Ženám s rakovinou prsu svitla nová naděje

Ozařování však  s sebou nese řadu vedlejších negativních efektů, z nichž tím nejznámějším je dočasná ztráta vlasů. Znamená také nutnost opakovaně podstoupit únavnou a časově náročnou proceduru.

Britskými onkology vedená mezinárodní studie ale dokázala, že postup je možné zjednodušit a především udělat „příjemnějším“. Radioterapeutickou dávku aplikovali ženám přímo během operativního zákroku – po odstranění nádoru dostaly pacientky na témže operačním stole asi půlhodinové ozáření. Výsledek byl, co se prognózy týče, téměř stejný jako u tradičního postupu, co je ale podstatné, odpadla potřeba následného ozařování.

Ve studii, publikované začátkem června, shrnuli lékaři z Británie a devíti dalších zemí své shodné pozitivní výsledky čtyřletého výzkumu, který zahrnul na osm set žen ve věku nad 45 let. Jak v testované skupině, jíž se dostalo ozáření během operace, tak v kontrolní, léčené klasickou metodou, se vyskytl stejný podíl případů, kdy se nemoc po několika měsících či letech vrátila.

Rozdíl nebyl ani v dalších komplikacích, ale reakce pacientek byla diametrálně odlišná. „Všechno se zjednodušilo a nebylo to pro mne nijak traumatické,“ shrnula za všechny pacientky z londýnské Univerzitní nemocnice (UCLH).

„Bylo snadnější se se vším vyrovnat, když jsem po operaci nemusela pět či šest týdnů každý den docházet na radioterapii,“ citovala studie pacientku.

„Důvod, proč to tak dobře funguje, je podle mne v možnosti přesně cíleného ozáření,“ uvedl Jeffrey Thobias, jenž v UCLH operoval novou metodou jako první. „Můžeme totiž ozářit právě jen tu nejrizikovější část – oblast tkáně v přímém okolí místa, odkud jsme vyňali nádor.“

Jeho kolega Jayant Vaidya z londýnské nemocnice Middlesex navíc zdůraznil, že nový postup „by mohl znamenat, že mnohé z postižených žen by si mohly své prsy uchovat“. Mastektomie (odnětí prsu) je totiž pro onkologické pacientky nejen fyzickou, ale především těžkou psychickou ranou.

Následné postoperační ozařování totiž poškozuje jak samotné prsy, tak důležité orgány jako srdce, plíce, jícen a další. To při aplikaci záření během operace buď odpadá, nebo se alespoň minimalizuje.

Autoři zprávy poznamenali, že metoda intraoperativní radioterapie je vhodná pouze pro určitý typ rakoviny prsu, přesto jde o významný posun. Radioterapeutická pracoviště, alespoň podle britských statistik, mají třetinu své kapacity obsazenou ozařováním žen po chirurgickém odstranění rakoviny prsu.

„Čekací listiny pro postoperační léčbu by se tak rozšířením této metody mohly podstatně zkrátit, což by nám v Británii ušetřilo ročně 15 miliónů liber,“ konstatovala Kate Lawová z Cancer Research Inc.

Jinou cestu výzkumu volili američtí lékaři. V časopise Nature Medicine popsali výsledky, kterých dosáhli u myší s vyvíjenou vakcínou proti rakovině prsu.

„Věřím, že jednoho dne tato vakcína bude proti rakovině prsu stejně běžná a úspěšná, jako jsou dnes všechna ta očkování proti dětským nemocem,“ řekl Vincent Tuohy z Lernerova výzkumného institutu v Clevelandu.

„Jestli to bude na lidech účinkovat tak, jak to funguje na myších, bude to monumentální. To bychom jednou mohli rakovinu prsu vymýtit.“

Ve světě i u nás je už běžné očkování proti rakovině děložního čípku a zavádí se očkování i proti rakovině jater. Oba tyto typy vakcín ale působí oklikou přes viry – papilomavirus (HPV) a virus žloutenky typu B (NBV) – a „vlastní“ rakovinu nepostihují. Lidský imunitní systém na viry útočí sám o sobě, protože je identifikuje jako cizí organismus; vakcína tento proces zefektivní.

U rakovinných buněk je to jiné, jsou pro organismus „vlastní“, a i když jsou naprogramovány chybně a nekontrolovatelně se množí, imunitní protiútok nevyvolají.

Američané tedy hledali vakcínu, která by působila na bílkovinu přítomnou v rakovinných nádorech prsů. Našli zatím účinnou látku alfa-laktalbumin, kterou aplikovali laboratorním myším, geneticky naprogramovaným tak, aby se u nich rozvinula rakovina prsu. Výsledky byly mimořádně výmluvné: ve skupině, která dostala dávku vakcíny s alfa-laktalbuminem, neonemocněla ani jedna myš, zatímco ve druhé kontrolní skupině se rakovina objevila u všech.

„Uvítali bychom, kdyby se z této vakcíny jednou stala účinná zbraň proti rakovině prsu, ale ještě je to na začátku,“ přivítala studii Caitlin Palframanová z charitativní nadace Breakthrough Breast Cancer.

„Zatímco budeme čekat na výsledky testů na lidech a klinickém odzkoušení, mohou ženy pracovat na prevenci: omezovat alkohol, udržovat si zdravou hmotnost a pravidelně cvičit.

Možná ženám pomůže náhoda. Zatímco imunologové, onkologové a radiologové budou hledat nové cesty k odstranění zhoubného bujení, potká štěstí nějakého internistu. Stalo se to předloni v létě, kdy skupina diabetologů ze Spojených státech ke svému překvapení zjistila, že běžný lék na cukrovku působí proti rakovině.

„Existují údaje o tom, že diabetici jsou náchylnější k některým typům rakoviny,

a víme, že mnohé geny ovlivňující cukrovku hrají roli i při rakovině,“ připomněl Russel Jones z Onkologického výzkumného centra při McGillově univerzitě.

„Nám se jako prvním podařilo prokázat, že působení na určité metabolické procesy ovlivňuje i funkce imunitního systému.“

Jonesův tým zkoumal účinky metforminu (glukophage), léku ze skupiny biguanidů, snižujícího u diabetiků II. typu inzulínovou rezistenci. Ten je předepisován především obézním cukrovkářům, ale i ženám s těhotenskou cukrovkou nebo s některými onemocněními vaječníků. Lék stimuluje činnost tzv. T-buněk ze skupiny „bílých krvinek“, leukocytů, významné součásti imunitního mechanismu. Díky metforminu si T-buňky lépe pamatují dřívější infekce a vakcinace, což urychluje obrannou reakci na následná onemocnění.

Buněčná podstata tohoto mechanismu je stále zahalena tajemstvím, vědci zatím jen předpokládají, že jde o shodu chemických reakcí. To ale pro onkologické pacienty není tak důležité, podstatné je, že toto antidiabetikum připravuje cestu pro lepší účinek protirakovinné léčby. Zatím u myší, ale jak řekla Kat Arney z britské nadace pro rakovinu, „je to naděje i pro lidské pacienty“.