Zdraví je nejvíc, říká Tereza po boji s rakovinou

Noha se zklidnila, ovšem ne na dlouho, líčí při příležitosti Měsíce boje proti rakovině, jenž připadá na únor, začátek svojí bitvy se zákeřnou chorobou jedenatřicetiletá Tereza Pospíšilová z Olomouce. Nemoc ji připravila o část nohy.

„Tím, že jsem byla pořád relativně malé dítě, tak jsem léčbu brala celkem pohodově. Věděla jsem tehdy, že jsem nemocná, ale jsem přece v nemocnici, kde mě doktoři vyléčí, od toho jsou tady, a tak to je,“ vzpomíná na nelehké okamžiky Tereza, kterou v současné době zaměstnává nový informativní portál Xko pro onkologické pacienty a jejich blízké, první svého druhu v České republice.

Vznikl na konci loňska pod hlavičkou pacientské organizace Fuck Cancer, za kterou stojí mladí onkologičtí pacienti a zkušení profesionálové. Zatím nabízí interaktivní mapu, která obsahuje důležité kontakty a informace, jež pacienti potřebují během i po ukončení léčby. „Najít kontakty a služby je v době léčby velice náročné, mít vše na jednom místě, aktuální a lehce dohledatelné je velice důležité, proto Xko vzniklo,“ podotkla Tereza.

V březnu se začne ve spolupráci se společností Aimtec pracovat na rozšíření portálu, přibude blog, jenž nabídne důležité informace a rady o léčbě onkologických onemocnění, příběhy lidí, které snad dají ostatním nemocným naději, že cesta k uzdravení existuje, a také novinky z oblasti léčebných metod. Portál bude obsahovat i kalendář akcí, které pořádají organizace věnující se této problematice, a nakonec vznikne ještě platforma s pracovními nabídkami pro lidi s omezenou pracovní schopností a možnostmi rekvalifikací.

Vytvořit portál ani jeho začátky nebyly podle ní lehké. První finance organizace získala na portálu HitHit. „Peníze na provoz stále sháníme, najde se nějaký podporovatel mezi vašimi čtenáři?“ ptá se s úsměvem Tereza, mezi jejíž vášně patří cestování a objevování nových míst. Miluje tanec, latinskoamerické, standardní, dlouhá léta tančila ve folklorním souboru. Ráda čte a pobývá s přáteli.

„Vůbec jsem nevěděla, jak může být rakovina zákeřná a že není samozřejmostí se z ní ve zdraví dostat. Obdivuji rodiče a celou mou širokou rodinu, jak to všechno zvládli, oni totiž věděli,“ vrací se k hrůzným okamžikům v dětství.

Když se bolest tenkrát po nějaké době ozvala znovu, lékařka, která zastupovala kolegyni kvůli dovolené, ji okamžitě poslala na rentgen. Hospitalizace, vyšetření, biopsie, podezření na zánět kosti. Domů dívku poslali s nohou v dlaze. Později byla hospitalizovaná ještě jednou, proběhla další operace a před ní nejhorší zážitek, který z nemocnice má.

„Na sesterně mě položili na lehátko s tím, že musejí něco vysát z té oteklé nohy. Vzali obří jehlu a vrazili mi ji do nártu. Horší bolest jsem nezažila,“ vrací se zpět Tereza, která si i po dvaadvaceti letech živě vybavuje, jak ječí na celé oddělení, jak ji sestra pevně drží a doktor odsává a u toho citlivý nárt promačkává.

Vyšetření nakonec odhalila Ewingův sarkom, který vzniká zejména v dřeňové dutině dlouhých kostí. V roce 2002 putovala k odborníkům do pražského Motola. „Svoji první návštěvu oddělení, kde byly samé plešaté děti, vidím jako dnes. Ani jsem netušila, jak rychle mě čeká něco podobného,“ krčí rameny.

Klinika dětské hematologie a onkologie se skoro na rok stala jejím druhým domovem. „Chemoterapie, nevolnosti, hubnutí, chuchvalce vlasů na polštáři, oholení hlavy, odběr kmenových buněk, poslední šestá dávka chemoterapie a rozhodnutí,“ shrnuje události. Že jí budou muset nohu vzít pod kolenem, se dozvěděla od tatínka.

Duben 2003, amputace v bérci. „Po amputaci jsem měla neskutečné fantomovy bolesti (bolestivý vjem v té části těla, která byla amputována), dlouho jsem brala prášky. Pak mi začalo pomáhat, když jsem si pod pahýlem začala stříhat nůžkami, jakože si přestřihávám ty nervy. Nevím, nechápu, ale fungovalo mi to,“ svěřila se.

Chodit s protézou se naučila v rehabilitačním ústavu v Chuchelné, kam do osmnácti let každý rok jezdila na rehabilitace. „Jako rodinu nás to obrovsky semklo, věřím, že jsme si z toho všichni vzali jen to nejlepší. Za mě je to určitě uvědomění, že zdraví je nejvíc a je třeba si života užívat plnými doušky,“ uzavírá.