Článek
Senát se soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem se zabýval stížností muže, který měl ve střídavé péči syna. Výživné bylo stanoveno na 100 000 měsíčně s tím, že 30 000 korun bude posílat matce a 70 000 korun na účet nezletilého chlapce.
„Kromě toho bylo soudem rozhodnuto o výživném zpětně od července 2008 do března 2014, dluh na výživném činil celkem 10 160 000 Kč,” připomněl Ústavní soud. Muž považoval výpočet částky za ryze mechanický a pozastavil se nad tím, proč soudy nesledovaly chlapcovu životní úroveň.
Soudci srovnali stav v ČR se situací v okolních státech a připomněli, že ač nikde není stanovena maximální výše výživného, existuje například v Rakousku cosi jako „luxusní hranice”, která koriguje nepatřičně vysoké výživné, které by postrádalo výchovný smysl.
„To, že povinný je objektivně schopen plnit oprávněnému určitou výši výživného, ještě neznamená, že by se mu jí mělo bez dalšího dostat,” konstatovali ústavní soudci a takříkajíc v duchu selského rozumu připomněli, že i dítě by se mělo naučit hospodařit a je na rodičích, s kolika penězi má v tom kterém věku disponovat.
„Je pochopitelné, že by se měl rodič snažit být svému dítěti oporou, nicméně tato by se v konečném součtu dober neměla stát pomyslnou duchovní žebráckou holí, odsuzující relativně mladého člověka k životu odtrženému od reality,” připomněl soud.
Ačkoliv v tomto případě nebude patrně vydán sjednocující verdikt Nejvyššího soudu, měly by obecné soudy při svém budoucím rozhodování o výši výživného vnímat více hledisek.