enormní.
Také chci věřit, že nebudou dál odcházet policisté, protože je to ztráta i pro justici a výrazně to ovlivňuje odhalování případů.
Snad policisté nebudou čekat pouze na to, že se jim díky navýšení platu, ke kterému došlo, zvedne výsluhový příspěvek, a neopustí policii v tomto roce. Takový dopad by to totiž mít mohlo. Chci věřit, že to tak nebude, ale tu obavu mám.
Delší dobu jste kritizovala práci protikorupční policie. Nyní po sloučení s ÚOOZ a přeskupování sil i lidí v rámci některých odborů je ta kritika pořád namístě?
Doteď jsem žádnou změnu v kvalitě, ale hlavně v efektivitě nezaznamenala. Jestliže máte nějakou složitou věc a na ni jen jediného vyšetřovatele, tak je to problém.
Česká republika si pohoršila v mezinárodním žebříčku vnímání korupce. Spadla o deset míst na 47. příčku. V čem to podle vás je? Může v tom hrát roli i dění kolem policie, včetně bojůvek napříč politikou a justicí?
Vnímání korupce nemůžeme vztahovat jen k trestní problematice. Je to celospolečenská záležitost a má to širší souvislosti.
Na druhou stranu to vnímání může posunout jakákoli výrazná změna u policie, státního zastupitelství či soudu, která je veřejností vnímaná negativně.
Myslím si, že se do toho promítlo to, že se soudům nedaří rychle pravomocně rozhodovat. Že se veřejnosti zdá, že čekání na rozsudek je příliš dlouhé.
Česká republika si ale pohoršila jen o jeden procentní bod, takže nijak výrazně. Je to ale určitý signál: pozor, veřejnost to vnímá kolísavě.
Nicméně se to nelepší. Od řady lidí slyším, jak je možné, že největší a nejsledovanější kauzy typu Rath či Nagyová stále nekončí, případy vrací soudy na začátek, přičemž jde o relativně staré kauzy z let 2012 a 2013. Pak je pochopitelné jejich rozčarování.
To je to, o čem mluvím, že žádná kauza nebyla rozhodnuta. Když se podívám na případ doktora Ratha, tak tam probíhalo vyšetřování do podání obžaloby devět měsíců. Před soudem je to už několik let (od srpna 2013 – pozn. red.) a to rozhodnutí doteď není.
Zase se na to ale musíme dívat realisticky. Ta kauza byla v řízení před soudem velmi složitá, a to i stylem uplatňované obhajoby ze strany všech obžalovaných.
Ale rozumím tomu, že to může určitou skepsi vyvolávat. Na druhou stranu podívejme se například na rozhodnutí švýcarských soudů ohledně Mostecké uhelné společnosti.
Sdělovací prostředky velmi výrazně velebily švýcarskou justici, že rychle v té věci rozhodla. Dnes máme další téměř tři roky a nebylo tam o odvolání rozhodnuto.
Takže se na ty věci musíme dívat reálnou optikou. Tím to nechci omlouvat, jen říkám, že cesta za spravedlností je někdy velmi složitá a dlouhá.
Když už jste hovořila o případu Davida Ratha, nedávno jste opakovaně hovořila o rozhodnutí senátu pražského vrchního soudu vedeného Pavlem Zelenkou v této kauze jako o excesu, kvůli němuž jste podala podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Z čeho tak soudíte?
Nechci v této chvíli komentovat náš podnět, protože o něm bude rozhodovat ministr spravedlnosti a případně Nejvyšší soud.
Ale co mohu říci, že já a kolegové z Vrchního státního zastupitelství v Praze považujeme to rozhodnutí (zrušit původní odsuzující verdikt a označit odposlechy jako stěžejní důkaz případu za nezákonné – pozn. red.) za excesivní i z toho důvodu, že nekonvenuje s praxí soustavy českých obecných soudů, ale i Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva.
Vybočil v podstatě z ústavní zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí a pro nás je to i těžko odborně akceptovatelné.
Čistě hypoteticky – co by se stalo, kdyby Nejvyšší soud stížnost neakceptoval? Jaký by to mělo i pro budoucnost dopad?
V té věci (v kauze Ratha) bude znovu rozhodovat Krajský soud v Praze a bude znovu posuzovat důkazy a opětovně rozhodne.
Nicméně bude mít rozhodně méně důkazů, ne?
Bude mít, podle nás, nezákonně zúžené mantinely pro své rozhodnutí. Vůbec ale v tuto chvíli nemůžeme presumovat, protože je tam celá řada jiných důkazů, jakou podobu by to rozhodnutí mělo.
Minimálně některé původně odsouzené skutky by ale padly, protože stojí jen na odposleších.
Skutečně nechci v tuto chvíli jakkoli předjímat.
A teď naopak. Když Nejvyšší soud stížnosti vyhoví, co to pro případ bude znamenat?
Pokud takto rozhodne, tak to rozhodnutí má podobu akademického výroku. Trestní řád umožňuje ministru spravedlnosti podat stížnost ve prospěch i v neprospěch, ovšem v neprospěch nemůže Nejvyšší soud zrušit původní rozhodnutí (obecných soudů), které svým akademickým výrokem označí za nezákonné.
Ovšem na druhou stranu, pokud to rozhodnutí za nezákonné označeno je, tak vám položím otázku a vy si na ni odpovězte: Je soudce vázán nezákonným pokynem?
Dobře, odpovím si sám: v takovém případě by krajský soud nadále mohl používat odposlechy a rozhodl by zřejmě podobně jako poprvé. A vrchní soud už by mu to nemohl zrušit, protože by znal onen akademický výrok, který jeho nynější rozhodnutí označil za nezákonné.
Nepředjímejme. V každém případě bude rozhodovat soudce krajského soudu, ať Nejvyšší soud vyhoví, či nikoli.
Co se podle vás loni příliš nepovedlo?
Vidím prostor pro razantní zlepšení při ukládání trestů především v otázce těch peněžitých, tady je veliký problém. Máme čtyři roky od amnestie a věznice jsou znovu plné, na hranici své kapacity.
A bohužel není neobvyklá praxe, kdy se ukládá obžalovanému podmíněný trest i přesto, že se nachází už ve lhůtě předchozího podmíněného odsouzení.
Do trestního zákoníku se nám dostala celá řada alternativ a možností, ale v praxi se to neprojevuje.
Jestliže jsme v roce 2015 měli z celkového počtu uložených trestů 3,6 procenta peněžitých, tak se to dá hodnotit už téměř za patologický jev. Musíme se alespoň přiblížit našim sousedům, kde se to pohybuje v desítkách procent.
Peněžité tresty jsou přitom pro odsouzené často větším postihem než nějaké podmínky či dva měsíce ve vězení, že?
Ano. Když jsem si to celé analyzovala, tak budeme muset velmi výrazně přehodnotit katalog trestných činů, pro které byly tradičně navrhovány peněžité tresty.
Přehodnotit to i v souvislosti s trestáním ve správních řízeních, kde je najednou ta sankce větší než ta, která vás postihne v trestním řízení. A takto nastaveno trestání být nemá.
To je přece projev nespravedlnosti, když spácháte méně závažný skutek (přestupek) a jste mnohdy postižen přísnější sankcí, než když spácháte závažnější (trestný čin) a jste postižen trestní sankcí.
| Celý rozhovor si můžete přečíst v sobotním vydání deníku Právo |