Článek
Na tuto anomálii přišli lékaři, když byly malé Janě tři měsíce. Názory lékařů na její život se různily. Někteří říkali, že nesmí nic dělat a jen se šetřit, jiní zase, že se nemá ve svém životě omezovat a dělat vše, co bude chtít. Rodiče si vybrali druhou možnost, a tak Jana absolvovala věci, které by mnoho jejích vrstevníků se správně umístěnými orgány nezvládlo. Například s otcem podnikala čtyřicetikilometrové túry po horách, sportovala, hrála závodně basketbal a svého trenéra si vzala za manžela.
Ačkoli se fyzické námaze nikdy nevyhýbala, všechno ve svém životě zvládala a podle svých slov nikdy nepociťovala žádnou nadměrnou únavu či cokoli jiného, co by ji omezovalo v jejích aktivitách. Jen kvůli své anomálii chodila až do své plnoletosti na pravidelné kontroly. Se svým mužem má tři děti. Všechny mají srdce i ostatní vnitřnosti na správném místě. Tato anomálie se totiž nedědí.
Jana Bezdíčková sportuje od svých dětských let.
U lékařů na prohlídkách a vyšetřeních se někdy cítila jako zkušební králík. „Když přijdu někam, kde mě neznají, jsou lékaři překvapení. Říkají, můžeme si vás poslechnout, to jsme ještě v praxi nezažili, jenom jsme se o tom učili,“ říká Jana Bezdíčková (56).
O svém uspořádání orgánů lékaře vždy informuje předem. „Jednou mi ale jedna paní doktorka s úsměvem vyčetla, proč jsem jí to říkala, že by si na to ráda přišla sama. Ale pak, když mě poslouchala, přiznala, že na levé straně to srdce klepe tišeji, že by to asi stejně nepoznala.”
Paní Jana má i humorné zážitky se svou zvláštností. Když jako dítě chodila na kontroly, jednou před rentgenem matka zapomněla lékařku o Janině stavu informovat. „Já tam stála a paní doktorka mi říkala, že se musím postavit předkem, ne zády. Jenže já samozřejmě zády k rentgenu nestála,“ vypráví s úsměvem paní Jana.
Po letech na kontrole na interně se jí zase mladá lékařka zeptala, odkdy tu vadu má a jestli s ní byla někdy na operaci. „Pak mi říkala, jestli jsem se smířila s tím, že kvůli té vadě nemám děti. Když jsem odpověděla, že mám děti tři, ptala se mě jak to. Protože mi to nikdo nezakázal, víc jsem nevěděla, co na to říct,“ vzpomíná.
Chtěla mít „situs viscerum inversus“ uvedeno v občanském průkazu, ale to neprošlo.
Jediný trochu problém, který se svou vrozenou zvláštností paní Jana má, je fakt, že o ní vždy musí informovat, když je mezi lidmi, kteří ji neznají, tedy například při nástupu do nové práce. „Nikdo to totiž nemá šanci poznat a člověk nikdy neví, co se stane,“ říká k tomu.
Chtěla mít „situs viscerum inversus“ uvedeno v občanském průkazu, ale to neprošlo. „Jeden lékař mi řekl, že je stejně zbytečné mít to napsané v občance, protože když přijedou k rychlému případu, tak nejdříve poskytnou první pomoc a teprve potom se koukají, kdo to je,“ vysvětluje. A tak si alespoň tuto informaci nalepila na kartičku zdravotní pojišťovny.
Slovenka Magdaléna Farkašová to vyřešila tak, že informaci o obrácené poloze orgánů nosí na zlatém přívěsku, na jehož druhé straně je ještě uvedena její krevní skupina.
Ač se to může zdát jako velmi výjimečné, lidí se zrcadlově uspořádanými orgány je poměrně hodně. V průměru má „situs viscerum inversus“ každý desetitisící člověk. Mnoho z nich o tom ale vůbec nemusí vědět. Například další Slovenka Dana Králiková se o své anomálii dozvěděla, až když jí bylo devatenáct let.
