Článek
Srp v rozhovoru pro Novinky Sobotku vyzval, aby mu originály dokumentů ukázal. Za vším vidí zlobu zaměřenou na prezidenta Zemana.
Když prezident Miloš Zeman minulý týden oznámil, že budete členem Etické komise ČR, tak jak jste na to reagoval?
Reagoval jsem na to velice vstřícně, protože v této komisi sedí lidé, kteří neměli s minulým režimem nic společného. Nebo jsou to lidé, kteří ani třeba nebyli na světě. Respektive ho nemohli chápat, čili jsem si říkal, že tam bude aspoň jedna staroba, tedy člověk, který byl u toho a který tu historii vytvářel a také si ji pak odnesl.
Nebál jste se po tom oznámení, že na vás někdo vytáhne vaši minulost?
Ano, napadlo mě to. Protože tuto minulost na mě mohou vytahovat pouze lidé, kteří u toho nebyli. Kteří tu historii nevytvářeli, jako ji vytvářela Jazzová sekce, a to víc než celá Charta 77. Ta šla úplně po jiné a nekulturní linii. Stejně jako různí hlasatelé Svobodné Evropy, která byla tolik prolezlá agenty StB, že by vlastně u nás měli dneska mlčet. Napadlo mě, že tito lidé vystoupí. Díky tomu my tu dnes sedíme a také věřím, že vy to objektivně uveřejníte.
Když se pak premiér Bohuslav Sobotka rozhodl, že vaše jmenování nepodepíše, protože podle veřejně dostupných informací jste člověk, který dlouhodobě a opakovaně donášel StB, co jste si o tom myslel?
Já bych právě rád vaším prostřednictvím chtěl pana Sobotku vyzvat, aby tyto doklady, o kterých on hovořil, přinesl a ukázal, zejména originály nebo alespoň potvrzené kopie. Až mi to pan Sobotka přinese, tak mu rád ke každému řeknu, o co kráčelo. Ale já o žádném takovém dokumentu nevím, tak jsem zvědav, s čím se premiér vytáhne.
Na vaše jmenování reagoval i muzikant Jaroslav Hutka, s tím že prý StB měla na něj od vás čtyři udání?
To vím a je to historie, která se táhne už dvacet let. Dvacet let žádám pana Hutku, aby mi přinesl nějaký doklad, který on nemá, protože neexistuje. Za celou moji éru jakožto šéfa Jazzové sekce, tedy za 45 let, se mě zeptali na Hutku jenom jednou. Tehdy nás sebrala policie na festivalu v Dobrušce. Řekl jsem o Hutkovi jednu větu a v ní jsem pana Hutku ohromně vychválil. Ten protokol se zachoval, takže Hutka nebo pan Rejžek, kteří tvrdí, že mají stovky mých ručně psaných udání, ať je laskavě předloží také prostřednictvím vaší redakce.
Pokud ta udání neexistují, jak tvrdíte, tak proč si myslíte, že to veřejně tvrdí?
Oni jsou buď mylně informováni, ale vidím v tom určitou zlobu, která se netýká ani tolik mě, ale týká se prezidenta Miloše Zemana. Oni si takhle chtějí vyřizovat účty s tím, na co sami oni nemají. Nemají jeho inteligenci, bystrost a jeho státnickou šikovnost. Jsou to ubozí chudáci, ubozí pisálkové, ale ostatně já patřím mezi ně taky, protože je to 52 let, co mi vyšel první článek v novinách.
Já ale stále nechápu, proč pan Hutka tvrdí, že jste na něj donášel…
Ano, máte pravdu. Bohužel je mi Jardy, ačkoli já ho viděl třikrát v životě, velice líto. Protože tam chápu, že on tam má věty, ne přímé věty moje a mnou snad podepsané, ale věty, které tam psal důstojník, který s ním výslechy vedl a byl jeho kontaktovaným důstojníkem. On tam potřeboval dát informace, které tento policista získal, někomu takzvaně „do huby“. On to dával „do huby“ mně a dalším lidem.
