Článek
Ve filmu Její tělo hrajete matku, která svým nastavením rozloží celý rodinný systém. Jak vidíte postavu matky vy?
Vidíte! To jsem si ani neuvědomila! Já tam jsem vlastně hlavní postava! (směje se) Jasně, vztah matka - dcera je vždy zásadní. A když je matka maličko dominantnější, o to víc. Většinou je to vždycky boj. Tato maminka promítá do dcery své ambice. Je velkou fanynkou a motivátorkou, ale vytváří i silný tlak. Když se ale všecko změní a její dcera se začne živit v pornoprůmyslu, je to ona, kdo za ní dokáže stát. Dokáže si z toho vzít výhody i pro sebe, překousne to. I když se jí na pozadí dění rozpadá vztah s manželem.
Vztah matek a dcer bývá složitý. Jakou s ním máte zkušenost vy jako dcera?
My jsme si prošly vším možným. Nebylo to lehké. Nyní ale máme vynikající vztah. Nebylo to však zadarmo. Dnes je máma parťačka. Hodně se spolu nasmějeme. Jsme na sebe velmi navázané. Jsem vděčná, že mám mámu pořád po boku. Je jí čtyřiaosmdesát let a je stále plná života.
Ondřej Brzobohatý: Spílat osudu nehodlám a omlouvat se nikomu nemusím
Vaše postava pronáší směrem k dceři, která se věnuje pornu, větu: Jedno kde, hlavně že jsi úspěšná. Dovedete pochopit takový přístup?
Ano. Někdo vidí životní štěstí v úspěchu. Na tom není nic špatného, pokud to tedy není konečná a nezůstává jen u materiálního zabezpečení. Pokud v dětství vyrůstal v nedostatku, je to pochopitelné. Je to i dědictví socialismu. A vlastně to tak má hodně lidí. Nejprve se potřebujeme obklopit zdí materiálních hodnot, abychom se necítili méněcenní, a teprve potom, když pocítíme, že jsme v nich tak nějak sami, se laskavě nad tyto zdi povzneseme a začneme pátrat po nějakém skutečném naplnění.
Jsem vděčná, že mám mámu pořád po boku. Je jí čtyřiaosmdesát a je stále plná života.
Před pornem se vaše filmová dcera věnovala sportu. Konkrétně skokům do vody. Jaký máte vztah ke sportu vy?
Jelikož jsem byla vždy taková o číslo větší, sport mi přinášel psychickou rovnováhu. To víte, v pubertě bývají děti k sobě dost nemilosrdné. Tančila jsem vlastně od čtyř let, prošla jsem kdečím. Intenzivním plaváním, stepem, lyžováním, bruslením, až jsem zakotvila u tenisu.
Jak jste na tom s výkony? Jdete si za svým, nebo necháváte věci plynout?
Jdu si za svým a zároveň nechávám věci plynout. (směje se) Vždy se snažím pro věc udělat vše, ale výsledek pro mě není nejdůležitější. Tlačit na pilu se nevyplácí, v ničem. Ale na druhé straně všecko, po čem člověk touží a nemá to, leží za hranicí jeho pohodlí. Takže já se pohybuji někde mezi výkonem a plynutím.
Barbora Seidlová: Brno se mnou ladí ve stejné tónině
Nedávno jste se objevila ve filmu Muž, který stál v cestě jako Riva Krieglová. Jak vás oslovila tematika filmu, rok 1968?
Neznala jsem osud a význam manželů Krieglových. Tematika roku 1968 je stále bohužel vysoce aktuální. Kromě toho, že film velmi dobře zpracovává tento neuralgický bod naší společné historie s výjimečnými hereckými výkony, velmi bych si přála, aby ho vidělo co nejvíc našich školou povinných ratolestí.
Vy jste se v tom roce narodila. Jak tento rok a situaci prožívali vaši rodiče?
Narodila jsem se v září, takže v osmém měsíci těhotenství se máma dívala z okna na tanky. Rodiče se neodvážili už nikam odejít. Moji rodiče byli oba zpěváci, v opeře a v operetě.
Ale vy jste se chtěla stát letuškou, proč?
Když jsem byla malá, otec měl šestileté angažmá v košické opeře. A máma působila v divadle v Bratislavě. Aby mě občas viděl, naložila mě máma samotnou do letadla a otec si mě v Košicích vyzvedl. Letenky byly tehdy levné. A když jsem létala sama, staraly se o mě krásné a milé letušky, rozmazlovaly mě kdečím, což se mi samozřejmě nesmírně líbilo. Takže proto.
Cvičila jste jako holka v televizním pořadu Cvičme v rytme, jak se to stalo?
Tak nějak přirozeně. Zmínila jsem, že jsem od čtyř let tancovala po všelijakých souborech a vedoucí jednoho z nich měla dělat v tomto pořadu hlavní předcvičovatelku, a tak si mě vzala do své skupiny. Já totiž byla docela šikula.
Dominantní matku mladé sportovkyně a posléze pornoherečky si zahrála v novém českém filmu Její tělo.
Jana Bernášková: Pěstuji jen ty vztahy, které mě baví a jdou do hloubky
Jak na tu dobu, osmdesátá léta, vzpomínáte?
Jaaaj, super! Tím, že rodiče jezdili s divadlem na Západ, tehdy totiž byla bratislavská opereta v Německu velmi žádaná, jsem měla super šatník. Vystříhala jsem si vlasy do účesu na amerického vojáka a užívala si to! Chodila jsem na matematický gympl se zaměřením na počítače, na vysvědčení jsem měla samé trojky a čtyřky, ale nikomu to nevadilo.
V českých filmech se objevujete pravidelně. Máte u nás přátele?
Ani ne. Samozřejmě nějaké skalní kamarády v Čechách mám. Jsem opravdu ráda za tyto pracovní příležitosti a možnosti poznávat nové kolegy. V Čechách dostávám jiné typy postav než na Slovensku, což mě velmi baví.
Jako využívající manipulátorka jste zazářila v Hřebejkově filmu Učitelka. A pak jste neměla dva roky práci. Jak si to vysvětlujete?
Vůbec si to neumím vysvětlit. Ale prý je to úplně přirozená reakce. (směje se)
Jste i zpěvačkou, máte svou kapelu. Kde vás můžeme vidět vystupovat a s jakým repertoárem?
Všecko to je sice pravda, ale kvůli tomu, že se hudbě věnuji jen tak z radosti a občas, mnoho příležitosti vystupovat nevyhledávám. Spíš se občas někde vyskytnu, nemá to ale žádnou prudkou akceleraci. Zpívám věci od svých oblíbenkyň Lizy Minnelli, Niny Simone, Shirley Bassey, Stinga, Hegerové.
Vaše kariéra je pestrá: film, televize, muzikály, činohra v Bratislavě, Brně a Praze i ve Vídni. Byly však někdy doby, kdy jste pochybovala o své cestě?
Ano, hned po škole. V žádném divadle, kam jsem si podala přihlášku, mě nechtěli. Začala jsem nakonec úplnou náhodou v Radošínském naivním divadle. A dobře tomu tak. Nikdy jsem ale neměla nějaký prudký vzestup. Kráčím celý život schod po schodu a užívám si to. Vždy jsem měla zajímavou práci a jsem za to vděčná.
Natália Germáni: Ženy mají právo dělat, cokoli chtějí
Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina