Lidé se rozloučili s Naděždou Kavalírovou

Duka v klášteře přivítal také bývalé politické vězně, tedy „muže určené k likvidaci”, pro něž se vžilo zkratkové slovo mukl.

Řekl, že Kavalírová patřila mezi tyto lidi a že zasvětila svůj život službě lásce, pravdě a svobodě. Označil ji rovněž za hlas těch, kdo trpěli a položili život za komunistického režimu.

Na pohřeb dorazili mimo jiné ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL) a náčelník generálního štábu Armády ČR Josef Bečvář.

Smuteční obřad se konal v bazilice Nanebevzetí Panny Marie Strahovského kláštera, kde byla Kavalírová pokřtěna. Rakev střežili vojáci, další příslušníci armády byli mezi smutečními hosty.

Kavalírová se po listopadu 1989 zasloužila o řešení otázek odškodnění politických vězňů, neúnavně prosazovala potřebnou legislativu a stále připomínala nebezpečí komunistické ideologie.

„Nevadí mi ani tolik, že se neomluvili, ale že konají stejné zlo, jako konali tenkrát. A mám strach, aby se to neopakovalo,“ uvedla před třemi lety v Jáchymově. „Tato země se stala zemí ateistů, a to je špatné. Není tu pokora. Nemusím být nábožensky vybavená, ale trochu úcty k životu a k lidským hodnotám chybí,“ dodala.

V čele Konfederace politických vězňů stála Kavalírová od roku 2003, od roku 1990 byla její místopředsedkyní. Od prosince 2007 do ledna 2013 také předsedala Radě Ústavu pro studium totalitních režimů.

Naděžda Kavalírová se narodila 13. listopadu 1923. Po komunistickém převratu v únoru 1948 musela opustit studium medicíny, protože působila v orgánech Československé strany národně socialistické a také se zúčastnila protestního pochodu studentů na Pražský hrad 25. února 1948. Po vyloučení ze školy pracovala jako zdravotní sestra v jáchymovských uranových dolech.

V roce 1956 byla ve vykonstruovaném procesu odsouzena za vlastizradu k pěti letům odnětí svobody. Podmínečného propuštění se dočkala o tři roky později díky žádostem, které nepřetržitě podával její otec.