Článek
„Když jsem se dozvěděl svou diagnózu, život se mi zhroutil jako domeček z karet. Nemohl jsem tomu uvěřit, dělali jsme si z podobných věcí vždycky jenom legraci a najednou se týkala mě,“ popisuje pan Michal Hauk.
Lékaři mu nasadili léčbu levodopou, což je lék brzdící projevy nemoci. Musel ukončit své podnikání ve stavebnictví a v invalidním důchodu si najít méně náročnou práci v prodeji pečiva. Nemocí trpěly i rodinné vztahy.
„Nesl jsem to těžce, nemoc mě kromě fyzických projevů ničila i psychicky. Člověk se hroutí do sebe, odchází vám vědomí a vnímání. Běžné věci, které dříve trvaly okamžik, najednou zabírají desítky minut,“ vysvětluje pan Hauk.
Prvotní příznaky, které mohou upozornit na Parkinsonovu chorobu
Tělesná ztuhlost, která je pro nemoc typická, mu pak vzala i motorkářskou vášeň. „Bylo by to nebezpečné. Nemohl jsem pořádně chodit, šoural jsem se dvaceticentimetrovými krůčky a hrbil se. Při prodávání pečiva se mi čas od času prostě zasekla ruka, nemohl jsem se ani trefit rohlíkem do sáčku,“ upozorňuje.
Každá činnost jej stála spoustu psychických sil, aby přinutil své tělo k pohybu nebo soustředění. „Je to hrozně zákeřné v tom, že se nemoc projevuje postupně. Pořád si říkáte, že to je tak nějak v pohodě, ale ono není a postupně si to uvědomujete,“ dodává.
Tehdy mu pomohla společnost Parkinson-Help, díky níž získával nejen spoustu informací o nemoci, ale také rady, jak se s tím vším naučit žít. Zakladatelka této společnosti, Romana Skála-Rosenbaum, ho navíc přesvědčila, že život ještě nekončí a stále existuje možnost podstoupit speciální operaci.
Dal tedy na její radu a přešel s léčbou do Centra extrapyramidových onemocnění v Praze v Kateřinské. Po absolvování vyšetření jej lékaři vyhodnotili jako vhodného kandidáta na operaci DBS, při které do mozku pacienta zavedou elektrody a pomocí impulsů pak mírní projevy nemoci.
Parkinsonici často neznají možnosti léčby, propásnou tak čas na zpomalení nemoci
„Přišel jsem domů zhruba týden po operaci a najednou jsem byl úplně jiný člověk. I bez léků jsem se mohl normálně hýbat, mluvit, dýchat. Svět se mi otočil vzhůru nohama, já byl najednou o deset let mladší a chtělo se mi radostí tancovat,“ popisuje a nešetří chválou lidí, kteří mu pomohli.
„Najednou můžu znova sednout na kolo a jet si třeba nakoupit. Jsem moc vděčný všem doktorům, sestřičkám i paní Rosenbaum, že mě k tomu přesvědčila, protože tohle je nádherné.“
Zároveň si však uvědomuje, že operace nemoc nevyléčila, ale jen pozastavila. „Máte ale znova nějaké světlo na konci tunelu a můžete znova plánovat svůj život. Chci teď třeba prodat svůj dům a postavit menší, teď tady montuji nábytek. Ale hlavně se znova mohu postavit na vlastní nohy,“ uzavírá.