Když jsem se to dozvěděl, to bylo v roce 2000, tak jsem si dal práci a tohoto důstojníka jsem vyhledal. On tu seděl na stejném místě co vy teď. On mi řekl: „Promiňte, pane Srp, to vám jsem nechal vzít pas a odposlouchával jsem vám telefon. Jemu jsem to povolil, ale já jsem získal určité informace, které jsem potřeboval dát někomu do huby. Já je dával do huby vám.“
Znamená to, že Hutka tam má věty, o kterých se oprávněně domnívá, že to jsou věty moje, ale to tak vůbec není. Nevím ani, o jaký obsah vět se jedná, jestli šlo o to, že někde vystupuje nebo hraje. Ale aby tato příhoda nebyla uzavřená. Oslovil jsem tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála a toho důstojníka, jestli by totéž zopakoval Pavlu Dostálovi. A oba dva tu seděli, já jsem šel ven a on mu řekl, že mi ty věty dával do huby. Jestliže Rejžek tvrdí, že tam jsou stovky mých rukopisných zpráv, tak tam není ani jedna. Je to lež, lež, lež.
Takže si myslíte, že oni v rámci ochrany nějakého svého zdroje řekli Hutkovi, že jste to byl vy…
To je přesná formulace, měla byste pracovat u nich.
Myslíte, že po tom všem byste ještě mohl být členem etické komise, třeba kdyby si to pan premiér Sobotka rozmyslel?
Kdyby si to pan Sobotka rozmyslel, tak první, co udělám, je, že všem těm lidem v komisi navrhnu rezignaci. Všichni mají minulosti hrozné. Oni vědí, že Srp to pamatuje a že má kolem sebe dostatek lidí, kteří u toho přímo byli. Neříkám, u čeho jsem byl. První, co bych řekl, rezignujte, nebo to tu zrušte. Člence komise Monice Le Fay bylo tehdy dvacet, tenkrát nic neznamenala. Pro mě jsou hrdinové, kteří bojovali v roce 1975, tehdy už jsem ale byl u lopaty.
Jsou to kariéristé. Jenže my na ně budeme pořád dohlížet. Ať si z nás nechtějí udělat nepřátele nebo my je tak rozmázneme od Pitharta až já nevím kam. Nebudeme si brát servítky. Máme tu materiály proti každému a pro každého. Nejsme Ústav pro studium totalitních režimů.
Když říkáte my, tak myslíte Jazzovou sekci?
Vůbec nemají ani páru, co tu máme. Máme materiály, které se týkají činnosti Jazzové sekce ,i ty utajované policajtské a proti nám. Tam se mnohá jména, lépe řečeno aktivity vyskytují. Můžeme uvažovat, jestli to bylo, či nebylo umělé. Ale nechceme rozeštvávat tuto společnost, protože nechceme být jako náš kamarád a velký přítel Petr Cibulka. Byla by to obrana, pakliže někdo z té komise zvedne hlas.
Vám tedy nikdo spolupráci s StB nenabídl?
Ne, nebylo potřeba, aby mi to nabízeli. Protože co to znamená nabídnout spolupráci? Je to říkat věci mimo? Já nevím, co tím pojmem udání lidé myslí. Musím jenom říct, co se objevilo až teď. Estébáky většinou nezajímaly nějaké soukromé věci. Zajímalo je koncepční, na co kdo se chystá, jaké jsou změny ve společnosti. Když jsem jednal s úřady, například s ministerstvem kultury, a o tom jsou stovky záznamů, nebo na výboru lidové kontroly, to byl vrcholný teroristický úřad, o kterém se dodneška nemluví. Nebo Úřad pro tisk a informace a další úřady, které jsem já jako předseda Jazzové sekce musel obíhat, tak to jste jednala zároveň s důstojníkem, který byl v civilu. To jste nevěděla, co je a jak. On zároveň udělal hlášení: Byl u nás předseda Srp a tak dále a poslal to dál. Zároveň si do své složky dal ten papír, policajti, když ten jeho papír dostali, tak tam bouchli razítko Tajné a od té chvíle je ten doklad někde tajný.
Kvůli tomu, že vaše jméno figurovalo ve svazcích StB, jste se i soudil. Jak ten proces probíhal?
Ano, 21. června 1999 rozhodl soud, že moje údajná spolupráce s StB je neplatná. Soud si přizval tři policisty, které jsem neznal, a nemohl jsem to tudíž ovlivnit. Soud si také pozval vlastního grafologa, což jsem také nemohl ovlivnit. Soud jsem vyhrál a ministerstvo vnitra se ani neodvolalo, ačkoli tam mělo celý můj spis a veškeré materiály, které se týkají mé osoby.
Ale dostal jsem papír od Ústavu pro studium totalitních režimů, kde se píše, že písemný závazek nic neznamená, protože stačí ústní souhlas získávaného spolupracovníka. Znamená to, že kdokoli z vašich čtenářů může být tímto ústavem z tohoto nařčen a nemůže s tím nic dělat. Tento ústav je vlastně nadsoud a povyšuje se i nad státní moc.
Takže Ústav pro studium totalitních režimů s rozhodnutím soudu nesouhlasí?
Ano, ústav s tím nesouhlasí a neustále dodatečně, ačkoli tu šanci tenkrát ministerstvo vnitra mělo, dodatečně dohledává další a další věci, zejména kolem Hutky. Ale především on vyhledává věci, respektive staví na věcech, které čte v beletrii nebo v knihách, které pánové Tomek a Žáček napíší, a na tom staví tito lidé svůj právní názor. Jednak oni v té době nežili a tu kulturu nevytvářeli, prostě ani nemohli nic znamenat vzhledem ke svému věku, takže dneska melou jenom kvůli svým funkcím a platům.
Zdroje, z nichž čerpal premiér Bohuslav Sobotka, jsou veřejně dostupné na internetu. Zkoušel jste nějak kontaktovat lidi, co je publikují, aby vám opravdu dali důkazy, že to tak bylo, nebo aby to stáhli.
Pana Hutku jsem vyzýval už před těmi šestnácti lety. Nestalo se tak, takže jsem tu věc nechal plavat. Mohu říci, že pan Hutka se zcela legálně z Československa vystěhoval. Poprvé jel na západ, StB mu vyřídilo pas, cestovní doložku, zařídilo příslib. Dokonce agent, který ho vysílal, byl ten stejný, který napíchl telefon jak v Jazzové sekci, tak u mě doma, který nařídil kontrolu mé pošty a tak dále. Jsou k tomu dokonce příslušné rozkazy vydány a já je mám. Ministerstvo vnitra nebo Ústav pro studium totalitních režimů se těmito věcmi vůbec nezabývaly. Čili on nikdy nehledá věci, které jsou ve prospěch člověka, ale věci, které jsou v neprospěch.
Je divné, že pana Hutku a další lidi ústav nejmenuje. Nešlo o jednoho člověka, protože dostat se na Západ, to představovalo několik pater kanceláří, kde se projednávaly věci od důchodového zabezpečení přes sociální věci, nešlo se vystěhovat stejně jednoduše jako dneska. Musel mít souhlas mnoha úřadů, včetně získání azylu od holandské ambasády, je to velký administrativní proces, o kterém ví přinejmenším sto lidí.
Před lety jste dostal od prezidenta státní vyznamenání. Máte spolu dobré vztahy?
Ano, s panem prezidentem máme letité vztahy, říkám mu Miloši ještě z doby, kdy byl členem československé sociální demokracie. Znám ho jako pracovitého, čestného a chytrého člověka, šli jsme spolu ve věcech chudých i ve věcech lepších. Z toho, že pan prezident je prezidentem, jako Jazzová sekce nic nemáme. Pořád se držíme, žijeme ze svých důchodů a příjmů a jsme dnes spokojení s tím, jaká je dnes u nás politika.